Kalamajka

 

 
DVA DRÁTENÍCI šli z Uher na Moravu. V lese pod Javorinou našli v jednom křoví pušku, kterou tam schovali pytláci.

„Podívej se Juro,“ povídá mladší dráteník, jaká to velká píšťala.“

Juro vzal pušku a chtěl ji strčit mladšímu do úst a řekl:

„Fúkej, Martine, fúkej, braťko, já budu klápčit.“

A jak ji zvedal, spustil kohoutek, rána vyšla, dráteníci se lekli a utekli. Když přišli do města, uviděli tam krám s puškami.

„Utíkej, braťko,“ křičel Juro, „tady je deset takových píšťal, co bouchají.“

 

DVA VANDROVNÍCI chodili spolu a měli jeden den velkou smůlu. Nikdo jim nic nedal, neboť lidé byli venku na práci v polích. Tak přišli až k zámku. Když je viděla zámecká paní, poručila komorné,
aby dala zlatník na lávku před zámkem, aby vandráci byli překvapeni a nevěděli, kdo si tak na ně vzpomněl. Oba vandráci už byli blízko lávky, když jeden z nich povídá:

„Poslouchej, my si dnes stěžujeme, že máme smůlu, hůř by se nám vandrovalo, kdybychom byli slepí. Zavřeme oči a zkusme to, jestli bychom přešli lávku.“

Zavřeli oči, přešli lávku a přes zlatník a zmizeli v lese. Měli toho dne opravdickou smůlu.

 

ZA STARÝCH ČASŮ byl zvyk, že pekaře, který dělal malé housky, dali za trest do velikého koše a několikrát ho potopili do vody. Jednou byl v Třeboni velice tlustý pekař, a toho také tak potrestali. Ale on na ně vyzrál. Když ho potopili po druhé, vypil celý Rožmberský rybník a Třeboň byla tenkrát dlouho bez vody. Od těch časů už pekaře tak netrestali.

 

MLYNÁŘ V DOLNÍM MLEJNĚ byl tak tlustý, že když bylo málo vody, lehl si do vantroků a vždy vytlačil tolik vody, že mlýn zas klapal. Jednou onemocněl a spadl se tak, že už nemohl si lehat do vantroků, aby vytlačoval vodu na kolo. Od té doby hodně jedl, aby to napravil, a dával si vždy ještě jednu misu knedlíků se slovy:

„Tak ještě jednou, aby mlýn klapal.“

Tentýž mlynář nemohl usnout, když neslyšel klapání mlýna. Když přijel jednou do Prahy na noc, tu na hospodě musel podomek v jeho pokoji celou noc klepat kladivkem na zeď, aby mohl mlynář spát.

 

JEDNOU ŠLI MUZIKANTI z posvícení domů do vedlejší vesnice a povídali si o strašidlech, aby jim cesta líp utíkala. Najednou, jak si tak hezky povídají, začal vítr, napřed slabší, pak silnější.
Vykračovali si statně dál, když vtom za kantorem, který nesl přes rameno basu, ozvalo se: „Hum, hum, hum.“

„Spaste duši,“ vykřikl kantor, „už nás strašidlo má.“

Dali se muzikanti do běhu, a čím více utíkali, tím hlasitěji to za nimi kvílelo:

„Hum, hum, hum.“

Celí udýchaní a vyděšení příběhli do vesnice a kantor se celý ještě třás, když vypravoval ženě, jak je strašidlo v tom větru chytalo a dělalo:

„Hum, hum.“

Paní kantorová dala se do smíchu a povídala.

„Vy chytráci, to dělal přece vítr, když ti foukal do tvé basy. Jak foukl na struny, tak to dělalo: „Hum, hum.“

 

JEDEN ŠVEC DĚLAL SEDMIMÍLOVÉ BOTY a byl za to úřady velmi pronásledován, neboť pomocí těch sedmimílových bot uteklo četníkům mnoho lidí. Úřady nakonec zakázaly ševci dělat ty sedmimílové boty a švec upadl do nouze a bídy a nemohl zaplatit ani daně, tak tam na něho poslali pana exekutora, aby je vymáhal. Švec doma nic neměl než jeden pár sedmimílových bot, který mu zbyl, a řekl k panu exekutorovi:

„To jsou pěkné boty, co, zkuste si je, že vám budou.“

Exekutor si je natáhl, a sotva udělal krok, už byl sedm mil z chalupy ševcovy a další krok nových sedm mil. Už je tomu mnoho a mnoho let, ale ještě se nevrátil.

