|
Já vám dám, vy jedna holoto neplavená, pověsit
vás všechny!“ Tvář mu zrudla a hůl, kterou držel
v ruce, se jenjen třásla, jako by mu chtěla z
ruky vyskočit.
„Pane Klacek, daj pozor, ať jim ten klacek
neupadne!“ křičeli kluci dále.
To ho rozčililo ještě více, ale on se přemohl, a
zabručev cosi o nezdárnosti nynější mládeže,
kráčel dále, neohlížeje se na rozpustilce. Ale
vřelo v něm. Jakpak by také nevřelo, když na něj
pokřikovali den za dnem „pane Klacek“, a on
měřil jen tak něco málo přes metr! Není tudíž
divu, že přezdívku tu považoval za poněkud
ironickou.
Avšak nic není bez příčiny. A také škádlení
kluků nečinilo v tom ohledu výjimky. Klacek měl
totiž zvláštní zálibu v čepicích a kloboucích.
Měl jich doma rozvěšeno na stěnách celou
spoustu, nových i stářím sešlých. A vzhlížel na
ně tak asi, jako se prohlížejí trofeje válečné,
nedbaje nijak láteření ženy, jež bručela, že ty
hadry zabírají moc místa.
Proti této zálibě nemohl by konečně nikdo nic
namítati, záliba je záliba, jen když nikomu není
na újmu. Ano, není na újmu! Ale Klackova záliba
byla na újmu, a to právě pánům klukům. Všechny
ty čepice a klobouky byly kdysi majetkem x-ské
omladiny. Neboť Klacek jakožto sadař, který
najímal rozsáhlé ovocné sady a aleje, dobře
věděl, co je „svémocné zabavení“. Avšak naprosto
nezákonné bylo, že se nespokojil tím, o čemž
zase mohly vyprávěti oteklé tváře, ba i někdy
vyražené zuby.
Avšak nejen kluci x-ští, nýbrž i psi tamější
měli k němu antipatii. Tím byl zase vinen jenom
Klacek, neboť nemohl snésti psího štěkotu, a
následkem toho hůl i kámen řádily často zhubne v
řadách psího pronároda. Však také Klackovy
nohavice musily být velmi často zašívány.
Zajímavý byl pohled na zápas Klackův se psem.
„To je podívaná, člověk skoro ani neví, kerej z
těch dvou je člověk a kerej zvíře, tak se oba
vztekají,“ vyjádřil se kdysi očitý svědek.
A instinkt Klackův byl oprávněn. Pes by se mu
málem byl stal osudným.
Věc zběhla se takto:
Venca Mrázkovic a Tonda Nevšímalovic dostali o
jarmarku nové čepice. Bohužel, nejspíše
následkem takzvané „závisti bohů“ nechlubili se
jimi dlouho. Hned druhého dne visely již smutně
na hřebíku v příbytku sadaře Klacka. Jejich
majetníci byli postiženi na hruškách . . . Avšak
neoddali se tupé rezignaci, nýbrž v mladistvých
mozcích jejich zrodila se plamenná touha po
pomstě. A to po kruté pomstě! -
„Aby do toho hrom! Ne a nechce pršet! Kdyby tak
člověk moh ty mraky přitáhnout ňákým způsobem.
Všecko ovoce mi spadá,“ mručel pro sebe Klacek,
zalézaje večer do slaměné hlídačské boudy, aby
si odpočinul.
Vtom však cosi uvnitř zabručelo.
„Kdo je to tam?“ rozkřikl se sadař.
Nové zabručení.
Rozzloben natáhl ruku dovnitř, aby vetřelce
popadl a vyhodil. Ucukl však ihned rukou a
vykřikl bolestí. Z ruky řinula se mu krev. Hned
nato zazněl z boudy zuřivý štěkot.
„Kde se jen tam ten potvora pes vzal?“ rozčilil
se Klacek a jal se metati do boudy hroudy a
kamení, aby psa vypudil. Avšak psu se z boudy
nějak nechtělo.
„No, nechám ho, moh by mě kousnout tuplem!“
Klacek obvázal si ruku šátkem, a proklínaje
všechny psy do devátého kolena, odešel.
Druhého dne potkal ho soused Hájek.
„Jářku, copak se jim to stalo na ruce, že ji maj
zafačovanou?“
„Ech, pes mě, bestie, pokousal!“
„Ukážou! - Hm, hm, to je ňáký zlý pes. Stát se
to mně, já bych to jen tak lehko nesnesl.
