|
Nastala sezóna k smrti otravných úvah, kam letos
na venek. Není snad časopisu, kde by se nepsalo
o kráse venkova. Český národ má tolik
příležitostných spisovatelů! Když jsou vánoce,
píší se vánoční úvahy, líčí se zimní krajina.
Pak přijde jaro, omlazená příroda, nato léto s
turistickými fejetony a se smutně vtipnými
humoreskami ,,Jak jsme se měli na letním bytě“.
A zatím co speditéři svážejí zavazadla na
nádraží, ten chudý člověk dál jde svou cestou do
továren, a když mu žena přinese v poledne
skromný oběd, tu vidí kousek přírody z lavičky
před sadem, kde obědvá, nezlíbí-li se ovšem
hlídači sehnat ho z lavice. A zas následuje
cesta do továrny a dílny, kde hučí stroje a nad
parními kladivy se chvěje vzduch.
Toť jeho píseň letní. Ten živý ruch a šum má mu
snad nahradit šumot lesních stromů a ovzduší
přeplněné prachem pilin a kovů čistý vzduch tam
venku, naplněný vůní pryskyřice, kterou nyní
vdechují ti, kteří jaktěživi nic nedělali?
A když pak unaven jde z práce, zda si vzpomene,
že daleko za branami města jsou zelené háje,
uprostřed kterých stojí vila pana továrníka,
který právě teď na terase bohatě večeří s
veselou společností a ukazuje, že všechno to
kolem je jeho, to že mu svou prací dobyli jeho
otroci ...
A v letní podvečer se střídají také šichty v
dolech. Z horských vesnic sestupují k dolům
horníci s bandaskami. Jdou zasmušile lesy. Hle,
mají též příležitost obdivovati se takovému
letnímu podvečeru, kdy slunce se houpá ve
zlatých paprscích na větvích rozsochatých
borovic, ale pro ně neexistuje taková nálada.
Oni jdou ze světla do tmy. Opouštějí jas ráje, z
kterého byli vyvrženi, a za chvíli přijme je
peklo šachet. Jsou to jiné lesy. Lesy podzemní,
lesy zkamenělé. Místo zářných paprsků slunce
krvavě svítí rozžhavená drátěná síťka kahance.
A nad nimi pět set metrů opět letohrádek mezi
jinými lesy, mezi živými, vonnými a krásnými,
tam u Oseku a Hrobů, kde to všechno podvrtáno,
poddolováno, kde slyšet za nocí pod zemí podivné
výbuchy, které významně mluví ...
Kam letos na venek? Taková otázka brutální,
opakovaná ve všech měšťáckých listech.
Podívejte se tedy nyní na nádraží. Tam uvidíte
sta zemědělských dělníků z Haliče a ze
Slovenska.
Sehnali je sem do Čech, aby pracovali na
statcích bohatých řádů.
Kam na venek? K premonstrátům na Klatovsko, k
benediktinům k Broumovu a jinam a jinam. Blíží
se doba žní pro bohaté řády. Ctihodní opatové
procházejí se mezi lány obilí. Léto dostupuje
vrcholu. Neuvědomělí Rusíni a Slováci z krajin
požehnaných klerikalismem a kořalkou zanedlouho
s kosami v ruce rozmnoží jmění bohatých řádů.
A zcela tak dle bible: ,,V potu tváře chléb svůj
jisti budeš.“
Špinavá polévka a ošklivě tvrdý chléb!
A k tomu trochu kořalky a dvacet pět krejcarů
denně. A pracují v přírodě, v boží přírodě, jak
se říká. Rudé máky kvetou na polích, modrají se
chrpy, na mezích voní mateřídouška. Včely
poletují, ptáci zpívají, obilí sklání ve větru
rytmicky vlnité klasy. Daleké obzory lemovány
lesy modravými. Jest to všechno i pro chudého
člověka?
Snad básník si sedne pod břízu v háji, podívá se
do laškovných proudů čistého potoka, jehož břehy
vroubeny bleděmodrými pomněnkami, jako když
modré nebe prosvítá lehounkými, jemnými obláčky,
beránky, a básník snad zazpívá o kráse přírody.
Ale od rána do noci do úmoru pracovat za dvacet
pět krejcarů denně, trochu kořalky a špinavé
polévky, tu mizí ta sladká vůně lučin a polí,
slunce oči vypaluje do ruda, zeleň mění se ve
velká pestrá kola, která se před očima točí ...
V Oseku v klášteře žil opat Theodor Wagner.
Napsal celou sbírku písní opěvajících přírodu.
Rád procházel se lesy, polmi a lukami. I broučků
si všímal a chválil boží přírodu.
Ale dával také Rusínům, chlopům od Kolomyje, jen
dvacet krejcarů denně o žních.
A když ti chlopi usínají pod kůlnami na hromadě,
pokřižují se a sborem se modlí: „Pane Bože, dej,
ať zítřejší den uplyne nám tak stejně pěkně jako
dnešní, neboť víš, my jsme chlopi ze Zabunova a
Kolomyje a máme tě rádi.“
A jeden po druhém usíná v cizí zemi na půdě
velkomožných pánů s tím přesvědčením, že šli „na
daču“, na venek, že opustili domov, šči s
kapustou, rovinaté lesy s močály, kde čápi
hledají žáby, aby je snědli.
Jsou všichni jako žáby, podnikatelé našli je
také v močálovitých lesích u Kolomyje a vysají
je jako čáp žábu.
Kam tedy letos na venek?
Po zaprášené silnici táhnou vandráci. Třešňový
strom je obsypán plody. Vyleze se na strom a
natřesou se třešně. V silničním příkopu chutnají
snad lépe než třešňové knedlíky v restauracích
měst.
A pak zelená se pole hrachové s lusky. To jsou
malé radosti vandráků, tuláků.
Na rozcestí stojí sloup, na kterém tabulka:
Okresní stravovna nalézá se v Říčanech atd.
Tulák si odplivne a jde zas dál a střídá cesty
lesní s polními, na jichž konci bělají se
vesnice. A všechno to kolem voní, ale tulák si
nezpívá. Slova básníků moderní generace: „A
tulák si zazpíval ...“ nemají dnes platnosti. Ty
časy poetické již zašly, zapadly s romantismem.
Život se přihlásil. Na našeho tuláka čeká § 3
zákona o tulácích.
A pak zpívejte, abyste svým zpěvem přičarovali
někde ze žita četnickou piklhaubnu ... |
