|
Jędrzeje si všichni vážili, a to nejen jeho
spoluobčané z Grabiny a z vedlejší vsi Žiaru,
ale mohl bych vyjmenovat ještě třebas osm jiných
vesnic v Podhalí, kde požíval nemenšího šacuňku
čili vážnosti.
Byl v Grabině zvoníkem, kostelníkem, obecním
strážníkem a zhotovitelem žlutých portek
(kalhot) pro celé okolí, k jichž zhotovování
používal telecích koží, pro které vypravoval se
až na uherskou stranu do spišského Popradu.
A proto můžeme směle dodat, že byl váženým i na
uherské straně u židovských obchodníků telecími
kožemi.
On si dal také záležet na svém zevnějšku. Přezky
u jeho pasu leskly se vždy jako sníh v slunci na
Lomnickém štítě, jeho úzké kalhoty byly vždy
čisté jako sněhy na Podhalanských horách,
sekyrka na jeho holi svítila jako řeka Poprad,
dívá-li se člověk na ni z vrchů, a kožíšek jeho
byl vyšit červeným hedvábím, tak červeným jako
rudá koule vycházejícího slunce nad podzimními
mlhami.
K tomu sluší dodat, že měl černé vlasy jako
černé hlubiny horských lesů a modré oči jako
obloha nad Tatrami v měsíci červnu a červenci,
že byl silný a odvážný, dokládaje se živým
bohem, jak jednou uškrtil medvěda, což mu každý
věřil, poněvadž medvědi přicházející sem z
Magury jsou ubohá, hubená zvířata, která utíkají
před horaly.
Musil tedy Jędrzej medvěda chytit, a z toho jest
vidět, že byl nejlepší běžec z okolí, neboť
medvěd utíká rychleji než kůň, jak se povídá.
Jędrzej byl dále veliký jedlík, a když se ubohý
Glowa vsadil kdysi, že sní tolik ovčího masa co
on, roznemohl se a za devět dní umřel.
Jędrzej byl dále jediný z Grabiny, který uměl
dobře číst a psát, byl tedy nejen tajemníkem
starosty, nýbrž i tajemníkem celé obce, neboť
tak třikrát čtyřikrát do roka přicházely dopisy
do Grabiny a z těch tří nebo čtyř případů byly
dva nebo tři upomínky o daně a ostatní soukromá
korespondence.
Proto nikdo se zajisté nediví, že byl ve velké
vážnosti u horalů, povážíme-li, že tam síla
tělesná, krása, rozšafnost a učenost jest tím,
co vábí každého k sobě. Ale všude si Jędrzeje
nevážili.
A jest to velmi smutné, že tam právě, kde měli
si ho nejvíce vážit, vůbec si ho nevážili.
A to v jeho vlastní chalupě, nevysoké, sroubené
ze dřeva, se slaměnou střechou, a přece tak
pěkné a upravené, jako byl Jędrzej sám, kde
dýchalo všechno poezií podhalanských vísek a
baráků, počínaje dřevěným plotem kolem
hospodářství, dřevěnou vyřezávanou brankou až k
malým oknům, zalepeným papírem namočeným v ovčím
tuku . . .
A ta, která si Jędrzeje nevážila, byla jeho
vlastní žena Marja .. .
Když jsem se to dozvěděl, věřte, že stěží mohl
jsem se ubránit slzám, neboť napřed slyšel jsem
mluvit o Jędrzejovi a potom teprv viděl jsem
jeho ženu Marju a slyšel o ní povídat
podivuhodné věci, jak si neváží Jędrzeje, toho
nejroztomilejšího muže v celém Podhalí, od
šumivých proudů divokého Popradu až na nebetyčné
štíty magurských vrchů . . .
Byly to dvě protivy. Jędrzej černovlasý, ona
plavá, Jędrzej modrooký, Marja černooká, Jędrzej
silný, ona slabá a hubená.
A přece ho tloukla, siláka, až hrůza povídat.
Jeho, který vážil devadesát osm kilogramů, bila
ona, vážící čtyřicet šest, ačkoliv bylo zvykem v
Podhalí, že mužové tloukli své ženy, a nikdy
naopak.
Vlastně neměl bych psát „nikdy“, poněvadž jest
zde případ Jędrzejův.
Nejroztomilejší muž býval bit, a nikdy mu
nenapadlo svou svalnatou rukou odstrčit hubenou
žínku Marju. Snášel trpělivě rány osudu, kterýž
představovaly pěstě Marji, tak suché jako ona
sama a stejně čiperné a čilé jako korálová
ústečka Marji, z kterých když zněly goralské
písně, byla k zulíbání, ale strašná pro
Jędrzeje, když z nich ozvalo se: „Otúž tobie,
tumáš, kruku, krkavče, wilku, vlku, osle, wąžu,
hade!“
Pak následovaly dlouhou řadou za sebou
citoslovce vyjadřující různé zvuky, jako buch,
bác, břink, plesk, prásk, třesk!
