Když se zametá … |
|
|
|
Za jednoho nevlídného dne zimního, kdy se
člověku nechce vylézt z postele a přemýšlí se o
různých hloupostech, napadlo redaktora
Metařských zájmů, že se vlastně všechen pokrok
děje bez něho. V článku tom nebylo sice možno obviňovat autora z jiskřivosti ducha; ale to každý viděl, že článek ten je zcela obyčejným útokem politické opozice, jedna z těch takzvaných „malých polemiček“, objevujících se často v menších maloměstských časopisech, které vycházely z předpokladu, že pomlouvání pořádných lidí povznáší je samotné. Jejich činy nejsou ani tak dobré, ani tak špatné jako jejich záměry, možno zvolat s Vauvenarguem. Náš redaktor patřil právě mezi ty lidi a nejkrutější útoky osobní znal opatřiti úvodem krásným a zvučným, odvolávaje se na Bílou horu a vzácné přátele našeho národa v cizině, a slovo vlast bylo mu nejkrásnější pomůckou, aby jím harcoval a zakrýval jím své egoistické choutky. On nesnažil se nikdy zakrýt umaštěné stopy tolika už ruk, jež to krásné slovo nešetrně ohmatávaly. Jakmile však již se dal do psaní, ukazoval vlastně jasně, že nemá, co by vyslovil, a rychle upadal v gesto průměrného pseudokaratele kterékoliv protestantské denominace. Chyba ležela v jeho stanovisku a datovala se od té doby, kdy se ocitl v zrcadlovém sále. Stojí tam a vidí jen sebe a stále jen sebe, napravo, nalevo, vpředu a vzadu, vidí se dole, nahoře, z profilu a plnou tváří, z poloprofilu, vidí svá záda, vidí se velkým, menším, ještě menším, pitvorným a myslí, že vidí toho, kdo stvořil a uvedl do pravých kolejí určité hnutí. Poněvadž však přece přichází jen k poznání, že jsou ještě jiní vedle něho a že jeho práce bourala a nestavěla, snaží se zahrát roli mravokárce, utěšitele, má ty nejprimitivnější předsudky a nejzábavnější nedorozumění a jest přesvědčen, že získá tím jeho morální cena, když do toho začne řezat. Tak vzniká jeho článek „Když se zametá“. To bylo v době, kdy počínalo býti jasno, že jde o velkou věc a že nám třeba společné fronty. Ještě štěstí, že nenapsal do zmíněného článku větu „Čím je naše malicherné škorpení na tomto velikém jevišti vývoje událostí“. Aby pak dokázal, jak to opravdu ošklivě vypadá, vyplnil čtyry sloupce osobními urážkami, neboť si vzpomněl na Nerudovu esej „Čech a člověk“, kde Neruda píše: „Rozehnali jsme mrak temných předsudků, že záleží něco na dobrém jménu.“ Dali jsme příklad vzorný, dobré jméno škubem ze sebe jako hrachovinu z medvěda. Ať se jednotlivec brání. Zkušenost denní ukázala, že dvou jmen, křestního a příjmení, je na nás trochu málo. Sotvaže se někdo dostane do české veřejnosti, již za okamžik vypadá jako motýl v rukou dítěte, pocuchaný, užmolený, umouněný. Jinde vydrží člověk s jedním dobrým jménem svým třebas „až do smrti“, u nás je s ním hotov, jen to kmitne. A snad také četl La Rochefoucaulda Morální úvahy, v nichž starý filosof praví: „Veřejnost nejlépe se zklame takzvanou upřímností, neboť ta upřímnost, kterou vidíme, není leč obyčejná přetvářka, aby získána byla důvěra jiných.“ A filosof Jouffroy jednou napsal: „Kritika bývá často skrytou ctižádostí a záleží na tom, obratně to podat.