Kapičky

[Čechoslovan 7.1.1918]

Měl jsem známého, nějakého Velíška, který mně nedávno psal:

„Jsem v zajetí již tři roky, mám se dobře, chodím na zajíce. Není zde draho, mám denně 4 ruble 60 kopějek. Funt bílého chleba zde stojí 18 kopějek. Poslední týden jsem zastřelil 3 zajíce. Doposud jsem jich zde zastřelil 82 kusů. Těším se, až se vrátíme, pak ti toho napovídám, jak jsem dělal zajíce na černo s knedlíkem.“

Jistě milé psaní. V době, kdy doma Národní listy otiskují mapu československého státu, občan Velíšek střílí zajíce. Za tři roky české revoluce zastřelil 82 zajíců. Velíšku, když se bojíš o vlastní svou kůži, snad bys mohl věnovat a obětovat na oltář vlasti alespoň kůži těch zajíců.

*

Nedávno na ulici řečnil na improvizovaném mítinku řečník a vykřikl:

„Pryč s monarchy a byrokraty!“

Vedle mne stojící posluchač s porozuměním zařval:

„Právilno! Doloj monachov a biografov!“ (Pryč s mnichy a biografy.)

*

Když jednou předseda trestního soudu v Praze rytíř Wessely prohlížel věznici trestního soudu, všiml si, že ve staré části z vlhkosti na stěnách separací se objevily kapky vody. Všichni se na to dívali, i byrokrat Wessely na to hleděl a neuhádl, že je to znamení od pánaboha: Ten žalář už dávno po vás pláče, pane rytíři Wessely!

*

Síla je nadržena, ale není bláznivá, žije sebekázní, není pošetilá, ona roste se zdravým člověkem, není ješitná, nýbrž sebevědomá, je mírná, ale pevná, nemluví o citech, nýbrž žije jimi. Na to si vždy vzpomenu, když vidím Rambouska. Chlap jako hora, ale učiněný dobrák. Jednou mu dali podřezat kuře. Vzal nůž, chytil kuře, chvíli ubohé kuře pozoroval, pak odhodil nůž a kuřeti ukousl hlavu.

„Ježíšmarjá, vykřikla teta, co to děláte, Rambousku?“

„Milostpaní,“ řekl Rambousek, „zařezat kuře nemám sílu. Tak jsem to takhle.“

*

V zajetí setkal jsem se s jedním zajatým rakouským šlechticem z Čech. Čekal marně na peníze na poště. Najednou si vzpomněl, že umí česky, a poprosil o trochu machorky. Nasypal jsem si ji na hrubý papír, on ji stočil a zastrčil cigaretu do pozlacené špičky s erbem.

„Co se na mne tak díváte?“ otázal se.

„Dívám se,“ řekl jsem, „na zašlé pozlátko rodové slávy.“

*

Když jsme přišli v květnu roku 1915 ještě na rakouské straně do Haliče, byl velký strach z cholery. Důsledek toho byl, že po cestě na pozice všude vrchní štábní lékař Flichter zkoumal vodu v obecních studních, kde jsme přenocovali. Jednou mu konečně řekl hejtman Sagner v Baranních Perelokách, kde byly dvě studny, když vrchní štábní lékař Flichter prozkoumal jednu studnu a uznal vodu za zdraví ohrožující:

„Neopovažujte se zkoumat ještě druhou studnu. Kdyby byla také ta druhá studna zamořena, co by vojáci pili.“

*

Agitace, koncentrace, organisace
jsou hesla naší generace
jediná však spásná „ace“ = práce.

********

[Čechoslovan 14.1.1918]

Setkal jsem se kdysi s jedním mizerou chlapem. Byl tak špatný a zkažený, že nebylo dne, aby neprovedl nějaké darebáctví. Roztrušoval o každém nějaké špatnosti, ničil domácnosti, měl poměr s jeptiškou v jedné nemocnici, nic ho nepohnulo k lítosti, učil své děti lhát a bylo mu vše jedno. Zaplavoval své okolí anonymními dopisy a došel ve své špatnosti tak daleko, že počátkem války napsal sám o sobě anonymní psaní na policejní ředitelství. Ještě dnes sedí v trestnici na Borech.

*

Na Nový rok dopoledne potkal můj přítel Vincenc na Vladimirské ulici izvozčika, kde seděli tři páni, kteří dle všeho oslavovali konec starého roku s neobyčejnou důkladností. Jeden z nich se nemohl udržet přímo, a proto ležel s hlavou skloněnou v pozici, o které se nedalo zjistit, zda chce vypadnout z drožky, nebo zda pozoruje dlažbu, ujíždějící pod ním. Náhle však zazněla z jeho úst jásavě novoročním ránem stará revolucionářská píseň My žertvoju pali (My za oběť padli). Přes tuto první sloku se nedostal dál a tak opět pozoroval, jak dlažba pod ním ujíždí.

