I
Město si těch patnáct trestníků objednalo na
zbourání části starých městských hradeb, kde
hodlali stavět okresní nemocnici. Naproti v
městském příkopě leželi v trávě tři nezaměstnaní
příslušníci obce a dívali se hněvivě na
trestníky, na které dopadalo ostře slunce a
jejichž opálené ruce zdvihaly zuřivě krumpáče,
aby je vrazily do staré hradební zdi. Byla v tom
ničivém díle neujasněná touha pomsty. V bílých
šatech, umazaných prachem a špínou, vykonávali
tuto nádenickou práci za zvláštní odměnu 12
haléřů denně, zatím co stát bral od města i
korunu 20 haléřů za jednotlivého trestance. Stát
vydělával zde denně na těch patnácti lidech
16,20 K. Den za dnem, hodinu za hodinou
pracovali v trestu dobrovolně, jak si vyžádali,
toužíce po vzduchu, kterého zde bylo dost. Jenže
ten vzduch byl prosycen oblaky prachu, jak
ztvrdlé zdivo se drolilo a sypalo.
Kus za hradbami voněl sad, hrály si děti a
zpívaly. Když trestanci v deset hodin odpočívali
na několik minut, aby pojedli chleba a napili se
vody, zaléhal k nim šumot vodotrysku, šepot
svěžích listí a lidských hlasů a radostné
výkřiky.
Po několika minutách dozorce si zapálil nový
doutník a poručil, aby pokračovali ve svém
ničivém díle. A zase drolily se kameny, údery
krumpáčů do tvrdého zdiva zuřivě nesly se
městským příkopem.
Pak zaznělo poledne a tu šli s nářadím na
ramenou vždy dva a dva přesně tři kroky za
sebou, provázeni dozorci přes město do věznice
okresního soudu k obědu. O půl druhé objevili se
opět na místě a do osmi hodin klepaly jejich
krumpáče neúnavně do zdi.
V osm hodin domů do věznice na večeři.
Následoval odpočinek, všeobecná zábava,
omezující se na povšechné hovory a proklínání
osudu. Tu a tam příběh ze života, který
osvětloval příchod jednotlivců sem k okresnímu
soudu, neboť většina byla sem poslána z
přeplněné trestnice zemského vrchního soudu. Pak
usínal jeden po druhém ve všech pěti místnostech
věznice.
Jeden po druhém toužil před spaním po tabáku,
cigaretě nebo alespoň kousku tabáku na žvýkání,
od kteréhož požitku je dělilo dosud několik
měsíců.
Ráno pak v šest hodin vstávali, aby byli o půl
sedmé pod starými hradbami. Asi v osm hodin
přicházel tam každodenně městský stavitel, který
chvíli pohovořil s dozorcem a nesčíslněkráte
opakoval, že tak pevné zdi nenajdou se v celých
Cechách.
Před devátou hodinou šel kolem do úřadu městský
starosta, který aby nemusel přijít brzo na
radnici, chodil přes sad. Starosta dal každého
dne dozorci pro trestance na dva balíčky
nejhoršího tabáku na cigarety a dozorce, dbalý
nařízení, že nesmí trestanci kouřit, kupoval si
za ně pro sebe krátké doutníky, aby se těch
peněz zbavil, o kterých říkal, že ho pálí, neboť
to byl člověk svědomitý.
Po desáté hodině bylo nejpříjemněji naproti,
neboť tam v městském příkopu, kudy tekl napolo
vyschlý potok, vrhaly stromy stín na nízkou
zelenou stráň, jakýsi to velký násep.
Tam rostla vysoká tráva. Do té si lehl v deset
hodin dozorce vězňů, zapálil si doutník a
bezmyšlenkovitě díval se na bílé obláčky, zářící
v modru oblohy a pomalu plující po větru.
Ostré údery krumpáčů do zdi, rachocení kamenů a
otřesy způsobené kácením podlomených částí zdí,
celý ten ruch práce kolébal tohoto svědomitého
člověka k neodvratnému spánku.
Ještě jednou přelétl zrakem po trestancích a
počítal s uhasínajícím vědomím povinnosti. Bylo
jich patnáct.
Upokojilo ho tou měrou, že slyše to rachocení
kamenů, řícení štěrku a rány do zdí, usnul s
doutníkem v ústech a spal hodinku.
Pak neklidně se vzchopil, přeběhl rychle několik
metrů příkopu a již stál za trestanci a počítal
bílé zamazané obleky s úřední tváří.
Tak to bylo den za dnem. Už ani lidé z města
nechodili sem jako prvé dny, kdy patnáct lidí v
trestaneckých šatech, ničících starověké hradby,
poslední památku na slávu města, bylo jim něčím
novým, atrakcí prvého řádu, na kterou se sluší
podívat, aby se později o tom mohlo vyprávět.