A když ty zvuky umlkly, ozýval se nesmělý hlas
Jędrzejův: „Marjo, Marjoško!“
A když potom zas ozvaly se citoslovce buch,
břink, bác, prásk a plesk!, volal úpěnlivě
Jędrzej na svou dokonalou ženu: „Mamnůn, mamnůn,
maminko!“ nastavuje se zoufalými posuňky svá
široká záda, do kterých Marja bušila jako ženy
do prádla na horském potoku.
A všude říkal, že jest spokojen s Marjou. Zvykl
si již na její divné počínání jako ženy na
horách v Podhalí, které rády snášejí bití od
svých mužů, považujíce výprask za důkaz jejich
nesmírné lásky.
A něco podobného bylo u Jędrzeje. Po takovém
domácím výstupu obličej jeho projevoval
spokojenost, a čím delší doba uplynula od jejich
svatby, tím obličej jeho po každé exekuci domácí
víc a víc kypěl veselostí a klidem, jako
obličeje náboženských fanatiků, mrskajících se
nebo dávajících se mrskat. . .
A kdykoliv seděl v krčmě, což předpokládalo, že
vždy více pil, poněvadž nikdy nepil málo,
vykládal bez všeho povzbuzení, kterému se říká
„na všeobecnou žádost“, jak se seznámil s
Marjou, jak jest s ní šťasten, povídání, které
všichni slyšeli bezpočtukrát, ale kterému
naslouchali stále pozorně jako vypravování
hluchého Šimona, jak vzteklý vlk pokousal tele
před třiceti lety.
A právě jeho vypravování točilo se též v hlavním
bodu kolem medvěda, kterého uškrtil před lety,
jak síla jeho imponovala Marje, což nyní
nevadilo, že svého hrdinu bije.
*
„Kam jdeš?“ tázala se jednoho zimního odpoledne
Marja Jędrzeje.
„Na ‚despekt‘ do krčmy, Marjo,“ odvětil vážený
občan z Grabiny, „přijde kmotr Vojtek ze Žiaru,
popovídáme si a zapijem . . .“
„A kdy se vrátíš, krkavče mého zdraví?“
„Wnet, hned, mamnůn Marjo!“
Jędrzej vzal na hlavu klobouk, ozdobený kytkou
uschlých květin, a šel do krčmy strýce Parobka.
Kmotr Vojtek seděl již v rohu pod svatými
obrázky a políbil ho něžně, neboť vážil si ho
jako celé okolí.
Nato hovořili přátelsky s ostatními sousedy,
pijíce mocnou kořaličku. Mluvilo se o ovcích, o
vlcích, kteří přišli až do Žiaru, a co bylo
nejtruchlivější, až do žiarských ovčinců.
Pilo se dál. „Potvorná vlčí krev,“ vyjádřil se
Vojtek, „nemá dost na jedné ovci, zadáví tři a
jednu sní. To medvěd jest rozumnější ...“
„Och, medvěd,“ usmál se Jędrzej, „nebýt medvěda,
kmotře, nebyl bych měl Marju a nebyl bych
šťasten.“
A vykládal to, co slyšeli již bezpočtukráte:
„Jest tomu osm let. Žil jsem jako v klášteře a
děvčat jsem si nevšímal. Jednou šel jsem odvádět
portiky do Górąky a jdu lesem. V lese vidím
děvče, Marju. Marja sbírá dříví. ,Ščenš, bože,
Marjo!’ ,Ščenš, bože, Jędrzeji!’ ,Co nového,
Marjo?’ ‚Povídá se, Jędrzeji, že v górąských
lesích potuluje se medvěd, dej pozor!’ ‚Děkuji,
Marjo!’ A měla pravdu! Na rozhraní žiarské
boroviny a górąského lesa potkám huňáčka, který
se skryl v houští. .Počkej, macku,’ povídám,
‚strýc Julja přál si mít kožich pošitý medvědí
kůží.’ Jdu tedy na huňáčka a stisknu mu krk.
Uškrtil jsem ho a jdu do Góraky odevzdat
portiky. Vracím se rychle a v lese vidím Marju.
„Ščenš, bože, Marjo!“ ,Ščenš, bože, Jędrzeji,
neviděl jsi macka?’ ‚Viděl, Marjo, a uškrtil
jsem ho.’ Dala se do smíchu. ,Když jest to
pravda, Jędrzeji, vezmu si tě za muže.’ ‚Pojď se
tedy, Marjo, přesvědčit.’ A Marja vidí huňáčka
uškrceného v houštině. Pak jsem jí pomoh nést
dříví domů a za čtyři měsíce stala se mou
ženou.“
„Na zdraví Marji,“ křičel, pozdvihuje sklenici s
mocnou kořaličkou, „jsem šťasten, sousedé!“
Objímal, překypuje štěstím, jednoho po druhém,
kteří kývali souhlasně hlavou, a hluchý Šimon,
který tomu nerozuměl, koktal: „Ba, před třiceti
lety vzteklý vlk, vlčice, pokousala mně tele,
hnědé telátko. Bylo dočista zuřivé a zlámalo si
vaz.“
„Ženu má muž ctít,“ hulákal Jędrzej, „muž má
páchnout kořaličkou a žena dýmem z ohniště.“
Pilo se, kouřilo z krátkých dýmek, hovořilo až
pozdě do večera.