*

Nedávno se stala pohoršlivá věc na Kyjevském nádraží. Z vagonu vlaku přijíždějícího z fronty vylezl muž ve spodním prádle, který na všechny otázky odpovídal stereotypně:

„Chystají se tam na zimní kampaň, a proto ze mne stáhli na jedné stanici zimník a šaty.“

*

Vypravuje se, že když vznikla válka, přišel rakouský ministr války Krobatin k nebožtíkovi (dej mu pánbůh věčnou slávu) Františkovi Josefovi I. a přinesl mu mapu Srbska a krabici špendlíků s praporky a řekl:

„Vaše Veličenstvo, my máme válku se Srbskem, a proto nechť ráčí Vaše Veličenstvo za čtrnáct dní tento špendlík s praporkem si zapíchnout do Bělehradu.“

Uplynulo čtrnáct dní a ministr Krobatin objevil se poznovu:

„Vaše Veličenstvo, musím vám oznámit, že máme válku s Ruskem, Francií, Belgií.“

„Prosím vás, milý ministře,“ ozval se ulekaně František Josef I., „řekněte mně, kam si mám teď ten špendlík zapíchnout?“
(Upozorňuji, že pro tuto anekdotu dostali lidi u nás až pět let.)

*

Císařovna Zita navštívila v nemocnici ve Štýrském Hradci několik vojínů, které léčili ze zranění, utrpěných na italském bojišti. Chtíc jim dodat vlasteneckého ducha, otázala se jednoho:

„Těšíte se zas na Taliány?“

Tázanému, který byl Čech, zazářily oči a on radostně zvolal:

„Jen kdyby už byly, takhle s křenem!“

*

Po dlouhých debatách bylo v malém okresním městě tajemníkovi obce povoleno na reprezentaci 200 K. Když mu byl konečně vyplacen celý obnos na reprezentaci, tu druhého dne našli šťastného člověka časně ráno ležet v příkopu u místního pivovaru.

*

Pohřeb je věc velice smutná, ze které se radují pouze majitelé pohřebních ústavů. Bývá to však věc velice slavná, když účastnící pohřbu bývají v novinách. Je mnoho lidí, kterým k štěstí úplně stačí, když v novinách stojí:

„Za rakví kráčel pan YX.“

Pak rádi sami zemrou. Tento zjev bylo vidět v Praze. Žurnalisté, kteří popisovali tzv. lepší pohřby, bývali obtěžováni četnými účastníky, kteří jim strkali své vizitky, aby druhý den mohli ukazovat noviny se svým jménem a říci:

„Já byl také při tom.“

Zejména jeden pán býval velmi dotěrný. Každému žurnalistovi dával svoji vizitku, na které stálo prostě: „Viktor Emanuel Zoufalý, spisovatel“. Na novinářské burze se často o tom hovořilo, co je to za spisovatele. Ani literární kritikové, kteří byli na ono jméno dotazováni, nedovedli se upamatovat, že by někdy v dávnověku nebo v přítomnosti byl český spisovatel toho jména. Konečně se ho při jednom pohřbu jeden deníkář zeptal:

„Dovolte, prosím, pane spisovateli, co jste napsal?“

Dotěrný pán vytáhl z kapsy kabátu objemnou brožurku, vydanou Zemědělskou radou, a zvědavý žurnalista četl nadpis: „Padoucnice u prasat“. Napsal Viktor Emanuel Zoufalý.

*

Jistý můj přítel mně několikrát řekl, že zapomněl večeřet,
ale přitom nikdy nezapomene dát se ode mne pozvat na večeři.

********

[Čechoslovan 17.2.1918]

Umíral Bernard, agent státní policie, člověk nábožensky založený. Dal povolat k sobě kněze, aby se vyzpovídal a přijal poslední pomazání.

Jsem hříšník, důstojný otče,“ počal svou zpověď, „výčitky svědomí mne hryží. Mnoho lidí učinil jsem nešťastnými, jsem agent provokatér.“

Farář od Svaté Trojice dlouho mluvil k umírajícímu, těšil jej a smířiv ho s Bohem odešel. Po jeho odchodu dal si Bernard podat tužku a papír a s napětím posledních sil napsal:

„Druhému oddělení. Důvěrné. Vrchnímu policejními komisaři Chumovi. Oznamuji, že farář od Svaté Trojice má zásady státu nepřátelské a jednotu říše ohrožující, o čemž jsem se osobně přesvědčil při poslední rozmluvě s ním. Bernard.“

Dopsal, dal odnést na patřičné místo a za hodinu ho již nebylo.

