|
Tuto spornou otázku velkého řeckého spisovatele
Platona rozluštil pan Kavina tak, že opravdu je
lépe býti zamilovaným, a zamiloval se do slečny
Trottové.
Již dlouho sledoval tu vysokou postavu, kdykoliv
po osmé hodině večer vycházela z moučného
obchodu. Několikráte se k ní přiblížil s
otázkou, která nevylučovala jeho důvěru k ní,
zdali smí ji doprovodit. Odpověděla vždy hrubě,
že s takovým pimprletem nechodí.
Řekla mu ještě více hezkých věcí, ale velice
krátkých, takže on byl přinucen morálně velice
brzo odejít od té, která byla jeho ideálem.
Pak opakoval velice často svou otázku, zdali ji
smí doprovoditi domů.
Čím déle to opakoval, tím více a po delší dobu
mu nadávala, takže jednoho dne ocitl se před
skutečnou událostí, že mu nadávala a spílala po
celou půl hodiny. Celkem to spílání netýkalo se
jen jeho. Vynadala současně, poněvadž byla
velice praktická osoba, i celému mužskému
pokolení. Vynadala mu tak, že se lidi stavěli,
ale jeho vítězství bylo úplné. Poslední nadávku
vychrlila před domem, kde bydlela. Tak se mu
přece vyplnil jeho sen, dlouho toužebně
očekávaný, aby ji mohl doprovodit až k domu.
Nevěděl však, že ta ženská nosí pytle s moukou.
Řekl jí při rozchodu, že zítra bude opět tak
smělý.
Byla to rozhodná smělost, dát si vynadat i
podruhé. Neodpověděla, jen podle svého zvyku si
odplivla. Zbožně si to setřel s boty. Dobře řekl
Platón slovy Sokrata, že zamilovaní neznají nic
než onu bytost, do které jsou zamilováni, a že
vše, i nepatrné, připomíná jim jejich lásku.
S velkou úctou si pan Kavina druhého dne leštil
boty. Hle, zde ono nelesklé místo, kam plivla
ona slečna Trottová. Plivl tam také, aby se mu
boty lépe leskly, a myslil si, že je to vlastně
sloučení obou jich bytostí, ovšem dočasné,
poněvadž zítřek opět přinese novou změnu, a
jestli mu neplivne na boty, co bude z něho?
Seznal by, že s ním nikterak nesympatizuje.
Čekal tedy na ni jako obvykle po uzavření krámu
a shledal ji velice roztomilou, neboť mu říkala
jen »padouchu«. Mluvila s ním o všemožné mužské
zradě a řekla mu nakonec zcela otevřeně, že je
rošťák.
Věda, že se ženám nesmí odporovat, odpovídal
nesměle: „Ano, prosím, to jsem - ale ne, jak vy
si to představujete, slečno, to zas nejsem, to
ne - “
Vmetla mu do obličeje, že takovým prohnancům,
jako je on, nejde o nic jiného než učinit si
známost a pak omámenou dívku svést. Křičela: „Já
se nedám svést! Já se nedám svést! To si
nemyslete! Já vám na lep nepůjdu!“ - To bylo již
u domu, kde bydlela. I chytil ji za ruku, aby ji
tuto políbil. - „Co chcete, hlupáku?“ vykřikla a
dala mu pohlavek, až mu klobouk sletěl na zem:
„Rukulíbat,“ zvolal, shýbaje se pro klobouk. Ale
to „rukulíbat“ zvolal již k starému pánovi,
který se na něho díval velice překvapeně a v
zaražení řekl: „Jen nechte, jen nechte.“
Slečna Trottová byla však již doma, a svlékajíc
klobouk, bručela: „Takový ohava, to je hrozné!“
Když pan Kavina doma ulehl, cítil ještě na
temeni hlavy brnění, které mu způsobila »Ona«.
Těšilo ho to a na nočním stolku zřel svůj
pomačkaný klobouk, který z piety k té, již
miloval, si dosud nenarovnal.
