Karel Horký |
|
|
| Nejskromnější a nejduchaplnější člověk v
Čechách. Kdykoli uzříte jeho podobiznu, jistě
povzdychnete mimoděk: „Aspoň tucet takových
ještě, panebože a naše literatura i politika je
zachráněna!“ A jeho podobiznu Lze uzříti velmi
snadno... Karel Horký totiž dobře věděl, jaké boje svádí se dnes o podobiznu kupříkladu Karla Hynka Máchy, že nemáme žádného zaručeného obrazu tohoto básníka, že nevíme naprosto, jak vypadal pěvec Máje. Nemáme ověřené podobizny ani jiných slavných mužů naší minulosti: Nevíme, měl-li Hus vousy čili nic, nevíme nic o podobě Jana Žižky atd. Nuže, náš skromný muž obával se v zájmu potomstva, aby se jednou nestalo, že by nevěděli, jak vypadal slovutný Karel Horký. Proto se dal fotografovat v křesle, v kabinetním formátě, s duchaplným úsměvem na rtech. Proto jeho podobiznu můžete uzřít na každém rohu. Jeden čas byla všecka pražská nároží polepena křiklavými plakáty zobrazujícími učeného šimpanze Konzula Petra - dneska z každého výkladu u knihkupců a papírníků usmívá se na vás vlasatá a vousatá tvář Karla Horkého, českého reformátora. Pohlednice, brožury, Horkého čítanka - všecko opatřeno jeho fotografií jako ochrannou známkou: Varujte se padělků! Pravé jen s podobiznou! Národe, raduj se - vydrží-li to papír, budou po letech vidět vnuci, jak vypadal Karel Horký, což jim zajisté bude náhradou za to, že nevědí, jak vypadal K. H. Mácha! Horký je stále naplněn starostmi o blaho českých lidí, pln obav, aby se jim dostaly vždy jen dobré věci do rukou. Proto když odhodlal se vydávati týdeník, nazval jej významně Horkého týdeník - aby si jej snad lidé nepletli s jinými týdeníky. (Možno též, že bylo v tom trochu jeho vlídného humoru a že se už předem těšil, až budou bodří lidé žádat po všech trafikách „Horkej tejdeník“.) Proto též výbor jeho prací nazván případně Horkého čítanka. Horký! Horkého! Horkému! Je v tom také trochu smyslu pro jemnou, elegantní reklamu: Budou-li lidé, ti tupí čeští lidé, zříti na každém rohu usměvavou tu podobiznu, bude-li jim bít všude do očí v tlustých písmenách stále totéž jméno, bude-li jim ustavičně znít v sluch „Horký“. Horkého! Ó Horký! - snad se přece pozastaví a řeknou si ve svém tupém mozku: „Ksakru, kdopak je to přece ten Horký? Něco na něm musí být! Sem s tím Horkým!“ - A literatura bude zachráněna. Tak vykonává náš Karel Horký svůj těžký úkol prorocký v těch zbahnělých, zpátečnických Čechách a je také jako pravý prorok ve své vlasti pořád ještě málo uznáván. Tupí lidé jdou klidně kolem a nekupují ani Horkého týdeník, ani Horkého čítanku a milenci neposílají si vyznání lásky na pohlednicích s Horkého podobiznou. A přece je nové náboženství, které on hlásá, tak jednoduché a dá se krásně používat v umění, politice i Filozofii! Slyšte jen: Na počátku je Karel Horký, po něm je Jan Herben a konečně trochu J. S. Machar! Hle, takové je nové náboženství Karla Horkého, nejskromnějšího a nejduchaplnějšího člověka v Čechách. Nejsme literárními historiky, abychom uváděli podrobná data ze života slavného toho muže, doufáme však - nestane-li se tak již dříve, že jistě po jeho smrti vydán bude o něm velkolepý nekrolog, jenž pravděpodobně nadepsán bude Horkého nekrolog. Zatím dostačí, koupí-li si zvědavý čtenář brožurku s podobiznou, z níž mimo jiné významné momenty dozví se následující: Karel Horký je jediný povolaný literát, který nám stvoří moderní českou literaturu. Vypouští rakety svého vtipu a sžírající satiry ve svých fejetonech, v nichž podává čtenářstvu docela jinačí stravu, než na kterou dosud zvyklo v jiných žurnálech, - uvádíme jen nezapomenutelnou historku o člověku, který čural do výšky... Literární svou činnost započal vydáváním časopisu Kramerius a byl ochoten vydávat jej až podnes, kdyby se byl kupoval. Ale milý Kramerius se nekupoval a smutný vydavatel odejel na cesty do Švýcarska, Francie, do Pyrenejí, hodlaje napsati obrovský román Lurdy, k němuž tam sbíral materiál. Ve Francii však se dozvěděl, že Lurdy už napsal před ním Emil Zola, i vrátil se do Čech a vydal znovu natruc několik čísel Krameria, který se ovšem zase nekupoval. Jeho duševní roztrpčení zavedlo jej mezi anarchisty a vydal knihu básní Paličovy sloky, z nichž vyjímáme tuto ukázku okouzlující poezie anarchistické: My jsme ptáci Čáslaváci, kdo je s námi, ten je náš, my tu mažem ferbla, očko, jedníka a mariáš. Čáslava je hezky město, hezčí nežli Prčice, jedna huba jako druhá, každá má půl střevíce. My jsme ptáci Čáslaváci, máme páže sokolí, jeden bratr zvedal tuplák, až měl z toho mozoly... atd. V té době pokoušel se také v dramatické literatuře a dal hrát u Švandy svou komedii Kašpárek. Hra měla velice hlučný úspěch, ale více se nedávala... Roku 1906 vydal Horký knihu veršů Když vesla vypadnou, kdež básnicky zpracoval cestopis po Pyrenejích. Roku 1908 napsal pro Národní divadlo jednoaktovku Vodopád Giesbach, v níž vystupuje bezruký virtuos na housle. Hra měla velice hlučný úspěch, ale více se nedávala. Vodopád se rozvodnil a bezruký virtuos se v něm utopil, načež počal Karel Horký vydávat svůj prorocký žurnál Horkého týdeník. Ale Čechové nejsou posud dosti vyspělí: Horkého týdeník měl velice hlučný úspěch, ale nekupoval se, jako se předtím nekupoval Kramerius. Ve svém týdeníku počal uveřejňovat svůj velký moderní román Camera obscura, ale poněvadž poznal, že není u nás posud půda pro podobný román velkého slohu, přestal vydávat Horkého týdeník, k velikému smutku oněch abonentů, kteří se těšili na pokračování románu Camera obscura. V poslední chvíli dovídáme se, že Karel Horký počne vydávat věc u nás doposud nebývalou - časopis Stopa, věnovaný detektivním a zálesáckým povídkám. |
| Karel Horký (25. dubna 1879, Ronov nad Doubravou – 2. března 1965, Praha) byl český novinář, zejména fejetonista, spisovatel, kritik a vydavatel. |
 |