*

Kdysi na procházce s malým synovcem potkali jsme na Malé Straně rakouského jenerála, na jehož uniformě bylo zavěšeno nepopsatelné množství řádů a medailí. Miloušek zatahal mne za rukáv a ukazuje na jenerála zvolal s údivem:

„Podívej se, strýčku, v čem se ten pán vyválel!“

*

Četnický rytmistr Rotter na Kladně měl malé hospodářství. Zejména pěstoval drůbež. Kdysi koupil kvůli zlepšení kmene kohouta bílých viandotek. Nový kohout jednoho krásného dne odešel z domova na námluvy do sousedního dvora a vrátil se až pozdě v noci. Ráno byl předvolán k rytmistru Rottrovi, který dal tento rozkaz:

„Kohouta zavřít na sedm dní na strážnici, první dva dny nedat mu jíst ani pít a teprve na třetí den poloviční porci zrní a vody.“

Kromě toho dal rozkaz, aby četnický strážmistr vypátral, zdali kohout ničeho neprovedl na svém bývalém působišti. Objeví-li se nějaká skvrna na minulosti kohouta, má být kohout po vypršení trestu zaříznut. Podotýkám, že četnický rytmistr Rotter byl muž úplně normální, a že co prováděl, byl jen starý rakouský režim.

*

Ve společnosti právníků rozpředla se jednou debata o účelné délce trestu. Jeden z nich položil otázku:

„Co myslíte, pánové, že je pro odsouzeného lepší. Deset let nebo doživotní žalář?“

„Je nesporno“, volali, „že deset let“.

„Mýlíte se, pánové, lepší je doživotní žalář, nebot deset let každý nevydrží a doživotní vydrží každý."

*

Svatí otcové ve středověku lámali si hlavy různými náboženskými problémy jako: kolik čertů se vejde na špičku jehly, anebo: co dělali židi se stromem, na kterém se oběsil Jidáš. Na první otázku by si ani dnes nikdo netroufal odpovědít a myslím, že to lidstvo nikdy nevypátrá. Druhá otázka je snazší a myslím, že by byl první cenu dostal ten svatý otec, který by byl odpověděl:

„Ukazovali ten strom za peníze lidem, kteří jej ještě neviděli.“

*

Ve společnosti anekdotářů, když zábava byla v plném proudu, položil náhle jeden tuto otázku:

„Proč byl Adam v ráji nejšťastnější?“

Po dlouhém hádání přinesl toto rozluštění:

„Poněvadž nemusel poslouchat žádné staré anekdoty.“

*

Je známo, že je myslivecká latina, ale nad ní vyniká ještě zajatecká latina. Nedávno jeden vyprávěl, jaká zima byla v Sibiři. Bydlel na půdě jednoho domu, kde vypukl oheň. Schody hořely a na záchranu nebylo ani pomyšlení. Naštěstí na půdě byl sud s vodou. Vylil vodu z okna své podkrovní světničky a po vodě zmrznuvší v toku v mohutný rampouch spustil se jako po provaze dolů. A jiný, chtěje ho přetrumfnout, začal se dušovat, že v Omsku, než přešel ulici, třikrát ho našli úplně zmrzlého, a když ho chtěli pochovat, že mu museli přisekat nohy do špičky a zarazit do země jako kůl, jinak že by ho do hlíny ani nedostali. Vyskytl se při tom jeden člověk, který vykřikl:

„To není možné,“ ale toho jsme okamžitě vyhodili, aby nám nekazil iluzi.

*

Dostal jsem dopis tohoto znění:

„V jednom čísle Čechoslovana uveřejněna byla besídka pod názvem ,Karel byl v Praze’. Je to snůška hrubých urážek rakouského císaře. Píšete o něm, jako byste byli spolu per tu. Styďte se, ničemo.
Copak jste s ním pásl krávy? Richard Weiser, k. k. Kadet.“

Chápu jeho rozčilení, které vyznělo tak krásně harmonicky poslední větou, a odpovídám, že opravdu jsem s ním krávy nepásl, ba dokonce ani neseděl na trůně. Upozorňuji však šlechetného k. k. kadeta Richarda Weisera, že on s těmi kravami spáchal též urážku Veličenstva.

*

Vypravuje se, že baron Beck, jeden z předsedů rakouského ministerstva, byl velmi upřímný člověk. Když se ho jednou tázal nebožtík císař, když vzal členy jeho ministerstva do přísahy, proč není dr. Kramář v kabinetě, tu baron Beck odpověděl:

„Veličenstvo, dr. Kramář je perla a perly se neházejí sviním.“