Karikatury v říši zvířat

Taková zvířata již jistě nejsou, řekl jeden sedlák od nás, který šel navštívit svého syna do Vídně a přitom spatřil také zoologickou zahradu v Schönbrunně. Řekl to při pozorování zvláštních postav velbloudů, žiraf, slonů a hrochů. Nakonec přiznal, že o slonech, velbloudech slyšel, hrochy však a žirafy nechtěl ten dobrý muž uznat. Připadali mu čímsi zvláštním, v co nelze věřit, aby se poctivý člověk neblamoval. Jsou však zvířata velmi podivná, pravé karikatury v říši zvířecí. Známo na příklad, že opice liší se mezi jiným od člověka tím, že jim schází nosní chrupavka. Vzpomeňme si jen na směšně malé nosy šimpanzů, goril a podobně. A nyní podívejme se na našem obrázku na opici, která má pořádný nos, pravou okurku.3 Opici tu jmenují domorodci na Borneu, domově to orangutana, jménem „kahu“. Dle údajů domorodců dosahuje velikosti orangutana, což však jest velmi přehnáno, neboť obyčejně bývá velikosti tříletého dítěte. Vypravuje se o této opici, že při skákání se stromu na strom opatrně ukrývá svůj nos rukou, aby neutrpěl pohromy. Poněvadž opice velmi rády pijí nápoje obsahující alkohol, bylo by vděčnou úlohou udělati pokus s chycenými opicemi kahu, zdali pravidelný požitek z lihovin nebo vína by zabarvil její nos na červeno. Takový svítící velký rudý nos opice kahu bylo by něco báječného. 

Afrika chová ve svém lůně jiné „krasavce“, bagoly, vepře s velkými bradavicemi na rypáku a pod nosem. Tento druh vepřů dostal by při výstavě ošklivých vepřů první cenu. Na obrázku vidíme tohoto vepře s bradavicemi, bagola afrického (Phacochoreus afric), zvaného od Habešanů „haroja“ nebo „araja“. Obrovitých, velmni silných klů používá zvíře, aby vyhrabovalo kořeny a kořínky, které jsou jeho potravou. -

Velmi směšnými zvířaty jsou frčkové. Frček tarbík (Sciercetes jaculus) na našem obrázku jest něžné zvířátko velikosti naší veverky, připomíná klokana v malém, neboť ze svých čtyř noh používá jen zadních. Pravou jeho vlastí je Asie, ačkoliv vyskytuje se i v jihovýchodní Evropě, na Krymu a na stepích donských. Rusové říkají mu zemljanoj zajac, Mongolové a Burjati nazývají ho alak-dageu, což česky znamená asi: strakaté jednoroční hříbě, dle Tatarů sluje tya-jelnian čili velbloudí zajíc. Jest to zvířátko, konající bleskurychlé pohyby. I v uzavřeném prostoru stěží se podaří psu je chytit. Směšný je pohled, jak na zadních nohou cape. Utíká-li, tu stěží lze sledovat jeho mrštné skoky. Ačkoliv je frček tarbík zvířetem nočním, lze ho vidět i v největším slunečním žáru, vůči kterému se chová toto zvířátko úplně lhostejně. U své díry sedí a hraje si i za nejprudších zářných paprsků slunečních. Jeho smysly jsou velmi vyvinuty, ale postrádá větších duševních schopností. 

Pohlédneme-li na našem obrázku na ovci tlustoocasou, musíme si vzpomenout negalantně na ženy Hotentotů, u nichž prodloužený hřbet jest neuvěřitelně zvláštním způsobem utvářen. Tato ovce jest skutečnou karikaturou v říši zvířat. Žije v Africe a má výtečné maso. Přes to, že má hubenou potravu, tuční obdivuhodně.

Před léty přinesl jeden humoristický časopis obrázek dvou narvalů, kteří na dně mořském hrají kulečník, aniž by k tomu potřebovali tág. Ve skutečnosti slouží zubounu jednorožci čili narvalu (Monodon monoceros) jeho dlouhý zub, který vyrůstá jen samečkům, za zbraň, je-li napaden či zápasí-li se soupeřem o družku. Jinak jest to zvíře klidné a pokojné. Za starých časů byl tento zub vydáván za kel bájného jednorožce a placen zlatem. Narval obývá severní moře a podniká cesty ve stádech čítajících sta a sta těchto zvířat. Přírodozpytec Brown líčí jejich cesty takto:

„Při tazích vídal jsem stáda čítající několik tisíců kusů. Zub vedle zubu, ocasní ploutev na ploutvi, tak táhli k severu, podobajíce se jízdeckému pluku. Ponořovali se dosti pravidelně a vynořovali a vlnitými drahami ubírali se dále.“

V jeho žaludku byli nalezeni rejnoci, kteří byli třikrát tak velcí než jeho ústní otvor, dle všeho stlačuje narval svou potravu, kterou zachytí při plování, tak pevně v ústech, že ji může spolknout. -

Jiné podivné zvíře je kosatka, náležející podobně jako narval do řádu velryb. Jest to takřka nejnebezpečnější chlapík na světě. Kosatka je vrah zákeřný, krvežíznivý, ba ani žravý žralok nedá se s ní srovnat. Houf kosatek vrhne se nenadále na velkou velrybu a roztrhá ji jako vlci koně. Naproti tomu jest z oněch zvláštních obyvatelů moří, které musíme vidět na vlastní oči, abychom věřili, že existují. 

Zvířena australská činí dojem, jako by nebyla ucelena. Kdo se podívá ponejprv na ptakopyska, ten jistě řekne: „To je vydra s hlavou kachny!“ Může být něco zvláštnějšího a pozoruhodnějšího nad tato zvířata, která jsou savci, a přece kladou vejce, jak to činí vedle ptakopyska podivného (Ornithorhynchus paradoxus) i ježura ostnitá (Echidna istrix)? Oba patří do řádu ptakořitných a jich objevení pohřbilo naprosto domněnku, že mezi savci a ptáky leží velká propast. Abychom nakonec předešli nedorozumění, zdůrazňujeme, že postavy těchto zvířat se jen zdají být karikaturami. Jakmile důkladně je prozkoumán život těchto zvířat, shledáme, že ty všechny zvláštnosti, do oka bijící, jsou u těch kterých podivných, směšných i ošklivých zvířat nutný. Skutečné karikatury vidíme jen u domácích zvířat, jako na příklad tlustoocasé ovce, kterýž druh člověk vypěstil.