“ A tak náš redaktor snaží se to vysvětlit vlastí, a to je ta jeho lež vědomá i nevědomá, kterou se ohání. Hlásí se k povinnostem vzdáleným, kde ho nelze kontrolovat, poněvadž papír všechno snese, a vyhýbá se povinnostem blízkým. Jemu stačí, že je schopen vládnouti pérem. Když někomu vynadá a vymyslí si očividně zapletené nepravdy, zabalené do formy strašlivých lamentací, má radost, že se to bude číst a že přece snad jen zapomene se tu a tam na vážné úkoly doby a celý drahý čas předebatuje se o něm a jeho osoba bude předmětem úvah. To je asi taková radost, jako kdyby si někdo sbíral výstřižky rubriky „Ze soudní síně“, kde je jeho případ rozbírán. O tygra zajímá se proto každé malé dítě, že žere lidi, kdyby se živil senem, snad by se ani nedostal do čítanek pro děti. A náš redaktor chtěl se dostat do dějin. Stejně jako Hérostratés, když zapálil chrám bohyně Diany, právě v tu noc, kdy se narodil Alexandr Veliký. Jenže Hérostratos měl před ním tu výhodu, že nebyl osobní. On halí se v rozedraný plášť své veřejné ctnosti a nedbá ani té staré pravdy, že lstivost jest příznakem malicherného ducha a téměř vždy se stává, že kdo snaží se přikrýti se jí na jedné straně, odkrývá se na straně druhé. Nemá o životní síle velké doby pro národ ani ponětí, chce prostě diskutovat upřímnou práci a zakrývá to po jezovitsku pláštěm morálky, očisty, poněvadž jedině tak může vyniknout. Ocitá se opět v zrcadlové síni... V Persii se trestá utrhačství uříznutím ucha. Ať děkuje bohu, že není v Persii, poněvadž by se špatně vyjímal v české společnosti bez uší. A v jeho časopise, který má mít přece jen vznešenější účel, vyhlíží to nakonec jako na perských náměstích, dle známé věty Nerudovy: „Hnůj vrší se na hnůj a v spoustě té se rodí žlutý škorpión.“ A tak vzniká jeho článek „Když se zametá“. Měl určitý účinek. Přicházely na adresu autora dopisy, spousta dopisů. Jeden psal: „I to posvátné slovo vlast zatahujete do politických, stranických vášní a osobních nájezdů. Jste neschopen čistého nadšení, které musí odvrhnouti vše osobní. Chcete se najednou skvíti svou osobou. Zatahujete národ do svých politických rejů. Začínáte demoralizovat české obecenstvo zde, jak jste navykli jinde. Bezohlednost vaše nezná mezí, ať již přitom uškodí se jakkoliv národu atd.“ Druhý dopis byl ještě silnější:
„Vážený redaktore! Četl jsem váš článek ,Když se
zametá', nechci použíti toho starého přísloví o
metení před vlastním prahem, ale vy děláte dojem
staré klepavé babičky, která si sedne na
sluníčku Třetí dopis: „Četli jsme Váš článek ,Když se zametá‘ a je nám smutno. Nám dnes je třeba vřelých slov a žádných osobních útoků. Váš list má býti propagačním listem, ty stránky mají být potištěny něčím, co by stmelilo české lidi dohromady proti společnému nepříteli, a místo toho ... Chcete nám vzíti důvěru v českou věc, neboť osobními třenicemi ani doma jsme si neposloužili. Jsme tak uvyklí přetvařovati se druhým, že nakonec se přetvařujeme sami sobě.“ Jiný dopis: „Jméno ctnosti slouží zištnosti rovněž prospěšně jako neřesti samy. Vyberte si z toho, co chcete.“ Redaktor dále nečetl, cosi mu v hlavě ruplo. Běžel k telefonu a spojil se s gorodskou dumou: „Haló, prosím o vyslání jednoho tuctu metařů. Telefon 27861.“ A vyběhl ven. Zdálo se mu, že všichni chodí po hlavách. Zastavil několik chodců s otázkou: „Prosím, nemáte koště?“ usmál se podivně a odjel na trh. Vrátil se večer celý udýchaný s tuctem košťat, která vytrhl po ulicích metařům z ruky, vrazil do redakce a zavřel se. Ráno gorodovoj našel před domem redaktora ležícího na hromadě smetí a papíru z jeho redakce, kterou vymetl před dům. Kolem válela se košťata a jedno koště měl hluboko vraženo do krku. Ubožák byl mrtev. Ve snaze získat popularitu zametl se sám. |
 |
|
|