 

BEDNÁŘ Z NOVÝCH DVORŮ vezl do pivovaru sudy, a když se vracel domů, byla již úplná tma. Ocitl se nad strání, noha mu sklouzla a on se počal dolů kutáleti. Když se dokutálel dolů, vstal a řekl:

„Dobře jsem to vyved, od toho jsem přece bednář, abych válel sudy.“

 

V HORNÍCH UHRÁCH ŽIL SLOUHA HALAMÁŠ. Vyháněl z celé vesnice ovce na pastvu. Jednou přišli zbojníci, nabili mu a vzali mu jednu ovci. Druhý den přišli zas, nabili mu a zas mu vzali ovci, třetí den opět a tak i čtvrtý. Když přišli pátý den, klekl Halamáš před nimi na kolena a prosil je, aby si vzali všechny ovce najednou, a ne jen po jedné.

Vůdce zbojníků se ho ptal, proč, a tu Halamáš řekl:

„Vy přijdete jeden den, nabijete mně a vezmete si jednu ovci, přijdete druhý den, zas mně nabijete a vezmete mně jednu ovci, přijdete třetí den, nabijete mně a vezmete ovci. Mám ještě sto ovcí, a to by už moje gatě nesnesly.“

 

BYL JEDNOU JEDEN RYBÁŘ a ten měl velkou smůlu. Když šel chytat ryby, tu obyčejně vytáhl z vody místo ryby starou botu nebo utopenou myš. Jeho soused chodil také na ryby, a ten měl štěstí,
což nešťastného rybáře velmi mrzelo.

„Kdyby alespoň jednou také můj soused vytáhl z vody místo ryby botu,“ vzdychal, a napadlo mu jednou, když viděl, že jeho soused chytá ryby v jedné zátoce, že mu do vody nějaké boty podstrčí. Když tedy soused na nějakou chvíli odběhl, přikradl se rybář k jeho prutům, na které ryby chytal, a zul své nové vysoké boty, které měl na sobě první den, připevnil je na udice a všechno tak upravil, aby soused hned nic nepozoroval. Když soused přišel, viděl, že už se na udice něco chytlo, tahá, tahá, a vytáhne jednu botu, vezme druhou udici a vytáhne druhou botu. Natáhl si je hned na nohy a neštastný rybář musil chodit bos.

 

V KRÁTKÉ LHOTĚ JE JEDEN KOMINÍK, kterému říkají „bílej“.

Stalo se to takto:

Šel smejčit komín do lhoteckého mlýna, a když šel kolem vozu, na který nosili z mlýna pytle s moukou, spadl na něho jeden pytel, roztrhl se a všechna mouka se na kominíka vysypala, takže byl bílý jako sněhulák. Když viděl mlynářův pes Ořech bílého kominíka, obořil se na něho a zakousl se mu do kalhot a hnal ho až do Lhoty, kde ještě dnes se mu jinak neříká než „bílej kominík“.

 

BYLI DVA SLAVNÍ MALÍŘI a přeli se, který z nich je lepši. Tu jeden namaloval ovoce a hrozny, a obraz ten byl tak dokonalý, že ptáci přiletovali a chtěli hrozny zobat. Zavolal tedy toho druhého, aby ten obrazu se obdivoval. Druhý malíř obraz velice chválil, a když jeho přítel poodešel, vzal rychle štětec a namaloval na hrozny mouchu. Když pak se přítel vrátil, velmi se rozzlobil, že mu moucha chce obraz znečistit, a chtěl ji zahnat kapesníkem, když se moucha nehýbala, chtěl ji chytit do ruky a tu teprv zpozoroval, že je moucha namalována.

„Tys slavnější malíř než já,“ řekl ku svému druhovi.

 

PANSKÝ KOČÍ MĚL ODVÉZT JEDNOHO HOSTA na nádraží. Seděl na kozlíku, a když slyšel, že bouchla dvířka u kočáru, pobídl koně a klusem odjížděl. Když přijel na nádraží, seskočil,
uctivě otevřel dvířka u kočáru a řekl:

„Prosím, milostpane!“

Jaké však bylo jeho leknutí, když kočár byl prázdný. On mu totiž doma vítr přirazil ta dvířka u kočáru, než vyjel, a milostpán ještě v kočáře nebyl.

 

RAS MATÝSEK ZABIL TOULAVÉHO PSA a z kůže si udělal boty. V neděli si je chtěl vzíti ponejprv, aby dělal fešáka, a velice se na to těšil, až se objeví ve vesnici v nových botách. Ráno si je natáhl a šel do vesnice přes les. Ačkoliv každý den tady chodil a znal každou cestu, zabloudil a toulal se po lese vesnici ne a ne najít. Tak se dostal až do Dolních Rakous, a teprve když boty roztrhal,
podařilo se mu dostat se domů. Měl boty z toulavého psa.

