|
Nedaleko srázných skal, pod kterými báňská
společnost Wilhelm & Cie dolovala, seděl inženýr
této společnosti v prvém poschodí budovy
ředitelstva ve svém pokoji. V obličeji byl bledý
a celý se třásl.
Občas hladil si záda. Inženýr Pavel Webreich byl
neobyčejně divně rozladěn.
Pavel Webreich přišel sem na východ již před
delší dobou a jest to velmi zajímavé, že zde na
severovýchodě Malé Asie, kde jeho společnost
dolovala, záhy uplatnil své zásady, které si z
Evropy přivezl, totiž že strhoval horníkům,
kteří byli různých národností, jako Arabům,
Gruzínům, Peršanům a Arméncům, stejně klidně ze
mzdy, jako kdyby to bylo někde ve střední
Evropě.
Kromě toho však prováděl zde prakticky různá
studia, a to hleděl dosáhnouti toho, aby
horníkům vůbec nic nemusel dávat, a druhou jeho
zábavou, zcela odlišnou, bylo, že pátral v okolí
po starých klínových nápisech, které od
vymřelých praobyvatelů této země byly vtesány do
skal.
Inženýr Pavel Webreich dosáhl i v tomto oboru
neobyčejného výsledku. Nebylo učené dějepisné
společnosti v Evropě, která by ve svých
časopisech čas od času neuveřejňovala jeho
výzkumy, kolik našel desek s tímto starým
klínovým písmem a co vlastně písmo to znamená.
Zkrátka Pavel Webreich byl proslulým luštitelem
klínových nápisů starých Asyřanů, kteří kolik
tisíciletí před naší dobou obývali tyto kraje od
řek Eufratu a Tigrisu až sem na severovýchod
Malé Asie, kde dolovala nyní společnost Wilhelm
& Cie.
Osmahlý Arab, sluha inženýrův, díval se klíčovou
dírkou na podivné chování svého pána, který
stále si hladil záda a vrtěl sebou na židli,
skloněn jsa před papíry, na nichž bylo vidět
otisky klínových nápisů.
Pavel Webreich luštil nový, velmi rozsáhlý
klínový nápis, nalezený před několika týdny ve
skalách nedaleko odtud, jehož otisk na papíru
ležel právě nyní před ním.
Čím více zraky Pavla Webreicha byly na tento
otisk obráceny, tím více třel si inženýr záda a
kroutil sebou tak podivně, že jeho sluha Arab,
napodobující svého pána, počal sebou kroutiti a
tříti svou halenu tak divně, že to vyhlíželo,
jako kdyby se bránil proti bití.
Tato podivná zábava trvala tak dlouho, dokud
nepřišel ředitel podniku Wilhelm navštívit Pavla
Webreicha.
,,Vítám vás, pane řiditeli,“ řekl bledý
Webreich.
„Jdu se podívat, jak pokračujete v luštění nově
objeveného klínového nápisu,“ pravil řiditel.
„Již jsem ho rozluštil,“ řekl třesoucím se
hlasem inženýr.
„Jest vidět na vás, že jste neobyčejně se
namáhal při luštění,“ děl Wilhelm. „Prosím vás,
co se vám stalo, proč sebou kroutíte?“
„Kroutím se, s vaším dovolením, pane řiditeli,“
odpověděl bledý inženýr, „musím se trochu
kroutit, poněvadž mně mráz běží po zádech.
Pane řiditeli, jest to strašné, co jsem se
dočetl,“ pokračoval Webreich, „v tomto nově
objeveném klínovém nápisu.“
Inženýra poznovu chytil záchvat a počal si tříti
záda o roh skříně.
Když se trochu upokojil, řekl: „Račte odpustit,
že mne dnes vidíte v tak podivné náladě, ale
nebudete se divit, když vám přečtu, co jsem
přeložil z tohoto klínového nápisu. Jest to
neobyčejně zajímavý nápis. Staří Asyřané, jak
jsem se dozvěděl z jejich klínového nápisu, měli
před šesti tisíci lety zde své doly. Nastal
převrat ...“
Řiditel Wilhelm, jakmile slyšel slovo převrat,
počal nervosně kousat svůj černý vous.
„Nastal převrat,“ pokračoval Webreich, „vlastně
staří Asyřané, kteří zde pracovali jako otroci v
dolech, udělali jej prostě sami. Hrozné věci ...
Staří Asyřané znásilnili své představené.“
Řiditel byl nucen si usednout, neboť počaly se
mu chvět nohy.
„Ano,“ mluvil dále inženýr, „oni znásilnili své
představené a pak na památku vyryli do skal tyto
nápisy, které vyličují tuto událost.“
Pavel Webreich sklonil se nad papíry a počal
překládat otisky klínových nápisů, vykládaje
chvílemi různé nesrozumitelné věty řiditeli.
Překládal:
„Bylo nás Asyřanů mnoho v dolech ... A jich bylo
málo ... A přece nás bičovali a poháněli do
práce. A mzdu malou otroků nám neplatili celou.
A bylo těch adsubarů, kolik prstů u ruky ...“
„Adsubar bylo něco, asi jako nyní inženýr,“
vysvětloval Webreich a překládal dále.
„Těchto adsubarů pohledy hrozné a slova
hroznější pohledů a smrdutý dech ...“
„Drzé,“ poznamenal řiditel, „čtěte dál.“
Webreich četl.
„Adsubarů slova dobytčí a my mlčeli, jak v
rákosinách Eufratu tygr, unavený šípy
lučištníků.
A pak ale řekli jsme si, že jich je málo, tolik
jen, co prstů u ruky, a nás že tolik, co hvězd
nad pohořím Iránu ...
A pak řekli jsme si, že konec adsubarů se blíží.
A večer jednoho dne, když oni vycházeli z nagašů
...
Nagaš znamená tolik jako důl na stříbro,“
vysvětlil a četl dále:
„Když oni vycházeli z nagašů, chytili jsme
jednoho po druhém a ...“
Inženýr počal sebou kroutit a stísněným hlasem
četl dále: ... „a holemi z býčích ohonů jsme jim
alvarašukbu, to znamená namlátili a je
marušukba, což znamená zkrvavili ...“
Webreich dočetl a Arab, sluha, dívající se do
pokoje klíčovou dírkou, uzřel neobyčejně
podivnou scénu. O skříň v pokoji třel na jedné
její hraně svá záda Webreich, na druhé řiditel.
A oba byli bledí.
Když se oba upokojili, řekl řiditel: „Přitom mne
jedině těší to, že ti staří Asyřané už vymřeli
...“
Což když nevymřeli? |