Druhého dne v sobotu čekal opět na ni, odhodlán,
že jí řekne, zdali by nemohli jít spolu zítra na
výlet třebas do Chuchle, do Zátiší, či jinam do
okolí. Měl na hlavě měkký plstěný klobouk,
poněvadž věděl, že by druhá rána jeho tvrdý
klobouk úplně rozbila. Pro všechen případ vzal
si s sebou anglickou náplasť. Toho dne však
nebylo potřebí činit právě takových opatření,
poněvadž ona byla v jakémsi růžovém rozmaru a
řekla mu zcela vlídně, když se jí tázal, zdali
ji smí doprovodit domů: „Tak pojďte, člověče!“
Odpověděl vítězoslavně: „Děkuji vám, slečno!“
Šel tedy vedle ní a ona si hvízdala nějakou
odrhovačku, kterou on doprovázel dvě tři ulice,
stále přemýšleje, jak jí řekne, zdali by
nedovolila, aby zítra mohl se s ní někde sejít,
aby šli na výlet do Zátiší, do Chuchle nebo
jinam. Ona ale si hvízdala a on hvízdal vedle ní
a jich hvizdot splýval v netušenou hudbu
souhlasu dvou duší, které by se nikdy neměly
rozejít. Tak hvízdali až k domu, kde bydlela.
Souhlasně umlkli a on chvějícím se hlasem se
ozval: „Slečno - slečno - “ přerušila ho slovy:
„Tak kam půjdeme zítra, člověče?“ A jako proud
vyřítilo se z jeho úst všech 112 polodenních
výletů do okolí Prahy. - „Tak víte co, člověče,“
řekla, „půjdeme do Chuchle.“ Smluvil s ní hodinu
a místo, kde se mají sejiti, a odešel,
neodvažuje se po takovém štěstí ani pokusit
políbit jí ruku.
Když přišel domů, opakoval si před zrcadlem:
„člověče, člověče“ - a to slovo zdálo se mu být
nejněžnějším, nejkrásnějším, nejzamilovanějším
slovem plným naděje, takže usnul, maje sám před
sebou úctu.
Našli se druhého dne na udaném místě a ona
přivedla s sebou na výlet starou, poloslepou
tetu. To nijak neodradilo pana Kavinu, aby neměl
radost, takovou čistou radost z toho krásného
dne, ve kterém brázdil parník, vezoucí je
všechny tři k Chuchli, řeku Vltavu. Bohužel
neměl příležitost po celé cestě promluviti s tou
bytostí tak, jak si přál, neboť stará paní
mluvila stále o své zácpě. Již od rána
přemýšlel, jak odpůldne řekne slečně Trottové
někde na parníku, kde mu nemůže dát facku, aby
neudělala skandál: „Moje zlatíčko!“ Ale zatím
musel stále těšit starou paní, že ta zácpa nic
není, tu že měl už také - při čemž láskyplně
díval se na slečnu Trottovou. To bylo vše, co
mohl pro ni učinit. Když vystoupili z parníku,
oznámila stará teta, že již nemá zácpu. Nastala
nyní sháňka po místě, kde by potvrdila, že už jí
přestala ta vleklá choroba.
Slečna Trottová pravila, aby se tetička nic
nežinýrovala, a tu stará paní pomohla si na
hrázi od všeho, co tížilo její tělo.
Než došli k restauraci, objevilo se, že zácpa
proměnila se v jiný chorobný stav, patrně
způsobený tím, že ubohá stará teta pomáhala si
ráno hojným požitím švestek, zapíjeným sbíraným
mlékem. - Byl krásný den, kdy proudy výletníků
chodily kolem skupiny těch tří, jimž všem ležel
tolik osud tety na srdci a nejvíce té třetí,
která občas usedávala na zem, řekněme na
bobeček, zakrytá jako hradbou před zraky
zvědavců panem Kavinou a slečnou Trottovou. A tu
stalo se, že v jednom takovém okamžiku podařilo
se panu Kavinovi, že vzal jemně za ruku tu,
kterou miloval, a ona stiskla mu jeho ruku a
řekla: „Dejte sem ještě kus papíru!“ On ale už
neměl žádný. - „Ó vy zlý člověče!“ zvolala,
„táhněte svou cestou.“
„Trávu,“ ozval se pan Kavina, „trávu“ - ale tu
ona ho kopla tak, až vyletěl na hráz, kde zůstal
v bezvědomí tak dlouho, dokud ho uděšení
výletníci nevzkřísili, neomyli a jeden milosrdný
samaritán, jenž si tím zkazil výlet, nedovezl a
neodvedl domů. Přivolaný lékař zjistil u něho
silné otřesení mozku, kterému za tři dny
podlehl, šeptaje v blouznění: „Trávu, trávu!“ |