A když měsíc objevil se vysoko nad zasněženým
pohořím a mráz svítil v bezčetných krystalcích
sněhu, rozcházely se na všechny strany stopy
okovaných bot hostů strýce Parobka a jedna z
těch stop, podezřele se kroutící, náležela
Jędrzejovi, který si bručel: „Břira.d Buch! Bác!
Třesk! Plesk!“ v klidném a spokojeném očekávání
věcí budoucích . . .
*
Ponejprv se mýlil. Lekl se, když žádná výčitka,
nadávka nesnesla se z korálových rtíků Marji.
Ručka její, která tak obratně řádila na jeho
zádech, ani jednou výhružně se nevznesla.
„Pěkně hned jsi přišel, Jędrzeji,“ to bylo vše,
co mu řekla.
Zarmoucen šel spat. „Snad až ráno mně nabije a
nadá hadů a krkavců,“ těšil se Jędrzej.
A ráno opět nic. „Svatý bože,“ lekal se vážený
občan, „snad jí není špatně.“
A když se ten den také pozdě vrátil od strýce
Parobka a neslyšel od Marji ani „Otuž tobie,
kruku, wilku, wąžu (hade)!“, zavrtěl smutně
hlavou a bylo mu tak teskno jako nikdy.
„Snad mně neumře,“ bědoval v duchu a dal zavolat
k Marje starou Jožku, která léčila lidi, slepice
i ovce.
„Nevím, nevím,“ potřásla hlavou stará Jožka,
„nelíbí se mně Marja, Jędrzeji.“ Zakašlala a pak
řekla tu strašnou větu: „Jedną nogą stoji w
grobie.“
A neuplynuly ani dvě neděle od té doby, Marja
„wziah Sakramenta“ (přijala poslední pomazání) a
naposled zavolala „Jędrzeji!“ bez všech krásných
slov, která přidávala k jeho jménu, jako osle,
krkavče a hade ...
*
Po pohřbu vedli ubohého Jędrzeje do krčmy, aby
se obveselil. Vypravovali mu různé veselé
povídačky o horalech z vedlejších vsí,
pochvalovali ho, že jest nejrozumnější,
lichotili mu, ale co to bylo všechno platno,
Jędrzej zůstával stále zadumaný.
Konečně promluvil: „Což sousedé, po smrti v nebi
člověk žije tak jak zaživa?“
„Jak zaživa,“ souhlasili sousedé, „piješ
kořaličku na zemi, piješ ji i nahoře.“ Zůstávali
při vší své nábožnosti stále pohany.
„Vodíš na nebi stáda,“ řekl strýc Parobek,
„křičíš: ,Hej, Ostrý, zažeň sem ovce!’ - máš
nebeské salaše . . .“
Mluvil přesvědčivě a ve své prosté víře věřil
tomu, oslazuje si tak přemítání o tom, co bude,
až umře . . .
„A Marja,“ tázal se nesměle Jędrzej, „bude mne
také bít a budu šťasten?“
„Budeš,“ řekl vážně starý Grabo, „nebe, to jest
druhý svět, stejný jako tento, jenže nic tě
nebolí, netlačí, nepiješ ,na rovas‘ (na dluh),
vše se daří a jsi spokojen.“
Jędrzejovi oči zaplály radostí. „Tak, tak,“
kýval hlavou, „to jsem chtěl vědět, napijme se .
. .“
Pil statně a loučil se srdečně se všemi, když
byla již noc, každému říkaje: „Na shledanou v
nebi, sousedé,“ což bylo k smíchu všem a všichni
říkali: „Hle, jak jest veselý.“
Když přišel domů, posadil se na lavici a
vzdychl. Jak bylo jindy veselo. Marja láteřila a
potom: Břink! Buch! Bác! Třesk! Plesk!
„Uvidíme se brzy, Marjo!“ řekl, hledaje provaz.
Když provaz našel, přežehnal se třikrát křížem a
políbil svaté obrázky, nato udělal kličku,
provaz zavěsil na trám v jizbě, vystoupil na
lavici, kličku dal si na krk, seskočil z lavice,
a nejváženější občan z Grabiny nevyhlížel za pět
minut vážně...
Což vypadá vážně oběšený, když vyplazuje jazyk
jako Jędrzej, který opustil Podhalí a celý svět
s jeho mizérií, s pevnou nadějí, že na nebi
Marja ho bude zas bít a říkat mu „Kruku, osle,
wilku, wąžu“ a on že bude šťasten na věky věkův
. . . |