Poslouchaj, já jim něco řeknu: V onehda, není
tomu dávno, pokousal pes jednoho faráře a von se
jim vod toho dočista pominul. V kostele jim
chtěl pokousat svíčkovou bábu. Jenže ho chytli a
svázali! No a tenhleten pes moh bejt taky ňák
zkaženej!“
„Myslej to doopravdy?“ ulekl se Klacek.
„Jakpak by ne, s tím není žádnej špás, jen jdou
s tím honem k panu doktorovi!“
Celý bez sebe běžel Klacek k doktorovi.
Cestou šlápl několika husám na nohu, až bolestí
zakejhaly, a málem by byl porazil klidně se
promenující krávu.
Doktor prohlédl ránu, vypálil ji a nařídil
Klackovi, kdyby pozoroval na sobě nějaké
příznaky, například hučení v hlavě, závrať atd.,
aby se k němu ihned dostavil nebo pro něho
poslal.
„Ženo, já jsem nešťastnej člověk!“ Klacek klesl
bez vlády na lavici.
„Co se ti stalo?“ zděsila se žena. „Já jsem
pominutej!“ vyrazil ze sebe nebožák.
„Muži, prokristapána, co to povídáš?“
„Kous mě vzteklej pes! Prosím tě, vodestel mi,
pode mnou se třesou nohy!“
Ustrašená žena uposlechla a Klacek se svalil,
sténaje, do postele.
Kvečeru přišel soused Hájek.
„Nono, ležet zrovna nemusej, to není nic platný,
ale daj si pozor na devátej den, to se ukáže,
jestli jsou jako načisto pominutej.“ Podobným
způsobem těšil Klacka dále.
Avšak ten se z postele ani nehnul. Rána ho
pálila. Zrak jeho bloudil po stěnách světnice,
nejevil se v něm však žádný zájem pro rozvěšenou
kolem dokola kořist, jež byla dříve pro něho
tučnou pastvou. S úzkostí očekával devátého dne.
A co zaslechl mluvit devátého dne ráno zrovna
pod svými okny?!
„Tak už přijel pohodnej?“
„Už je tady ten kavčickej. Je tu pro něj s
vozem. No, škoda je ho, škoda. Jak to jen na něj
mohlo přijít!“ Hovor umlkl.
„Ježíšmarjájosef!“ Klacek vyskočil prudce, až
postel zasténala. „Snad to nemluvili o mně!
Vzteklina - pohodnej - s vozem - je ho škoda! Co
budu dělat, co jen budu dělat!“ Klacek se chytil
za hlavu.
„Musím utéct, musím utéct!“ Tak jak byl, vyrazil
úprkem dveřmi, přelétl mžikem dvorek, přeskočil
plot a už byl za humny. Běžel směrem k lesu.
„Už se vopravdu pominul! Já to povídal. Zrovna
devátej den! Honem za ním, chyťte ho, ať se
nestane větší neštěstí!“ vyrážel za sebe
přerývaným hlasem soused Hájek. Sám však za ním
neběžel.
Několik srdnatějších rozběhlo se za Klackem a
dopadli ho konečně zrovna na pokraji lesa.
Bránil se jim, ba i kousat je chtěl. Svázali mu
ruce i nohy řemenem a odnášeli ho domů.
„Jen mě pro živýho boha nedávejte pohodnýmu!“
prosil je úpěnlivě. -
Věc se ovšem vysvětlila. Pohodný byl u souseda s
vozem pro bulíka, který mu zdechl, přežrav se
jetele. A konečně pan doktor upokojil Klacka
sdělením, že pohodný nemá s lidmi co dělat, a
posléze řekl mu, že on vlastně ani pominutý
není.
Událost ta měla však přece své následky.
Předně Klackova sbírka přestala se rozmnožovat.
Klacek doslechl se totiž, že jacísi dva kluci
přivázali mu neblahého toho psa do boudy, a
právem tušil za skutkem tím pomstu. Stával se
tudíž ku přestupkům omladiny milosrdnějším.
Sbírku čepic a klobouků věnoval posléze Klacek
místním chudým, což však nijak nevadilo, aby pan
starosta neuzurpoval nejlepší exempláře pro své
vlastní potomstvo.
Mimoto měl Klackův případ za následek, že v
městečku i okolí byla prohlášena kontumace na
psy. Nešťastná zvířata, která smutně věšela
hlavy spoutané nezvyklými ohlávkami, vyčítavým
zrakem zírala na Klacka, kdykoli kráčel
městečkem. A štěkala na něj ještě zuřivěji než
dříve. Snad tušili chudáci psi, že jen on
zavinil jejich nynější strasti. V očích
Klackových však zářila škodolibá radost... |