Bylo zde příliš mnoho prachu, který se vznášel v
okolí, a konečně něco tísnivého, což pánům z
města způsobovalo rozpaky, když slyšeli tiché a
tajemné z těch úst: Milostpane, dejte mně
doutník!
Odcházeli v rozpacích, sledováni důvěřivými
zraky vězňů, aby se už nevrátili v tato místa.
A přece měli vězňové své obecenstvo. Byli to oni
tři nezaměstnaní příslušníci obce Korčák,
Hrudokol a Straba, které město nepřijalo do
práce, poněvadž mělo dost laciných trestaneckých
sil.
Nebylo ještě práce v polích, poněvadž bylo přede
žněmi, aby vypomáhali malým měšťanům na obvodu
města, kteří měli kousky polí. Nikde nebylo
práce a čekali, až obec dá bourat hradby. A když
započali s bouráním, odbyli je na městském
úřadě, že mají již dost sil. Dopáleni šli se
podívat na dělníky.
A od té doby měřili nenáviděnými pohledy vězně,
kteří jim vzali práci.
Leželi naproti nim a vykřikovali na ně. Mluvili
o krádeži, zlodějích a darmošlapech. Posmívali
se jim v bezmocné zlosti, plni odporu proti nim.
Povalovali se v trávě v rozbitých šatech,
spílali a nadávali.
II
Mezi vězni, kteří bourali staré hradby, byl
mladý člověk jménem Hromek. Tento byl zde již
čtrnáct dní a dopraven sem přímo z věznice
zemského trestního soudu, poněvadž nedal si
líbit jakési týrání od vrchního dozorce na
oddělení.
Byl to člověk, který z nenadálé bujnosti rozbil
kamenem dva porcelánové isolátory telegrafního
vedení na silnici za bílého dne. Poněvadž ho
viděl četník, nemohlo z toho vyvinout se nic
jiného, než že byl zatčen, přičemž utrhl
četníkovi knoflík. Takové veřejné násilí trestá
se přísně. Poněvadž však byl doposud bezúhonný,
dostal jen čtyři měsíce, a když pak nechtěl
snést týrání dozorce, byl navržen do seznamu
těch, kteří spoutáni řetízkem a provázeni
četníkem s bajonetem jdou na „transport“ do
věznic okresních soudů.
Hromek viděl přitom lidi, kteří zlomyslně na
něho pohlíželi, slyšel narážky na své spoutání.
Tak pracoval zde v plátěném stejnokroji v žáru
slunce mechanicky jako stroj po celých čtrnáct
dnů, lhostejný zprvu k okolí, až pak najednou mu
napadlo, že uteče.
Uteče kamkoliv. Nemyslel při tom na domov.
Toužil jen po tom, aby přestal na okamžik, na
nějaký čas tento nudný život. Poběhne daleko,
přes pole, přes lesy, do březového háje, který
je odtud z hradeb viditelný, a pak až tam, kde
temný pruh vrchů uzavírá krajinu. A přes vrchy
dál a dál beze všeho praktického smyslu.
Daleko poběží. Dozorce usne dopoledne v trávě,
přidá se k těm, kteří pracují na konci hradeb,
odskočí a uběhne. Zítra to udělá.
Když svítalo, mluvili v cele právě o tom, jaký
by to byl nesmysl utéci. Poněvadž máš takové
trestanecké šaty, nemůžeš nikam se ztratit, aby
tě hned nepoznali, kdežto když vydržíš, vyjdeš
přece jednou, těch pár neděl není ničím. Pak tě
odvedou zase k zemskému trestnímu soudu, nebudeš
mít už řetízky na rukou a tam ti dají tvůj
civilní oblek.
Hromek neříkal na to nic. „Jsou hloupí,“
pomyslil si, „taková příležitost a nepoužijí ji,
neutekou, těší se na zdejší polévku.“
Šli k hradbám. Hromek byl veselý a hvízdal si do
pochodu. „Kdo to hvízdá,“ zařval dozorce, „mlčte
a jděte hezky tři kroky za sebou!“
Bylo pěkné ráno, kdy ptáci zpívají o překot a
sluneční paprsky počínají vybavovat vůni z
květin.
Neurvalý hlas dozorce hrubě rozlehl se sadem,
kterým kráčeli ku hradbám, a Hromek tím jasněji
vyciťoval dobrodiní útěku. Sestupovali pod
hradby, šťouchajíce se, a smáli se dozorci,
který namáhavě s otlačenou nohou od boty slézal
za nimi.
