|
Bylo tomu tak jako každého roku v zemi
ucházejících klimatických poměrů. Kvetly třešně.
Lidé z města chodili se na tu krásu dívat a
většina jich vracela se bez klobouků, které jim
vzali hlídači v alejích třešní. Byly to takové
výlety, které končily přečasto fiaskem.
Spokojeně vyšla si rodina odpůldne z města, vše
se smálo kolem na ně, květy bílé sypaly se jim
se stromů na hlavy, a večer rodina rozprášená,
jednotlivé kluky schytali hlídači, otce odvedli
na obecní úřad a dcery za večera ještě chytají
po polích. Truchlivé obrázky a drobné tragédie.
A ještě jiné, mnohdy truchlivější scény.
Na stráni pod kvetoucími stromy ve svěží zelené
trávě sedí zamilovaní. Ona mluví o boží přírodě
a on se, pitomec, zmámenec dá ještě na to
chytit.
Povídá mu, že lezou broučkové, on to vidí, ale
jemu to připadá, když to ona řekla, že jest to
něco krásného, něco vznešeného. Ona mu kouká do
očí a dál žvaní cosi o mandelince, věci tedy,
které patří do druhé třídy obecné školy.
Pak se zadívá do údolí, třebas je tam potůček,
tahá ho tam dolů, tam si sednou, ona povídá, že
je tak zde krásně, a už zas leze nahoru jako
kozorožec a prosí, aby jí pomohl. Přitom se
směje a on jí podá ruku, a už je to. Už je to,
velevážení páni rodičové, kteří zatím v zahradní
restauraci tahají mušky z teplého piva a
povídají si, že na tu výbavu dají si vyplatit
pojistku.
To se ví, že potom matka, když je vidí
přicházet, řekne k otci: „Už se jí ten mezulán
drží.“ To jest to pravé slovo, mezulán, také
jsem jím byl. Řekne se pak příroda, jděte do
přírody, studujte přírodu!
Ještě dobře, že měl profesor Benke charakter.
Také už by byl v tom.
Vytáhla ho rodina Ditmarova všedního dne do boží
přírody na výlet, podívat se na alej třešní,
čili jak říkal pan Ditmar „očichnout to“.
Mladého, snaživého přírodozpytce nacpali do
vagónu vedle své dcery Máni.
Pan Ditmar zmínil se o budějovickém pivu a
mluvil různé hlouposti a vyprávěl nevinné
židovské anekdoty, pak si vzpomněl na nebožtíka
otce a vykládal, že k stáří, dej mu pánbůh
věčnou slávu, trochu zpitoměl a žebral z
pomatenosti na ulici, aby měl na kmínku.
Neodvážili se ho přerušit, poněvadž to říkal
takovým plačtivým hlasem a tak smutně vždy
zatroubil do šátku, až se všichni ve voze
ohlédli do toho oddělení.
Pak mluvila paní Ditmarova o nějakém vyšívání,
které viděla u paní respicientové, jejíž pan
manžel má červený nos a na něm bradavici. Přešla
z toho na omeletu se sekaným skopovým masem a
byla přerušena výkřikem pana profesora, který
tlačil Máňu k oknu a volal: „Podívejte se,
prosím, na to tele venku, jak má oteklou nohu.
Vsázím se, že má obrnu neboli zánět kloubový.
Příznaky jsou strnulá chůze, na to se račte,
slečno, podívat. Při ohmatání jeví tele bolest,
kůže na kloubech je teplejší.“ Posadil se opět a
počal hovořit za všeobecného ticha o nemocech a
vadách mláďat domácích zvířat. Když pak
vystupovali z vlaku, řekl, že rád by se
habilitoval na zvěrolékařském oddělení
university.
Táhli tedy dál z nádraží po zaprášené silnici až
ke kopcům, kde kvetly třešně v alejích, kde
tráva se zelenala a kde nahoře obsypány byly i
mizerné trnky pěknými bílými květy.
