|
Opat Contactus kláštera v Mühlhüsnách zabýval se
kromě modliteb, jídla a pití také alchymií.
Dozvěděv se kdysi, že ve městě žije jakýsi
záhadný muž, který zanáší se podobně jako on
výrobou kamene mudrců, elixíru životního a
výrobou zlata, k čemuž má mnoho receptů,
zděděných od slavného alchymisty Jana Makaria,
obvinil onoho muže z čarodějství.
Muž ten, jménem Gebler, vyznal na mučení, že je
skutečně ďáblem posedlý.
Byl poté natažen na skřipec, aby ďábel z něho
vyšel, neboť ďábel, jak známo z učení některých
theologů, nesnese natahování, jsa dle vyjádření
Tomáše Kempenského křehké přirozenosti.
Gebler natažen na skřipci vyznal také, že je
čarodějem, že se živí pavouky a že nečisté síly
jsou jeho pomocníky.
Toto přiznání v klášterní mučírně mělo za
následek, že čaroděj Gebler byl obzvláštním
slavnostním způsobem upálen ku větší cti a slávě
boží, kromě toho jeho jmění připadlo klášteru a
opat zmocnil se tajemných receptů upáleného
čaroděje, aby na základě jich činil nové pokusy.
Poněvadž však měl co činit s recepty po
čarodějovi ďáblem posedlém, nařídil mnichům
kláštera četné půsty a modlitby.
Mniši tedy modlili se za spásu duše své i
ctihodného opata, postili se, hubeněli a sváděli
v klášterní kuchyni zuřivé boje s kuchaři bratry
o jídlo.
Opat zatím ve své alchymistické kuchyni
roztloukal ve hmoždýři různé nerosty na prášek,
sléval kovy, pracoval s koňskou močí, která
odpařena světélkuje, pral cizokrajná koření,
vařil v baňatých nádobách, při čemž klel jako
loupežný rytíř, neboť nikde neobjevovalo se
zlato, ani kámen mudrců, ani elixír života.
Mniši dostali nové půsty a hubeněli ještě více,
opat usínal unaven celodenní námahou ve svém
křesle a mniši obcházeli po dvoře hladoví,
rozčilující se konstatováním, že po dvoře pobíhá
mnoho drůbeže a ve sklepích že sudů vína k
neuvěření.
Dávali se tedy na cestu zla a záhuby věčné.
Kradli kuřata a tajně pili víno.
Což to však bylo platno! Druhého dne opat
rozčilen nezdařenými pokusy, že najít nemůže
kámen mudrců, dal prohlédnout a sečíst počet
kuřátek a nabít dvěma mnichům s podezřele
mastnými ústy. Nařídil nové půsty a náboženské
rozpravy mnichům a znovu pracoval ve své
kuchyni, nakláněje se nad křivule a roztloukaje
svařené a vysušené hmoty na prášek.
*
Klášter v Mühlhüsnách oplýval odjakživa pěkně
vedeným hospodářstvím.
Byl to obzvláště pečlivě vedený chov vepřů,
který snažil se nynější opat Contactus
zdokonalit, maje zkušenosti v onen oboru, kdy mu
náleželo ve Švábsku pět vesnic a pěkný
nedostupný hrad v lesích.
Opat Contactus býval totiž před léty loupežným
rytířem, přepadal pocestné kupce loupežnými
nájezdy, konečné švábská knížata zapálila jeho
vesnice, pobila mu poddané a oblehla jeho hrad.
Loupežný rytíř počal najednou důvěřovat v Boha.
Nebylo mu to ničeho platno. Spojená vojska
švábských knížat házela neustále smradlavé hrnce
do jeho hradu, přestože posádka vedena pánem
hradu ve dne v noci zpívala žalmy.
Pak smolné věnce zapalovaly cimbuří, a tu si
umínil pán hradu, že nemůže spoléhat na pomoc
boží tou měrou, jako na smilování švábských
knížat, kteří nedělali celkem vzato nic jiného
než on. Loupili také, ale ve velkém.
Jal se tedy vyjednávat.
Slíbil knížeti z Nordlingen, velmi nábožnému
muži, že přestane loupit a pobíjet pocestné, že
založí klášter a bude působit pro blaho církve a
kláštera.