Pak se rozestavili, plivli si do dlaní a naráz
zaryly se jejich krumpáče do pevného zdiva. Tak
počínal jeden z těch nekonečných dnů, jehož
dojem nezlepší ani jasné slunce na modré obloze,
vůně květin, ani zpěv ptáků. Hromek boural
hradby u samého konce, kde pohlížel dolů
městským příkopem, obklopeným zelení.
Nedávno je tudy vedli, když v sadech byla jakási
slavnost. Přijde se dolů na silnici, vedoucí do
kopců, na nichž vidět z hradeb březové háje s
jemnými tečkami zeleně na bílých tyčkách.
Tam poběhne a pak dál a dál. Pomyslil si, zdali
ho nebudou ostatní trestanci chytat. Přistoupil
vedle k vězni a při práci dal se s ním do
hovoru, vykládaje mu, jak slyšel od jednoho u
zemského trestního soudu, že když trestanci vidí
utíkat nějakého svého soudruha a nechytí ho, že
jsou zavřeni. Byl to starý, zkušený člověk.
Máchl rukou: „Blázne,“ řekl, „žádný trestník
druhého nechytá. Když utíká takový hlupák, tak
jako tak ho brzy chytí. A máš potom vidět, jak
se s ním naloží. Dozorci vezmou klíče, hodí na
něho deku a řežou, bijí ho s klíči, zpolíčkujou,
pokopají, dostane tmavou komůrku, tvrdé lůžko,
půst, na nohy železa. Ale trestník, jak říkám,
trestníka nechytá.
Kdyby ho chytal, tak by třeba mysleli, že utíká
s ním, že chce také utéct, a přijde třebas
četník náhodou k tomu, vykřikne ,stůj!’ a střelí
po tom, co chce toho druhého chytat. Tak je to.
Kdo chce utéct, ať uteče, ale těch ran potom!
Dozorce půjde do vyšetřování a splatí to
stonásobně. A kdyby takového po druhé zavřeli,
už pohlížejí na něho s nedůvěrou, a mohl by být
anděl, vozí se na něm celý soud.“
Hromek neřekl na to ani slova. Upokojilo ho, že
ho ne-nebudou spoluvězňové chytat. Tím směrem,
kudy bude utíkat, chodí také málo lidí a pak už
jinak bude.
Už šel kolem starosta. Za hodinu po přestávce
usne dozorce v trávě naproti nad příkopem, jeho
tělo zapadne do trávy, až na hodinách zámeckých
dunivě odbije hodina desátá, a jen kouř z
uhasínajícího doutníku zakrouží nad spokojeným
člověkem. A pak uteče.
Pomalu ubíhala hodina, než dozorce odešel
naproti si lehnout do trávy, spočítav
starostlivě, zdali žádný trestanec neschází.
Krátce po desáté hodině odhodil Hromek krumpáč a
ubíhal dolů příkopem na silnici. Trestanci
vykřikli.
Dozorce spal klidně dál, poněvadž nepřišel dosud
jeho čas, kdy se probudil.
Hromek byl již na silnici. Znepokojeně a
úzkostlivě rozhlédl se kolem. Za ním dosud
neběžel nikdo. Obrátil se stranou a pádil bez
čepice, která mu spadla s hlavy, nahoru k
březovým hájům.
Vtom na oblé silnici z křovin vyskočily tři
rozezlené postavy. Byli to nezaměstnaní Korčák,
Hrudokol a Straba, hladoví a roztrhaní.
Leželi jako vždy naproti v trávě a dívali se na
nenáviděné trestance. Pozorovali vše a zuřivě
drali se nyní křovinami, aby utíkajícímu
nadeběhli.
„Stůj, lumpe,“ křičel Straba. Hromek letěl
kupředu, krev se mu hnala do hlavy, neviděl
překážek, neběžel již po silnici, ale přímo přes
pole jako vyplašený zajíc.
Hrudokol chytil kámen a hodil po něm. Netrefil
ho. V běhu nabrali na silnici kamení a seskočili
do pole. V těžkých botách zapadával Hromek do
měkké půdy, zatím co bosá trojice mu dobíhala.
A pak mrštil po něm kamenem Korčák. Kámen rozbil
zezadu Hromkovi hlavu. Chvíli se motal a pak
padl obličejem do ječmene.
Hrudokol se vrhl se Strabou na něho s náhle
probuzenou zvířeckostí a ostrým kamenem mrštil
po ležícím těle, jako lidé kamenují kočky.
A již sem pádil dav lidu a dozorce řval: „Chyťte
ho!“, mávaje tasenou poboční zbraní.
A než sem přiběhli, utloukli zatím oni tři
Hromka, aniž by o tom věděli. |