A jako slavobrána na dvou dřevěných sloupech
přes silnici tyčila se nádherná tabule: Zahradní
třešňová restaurace.
Pivo bylo tam také jako z třešní. Pan Ditmar byl
rád, že má aspoň to, a pil s nadšením. Broučky a
mušky, které mu padaly do piva, sušil na ubruse
na slunci, a když se vzpamatovaly a zas lezly,
tu je s rozkoší zamáčkl, přičemž říkal: „Malinká
holoto, maliňoučká.“
Profesor mlčel a díval se Máně na účes. Lezlo
tam něco, ale nebylo to nic jiného než, jak
seznal, mšice zelená.
Upoutala ho tak, že již viděl, jak tu mšici
lízají mravenci, a byl by snad civěl tak dál,
kdyby byla neřekla slečna Máňa, že by se chtěla
jít trochu projít.
„Jdi tady s panem profesorem,“ řekla rezolutně
paní Ditmarová. Zvedli se tedy ti dva a šli.
Profesor neřekl ani: „Prosím“, jen když
odcházel, zabručel: „Aphis mali, mšice zelená.“
Máňa ho vytáhla na kopec a vybídla ho, aby si
sedl vedle ní.
Bylo tam pusto, jen křoviny, stromy, tráva a
mravenci.
Máňa pravila, že ty květy padají a že je to
hrozně krásné, že by chtěla zpívat, že je to
pohádka máje a že tráva je taková zelená a
svěží.
„Ale dobytku,“ pravil pan profesor, „taková
tráva, jaká je zde, velmi škodí. ‚Větrová’
kolika u klisny povstává obyčejně po takové
nadýmající, kvasivé píci. Obzvláště žaloudek se
nafoukne. Nejlepším prostředkem, pravil
zadumaně, „jest tabáková infúze v poměru jedna
ku deseti. Jest to zajímavá manipulace.“
Odmlčel se, čímž ona nabrala tolik dechu, že
mohla upozornit opětně na tu jasnou modrou
oblohu a na tu krásu přírody. Pravila, že by
všechno chtěla objímat, celý svět.
Řekl jí tedy, že objímání jest mechanismus
citové schopnosti a že vyskytuje se tento
mechanismus v přenesené formě při tvoření
krystalů z nasycených roztoků.
Teprve teď zpozorovala, že ji štípají mravenci,
a vybídla ho, aby šli si sednout jinam. Zjistil,
že jsou to mravenci červení, a pravil, že seděla
na mraveništi. „Osvědčeným prostředkem, slečno
Máňo, jest udělati do mraveniště silnějším
kolíkem as 10 cm hluboký důlek, do něhož se
naleje sirouhlík, načež se otvor hlinou
zatlápne.“
Šli po hřebenu vrchu a ona opět a opět vytrvale
mluvila o tom, jak je krásné, když kvetou
třešně, že prý jest třeba se tomu přiblížit a to
vycítit, že srdce, celá postava.. .
„Myslíte-li tvary v přírodě,“ pravil mladý
učenec, „slečno Máňo, úplně souhlasím. V přírodě
hledí se vše přiblížit k nejdokonalejším tvarům.
Zde kupříkladu citově chápu to, ale oč
dokonalejší jest takové hmotné přiblížení. Vizme
jen náramnou podobu mezi opicí a člověkem.
Nedonošená gorila kupříkladu ...“
Strašně se podivil, když ucítil, že ho ta něžná
bytost vší silou praštila pěstí do tváře, až mu
rozbila skřipec.
Byl beze skel jako slepý uprostřed té krásy a
volal za ní, plačící a ubíhající ku sklenicím
piva svých rodičů: „Ale dovolte, slečno Máňo,
nedonošená gorila, prosím ...“
Ale bylo ticho. Jen květy padaly na hlavu
nešťastného učence, přeplněnou nedonošenými
gorilami. |