 

KOVÁŘ MATĚJ BYL VELMI CHYTRÝ CHLAPÍK. Jednou večer přijel před kovárnu kníže pán a počal si tropiti žerty z kováře:

„Poslouchej, Matěji, ty prý všemu rozumíš a všechno víš, pověz mi, kolik hvězd je na nebi.“

„To musíte chvilku počkat, pane kníže,“ řekl kovář Matěj a počal prstem počítat hvězdy na obloze:

„Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest...“

Nedopočítal ani deset, když kníže pán zahanbeně ujel.

 

VAŠEK HOURŮ SE ŠEL UČIT CUKRÁŘEM. Když přišel do dílny, pravil mu pan mistr:

„Tak, Vašku, teď se budeš učit cukrářem. Jíš rád cukroví?“

Vašek se beze všeho přiznal, že ano, tuze rád.

„Tak si pamatuj, že mlsat můžeš u mne, co chceš. Co sníš, to si vezmi, ale ven z dílny nesmíš nic nosit na rozdávání jiným.“

To jste měli tenkrát vidět Vaška! Myslil, že ani v nebi by ho nečekaly takové sladké časy. Mlsal, mlsal a mlsal...Ale dlouho ne. Za tři dny už toho měl dost. Protože jedl cukroví mnoho, přejedlo se mu. Když byl čtrnáct dní v učení, neměl už na mlsání ani pomyšlení. Na to ovšem mistr počítal. Proto mu dovolil, aby mlsal, co chce. Věděl, že bude mít za týden mlsání dost a že mu kus pečeně bude pak stokrát milejší než nejkrásnější krém.

 

JEDEN KREJČÍ ŠEL NA VANDR a přišel do lesa. Tam ho chytili loupežníci, kteří právě bojovali s vojskem a utíkali se schovat a měli od toho boje rozbité šaty. Svázali ho a odvedli do své skrýše v jeskyni a nakázali mu, aby jim do rána šaty spravil. Jak nebudou spraveny, že ho pověsí. Krejčí dělal tedy celou noc a všechny kalhoty loupežníků přišil po stranách k sobě. Když byl ráno hotov, vyšel ven před jeskyni a vykřikl:

„Vojsko jde.“

Loupežníci se lekli, naskákali do těch k sobě přišitých kalhot a nemohli od sebe. Krejčí sebral všechny poklady a utekl.

 

ČIMICKÝ TRUHLÁŘ ZASLÍBIL SE ČERTOVI, a když pak vypršela lhůta, přišel si čert pro něho. Truhlář vzal klíh, namazal s ním židli a prosil čerta, aby se posadil na chvíli a odpočinul si, když mají takovou dlouhou cestu před sebou. Čert si sedl a přilepil se; truhlář dal mu ohon do svěráku a ohon mu ohobloval. Stěží se čert vyprostil a utekl. Od té doby sedává ten čert před pekelnou branou, a jakmile uvidí nějakého truhláře jít do pekla, křičí:

„Schovejte ohony, nebo vám je ohobluje.“

 

MYSLIVEC ŠEL LESEM a byl velmi smutný. Vtom potkal čarodějnici, která ho uctivě pozdravila a ptala se, jak se mu daří.

„Ale špatně, babo,“ řekl myslivec, „nemohu nic střelit.“

„Milý panáčku,“ řekla čarodějná baba, „já vám uliji zázračné koule do ručnice o půlnoci. Na co namíříte, to sestřelíte, neb ty koule budou mít takovou moc.“

„Co jsou mně platny tvé čarodějné koule, babo,“ řekl smutně myslivec, když nám tady kníže pán při posledním honu všechnu zvěř vystřílel.“

 

V NĚMECKU MĚLI JEDNOU JEDNOHO CÍSAŘE, kterému říkali Karel Pátý. Když ho omrzelo panování, sebral se a šel do kláštera, kde se stal hodinářem. Měl tam samé hodiny s kývadly a chtěl je všechny tak srovnat, aby kývadla šla stejně, aby se kývala všechna najednou jedním směrem, a ne jedno tak a jedno jinak. Celé roky na tom pracoval a nepovedlo se mu to, a tu on jednoho dne vzdychl:

„Jak jsem chtěl, já blázen, panovat tolika lidem, když ani tady těch pár hodin nemohu srovnat.“

 

NA KNÍŽECÍ HOSPODĚ UČIL SE JEDEN MOC MALÝ PIKULÍK. Byl tak maličký, že si musil vystoupiti na stůl, měl-li některému z hostů pomáhat do kabátu. Jednou se mu stala nehoda, spadl se stolu do kapsy hostova kožichu a host ho odnesl, nic nevěda. Toho hosta nikdo neznal. On se už nevrátil, a pikulík se někde ztratil. Od té doby se přijímají za pikulíky jen větší chlapci, kreří se do kapsy nevejdou.

