I
V létě 1918 byla organizována v Samaře vojska
kontrarevolučního Národního shromáždění, jehož
členové a vůdcové byli potom později na zimu buď
pověšeni, nebo jinak utraceni admirálem
Kolčakem.
V Samařské gubernii té doby zrála pšenice a
chýlilo se k senoseči. V Samaře náhlé polní
soudy vyváděly dělníky i dělnice z vězení a
odstřelovaly je za cihelnami. V městě i okolí
usilovně pracovala kontrarozvědka nové
kontrarevoluční vlády, podporovaná starými
kupeckými i činovnickými živly, které vystrčily
opět své rohy a bavily se udavačstvím.
V této těžké chvíli, kdy mně na každém kroku
hrozil mat, shledal jsem výhodnějším odebrat se
na severovýchod na Bolšuju Kamenku. Tam žije
jedna část povolžské Mordvy. Je to národ
dobromyslný, velice naivní. Mordvíni byli
poměrně nedávno pokřtěni, takže si ještě
zachovali zdravé pohanské zvyky, a za carismu
přijali pravoslaví jedině kvůli tomu, aby neměli
oplétání s přístavy. Měli dříve veliké množství
bohů, ale pravoslavná církev jim je srazila až
na tři, proto se také báťuška netěší u nich
veliké oblibě, a dokonce za revoluce v jedné
volosti utopili si všechny báťušky i s ďáčkami.
Když jsem tedy utíkal na severovýchod, dohonil
mě jeden mordvinský sedlák s povozem na silnici.
„Kam jdeš, duše drahá?“ zavolal, zastavuje svůj
povoz, na kterém byla hromada zelných hlávek.
„Tak, sobě,“ řekl jsem, „procházím se.“
„Máš dobře,“ prohlásil s velkou určitostí
Mordvín. „Procházej se, holoubku. V Samaře řežou
národ kozáci. Sedni si na vůz a jedeme dál.
Strašné věci se dějí v Samaře. Vezu ti na trh
zelí a naproti mně od Samary ujíždí Petr
Romanovič z Lukaševky. ,Vrať se,’ povídá,
‚kozáci berou zelí na samařských dačách. Mně
všechno vzali a souseda Dimitrijeviče posekali
šavlema. »Smilujte se, bratři,« řekl k nim,
»jestli je tak možné, pravoslavní, obírat na
cestě. My vezeme na trh.« »Teď přišlo naše
právo,« řekli kozáci a sesekali ho z vozu, »vida
ho, proklatce, jistě v selském sovětu slouží.«“
Mordvín se zadíval na mě a v jeho očích uhodl
jsem, že je naprosto přesvědčen o tom, že i já
utíkám odtamtud.
„Tak,“ řekl pomalu, „vybral jsi si na cestu
pěknou pohodu. Nu, mezi Mordvou se uschováš, než
se to přežene. Národ trpěl dost, a když máme zem
a pole, vida je, statkáře a generály, zas by
chtěli panovat a našeho bratra dřít. Jen si dej
před kulaky pozor. Za dva za tři dny budou zde
už razjezdy orenburských kozáků. Povídali naši,
že jsou u Buzuluku. A z druhé strany zas někdo
táhne na Stavropol. V noci bylo slyšet artilerii
a vidět velikou záři od požáru. - Dobře,
zakroutíme si machorky.“
Vyňal plátěný pytlík s machorkou, do kterého byl
zavinut papír, zakroutili jsme, zakouřili a
pokračovali v rozmluvě.
„A ty čí?“ otázal se mordvinský sedlák,
„zdaleka?“
„Zdaleka, strýčinku.“
„A u vás boje jdou?“
„U nás vše v pořádku, spokojeně.“
„Tedy jsi tam zkysl, pravda. Tu nelze nic jiného
dělat než běžet. Jestli tobě by se podařilo za
Volhu ... tam bez generálů, statkářů a kupců.
Sbírají tam velké síly proti těm samařským. Ty
se, holoubku, neboj, večer dojedem k nám a já tě
převléknu do mordvinského. I opánky dostaneš,
ráno potom dál se vypravíš na Bolšuju Kamenku.
Hleď si obživy. Všemu se naučíš a potom už nějak
stočíš se zase k svojim.“
II
Ráno by mě nikdo nepoznal, když jsem šel dál na
severovýchod. Před polednem došel jsem do nějaké
tatarské vesnice, přešel jí, ale za vesnicí
dohnal mě tatarský občan a spustil na mě zcela
stručně: „Běžíš?“, po kterémžto krátkém proslovu
vložil mně do ruk bochníček chleba a zas se
otočil s pozdravem na další cestu: „Masalam
malejkam!“
Asi za půl hodiny dohonil mě jiný Tatar z téže
vesnice, který strašně lámanou ruštinou mě
upozornil, abych šel ne po silnici, ale dolů
údolím k říčce do lesů a potom nahoru po břehu,
přičemž kolikrát po sobě mně říkal: „Kozáky,
silnice, jest, kozák, koja barasin.“ Při loučení
dal mně balíček machorky, krabičku zápalek a
arch papíru na kouření, přičemž dodal: „Tatar
chudák, generála svoloč, gener kíchnet.“
Snědl jsem bochníček chleba v údolí na břehu
říčky, na kraji malého lesíka. Nedaleko mě na
drnu odehrávalo se totéž co v Samaře. Tlustý
mravenec, voják, požíral tam malého mravenečka,
který ještě před chvílí táhl kousek kůry ku
společné stavbě nového hnízda.
Večer potom došel jsem do Bolšoj Kamenky, vešel
do nejbližšího statku, uklonil se v jizbě před
ikonou v rohu, pozdravil celou rodinu a zasedl k
nim za stůl. Na stole byla veliká mísa salmy,
polévky s bramborami a jakýmisi pšeničnými noky
a se zelenou sekanou cibulí. Hospodyně přinesla
dřevěnou lžici, položila ji přede mne a pobídla
mě, abych jedl s nimi. Hospodář přistrčil ke mně
chléb a nůž. Nikdo se mě na nic zprvu neptal.
Oválovité dobrácké obličeje Mordvínů nejevily
také žádné přílišné zvědavosti.
Když jsme se najedli, řekl hospodář, že budu
spát na půdě, a potom teprve byla navázána
rozmluva:
„Zdaleka?“ „Zdaleka, chozjajin.“
„Běžíš? - Vidno, že běžíš, ani onuce a opánky po
mordvinsku neumíš pořádně lýkem převázat. Poznat
hned, holoubku, žes na útěku od Samary. Umíš
dělat cihly?“
Řekl jsem nazdařbůh, že umím ... |