„Oddávat se studiu otců svatých, velký kníže,“
pravil na pravou cestu obrácený loupežník,
„působí blahodárně na duši i na tělo.“
Zejména poslední bylo pravdou.
Když totiž, přijat jsa na milost, založil
klášter, obětoval kolik mší na počest svého
hradního, kterého pověsili místo něho. Někoho
přece musili pověsit, to je přirozené.
Při všech těch modlitbách za nebožtíka hradního
vůčihledě tloustl, pak ho během času opustily
úplně nábožné myšlenky a milý opat Contactus
počal se ve zdech kláštera strašně nudit a
zacházel se ctihodnými otci mnichy jako s hradní
čeládkou za těch starých dob plenění a loupeže.
Chtěl dáti dokonce několik mnichů pověsit
jednoho dne, když ti usnuli při vigiliích.
Mohutný vysoký cínový džbán naplněný vínem býval
hlavním předmětem jeho pozornosti, když z
brevíře se modlíval.
Pak počal bručet žalm a dokončoval starou
romanci o Tristanovi.
Byl to život nudný v ponurých prostorách chrámu
i neméně zasmušilých chodbách kláštera.
A tu ze zoufalství, když ho neuspokojilo ani
hloubání o tom, kolik suchých čertů na jednu
špičku jehly se může shromáždit, aniž by jeden
druhému překážel, opat Contactus umínil si najít
kámen mudrců.
Jednoho dne, nespokojen s výsledkem, rozbil
prvnímu mnichu, který vešel do jeho dílny,
alchymistické křivule o hlavu a dal vyhodit
zbytky jakéhosi prášku na dvůr.
Toho dne dlel na modlitbách, neboť mnich
následkem utržené rány do večera vypustil za
neustálého proklínání ctihodného opata svou
zbožnou duši. A nyní přišli na řadu vepři...
*
Čert ví, jak to bylo, vepři klášterní byli
poslední dobou hubení hnedle jako mniši, neboť
zdálo se, že mniši neházejí žádných zbytků jídla
těmto švábským štětináčům. Měli sami z těch
příšerných a četných půstů hlad.
A vepři toho dne, kdy opat zabil mnicha,
shánějíce se žalostným chrochtáním potravu,
našli vyhozené zbytky kamene mudrců na dvoře
kláštera a jali seje lízat ze zoufalství.
Kámen mudrců vepřům chutnal. Chodili zbytky
pravidelně lízat každý den a utěšeně sílili,
tloustli a měli se k světu.
Opat Contactus brzy shledal, co je toho
příčinou. Byla to ona podivuhodná směs, kterou
při dobývání kamene mudrců vynašel.
Byl to ten neznámý kov, jehož upotřeboval ve
svých pokusech, hledaje to tajemné, co dle
alchymistů pojí všechny kovy. Byla to směs z
onoho kovu roztopeného se sírou při odříkávání
zaklínači formule arabské, když souhvězdí
Velkého medvěda protíná zenit.
Vepřům směs ta stále víc a více chutnala a
vypadali znamenitě oproti hubeným mnichům,
sesláblým častými půsty.
A tu opat Contactus přišel na myšlenku, onu
obdivuhodnou směs přidávat do jídla mnichům, aby
tloustli také.
A když souhvězdí Velkého medvěda protínalo
zenit, opat Contactus roztápěl neznámý kov a za
odříkávání tajemné formule arabské vyráběl
sílící prostředek pro mnichy.
A na den sv. Theobalda dal ho namíchat mnichům
do chudé polévky. Sám si nechtěl svou kůzlečí
pečínku kazit. A také toho nepotřeboval.
Kámen mudrců dělal pravé divy.
Všech osmnáct mnichů kláštera do rána umřelo.
*
Zvěst o morové ráně roznesla se krajinou, jen
opat Contactus se smál a napsal do klášterní
kroniky: Na den sv. Theobalda mniši, pozřevše
kámen mudrců vepřům svědčící, do rána umřeli.
Kámen ten sluje antimonium.
A v zamořeném klášteře zabýval se opat Contactus
místo mnichy chovem vepřů, kteří byli pravým
divem oné doby. |