 

ZA ČASŮ ROBOTY vyplácel dráb na zámku na lavici jednoho chalupníka. Po každé ráně vykřikl chalupník:

„Kam jsem dal hlavu...“

Když dostal svých pětadvacet, ptal se ho správce, proč to křičel.

„Já mezulán,“ vzdychal chalupník, „když dráb pro mne přišel, tak jsem ho ještě pohostil. Uřízl jsem mu kus masa, dal mu napít piva a teď to cítím tady.“ Přitom si dal ruce dozadu na kalhoty. „Ten měl sílu po tom mým mase.“

 

V OUNĚTÍNĚ ŽIL široko daleko rozhlášený zámecký zahradník Jakub. Majitel toho panství jednou zastavil Jakuba a povídal mu mezi jiným:

„Jestlipak bys doved, Jakube, zasázet a vypěstovat takovou rostlinu, která by nesla koláče.“

„To bych doved, pane hrabě,“ řekl Jakub, ale potřeboval bych k tomu tři pytle mouky, pytel mandlí a hrozinek, hrnec povidel, několik hroud másla a tvarohu.“

„Máš to mít,“ řekl hrabě, „a kdypak to poroste?“

„Až napřesrok, pane hrabě,“ řekl Jakub.

Hrabě dal donésti k Jakubovi, co si přál, mouku, mandle, povidla, máslo, hrozinky, tvaroh, a odjel na cesty. Když odjel, tu se u Jakubů pekly koláče a hodovalo se. Když napřesrok měl se
hrabě vrátiti, Jakubka byla celá nešťastná:

„Tos to pěkně vyved, Jakube!“

„Jen se neboj, nějaké to bude.“

Den před příjezdem hraběte poručil Jakub upéct koláče, a ty koláče přivázal na slunečnice. Když přijel hrabě, ukázal mu tu koláčovou rostlinu, a ještě dnes vypravuje pan hrabě všude o tom zázraku a dodává:

„Jenom škoda, že mu přes zimu ty sazeničky na koláče zašly.“

 

CHODIL ŘEZNÍK PO VESNICÍCH KUPOVAT DOBYTEK. V jednom statku uviděly ho z chléva krávy.

„Zle je, braši,“ řekla lyska, řezník je tu.“

„Já ho zaženu,“ zvolalo tele, a když řezník s hospodářem vstupovali do chléva, tele se rozběhlo a počalo řezníka trkat.

„Vida,“ povídá řezník, nechtěl jsem dnes koupiti žádné tele, ale tohle je moc pěkné, začpak ho dáte?“

Tak smlouvali, nakonec si plácli a řezník si tele odvedl.

„To ho to tele pěkně zahnalo,“ zaplakala jeho matka kráva.

 

MALÝ KARLÍČEK jel poprvé po dráze a vyhýbal se stále z okna, ač je to zakázáno.

„Karlíčku, dej pozor, vítr ti vezme klobouk,“ napomínal ho tatínek. Ale Karlíček byl neposlucha. Tatínek mu tedy nepozorovaně vzal klobouk z hlavy a pravil:„Tak vidíš, už ti ho vítr odnesl.“

Když Karlíček usedavě plakal, bylo ho tatínkovi líto. „Nu, mlč a neplač! Já zapískám a klobouk zase přiletí.“ Tatínek zapískal a klobouk v tu chvíli seděl zase Karlíčkovi na hlavě. Tuze se tomu podivil Karlíček. Šel, vyhodil svůj klobouk z okna a prosil tatínka: „Tatíčku, zapískej ještě jednou!“

 

HONZÍK UTRHL HRUŠKU ze sousedova stromu.

„Pojď sem, Honzíčku,“ volal soused, schovávaje něco za zády. „Já ti něco pěkného pošeptám do ouška.“

„Ach, pane sousede,“ volá naň z dálky Honzík, „takoví malí chlapci jako já, nemusí všechno vědět.“

 

MALÁ RŮŽENKA nesla na poštu psaní.

„To psaní je tuze těžké. Musíte na něj dát ještě jednu známku,“ pravila Růžence slečna od pošty.

„Ale, slečno, pak bude to psaní ještě těžší,“ namítala malá Růženka

 

Jedná se o knihu pro děti s 23 barevnými veselými obrázky, ke každému obrázku je přidáno jednoduché říkadlo. Vše je doplněno krátkými dětskými anekdotami, na kterých spolupracoval Jaroslav Hašek s Josefem Ladou. Zde jsou vynechána říkadla, která vycházejí z lidové tvorby. Podíl Haškova spoluautorství na anekdotách je nesporný, ale  nejasná je velikost tohoto podílu.
 

Ukázka z knihy