„Otče Mamerte,“ pravil ke mně opat Jordán,
„svatý Juro nedělá žádné zázraky.“
Byla to svatá pravda. Přišel jsem do toho
kláštera Beckova jako nejmladší člen řádu
františkánů v době, kdy jsme měli hrozivého
konkurenta ve Frajštáku, v klášteře
dominikánském.
Byla to socha sv. Petronily. Dva dny po mém
příchodu mezi staré mnichy v Beckové otevřela se
země u sochy sv. Petronily ve Frajštáku na
zahradě dominikánského opatství a od té doby
nikdo si nevšímal našeho dobrého sv. Jury. Voda
proudila pod sv. Petronilou, všechny poutě
obracely se na Frajšták. Jak nám bylo smutno u
srdce, když s věže našeho kláštera viděli jsme
odcházet shromážděné sedláky s korouhvemi podél
zeleného Váhu údolím do modravé roviny, daleko
od nás na Frajšták!
O nás ani pes nezavadil.
Ale nemohli jsme zastavit ta všechna procesí až
od Žiliny, Ružomberoku, z Trenčína, ba i Opavy a
říci jim: „Vy hlupáci, ve Frajštáku mají jednoho
chlapíka, který studoval, než šel k dominikánům,
geologii. Země se otevřela pod sv. Petronilou,
poněvadž tam dal vykopat studnu. Moji zlatí
hlupáčkové, zůstaňte u nás, my máme sv. Juru a
to je osvědčený svatý. Vy ovšem už to
nepamatujete, ale před dávnými lety Kumáni pod
Beckovem uťali hlavu jednomu knězi a když lid s
pláčem hlavu i s trupem přinesl do kostela a
položil to všechno před sv. Juru, tu hlava, hle,
opět přirostla a kněz vstal a řekl: „Já vám
pěkně děkuji!“ Toť zázrak sv. Jury a nemáte-li
na tom dost, tu víte dobře, že když klášter
jednou hořel, socha sv. Jury seběhla s podstavce
v kostele, vyběhla na zvonici a rozhoupala zvony
na poplach a klášter byl zachráněn. Když se
ochránci sběhli, tu již byl zase sv. Jura pěkně
na svém místě. Moji zlatí hlupáčkové, ve
Frajštáku koupíte za drahé peníze trochu
obyčejné špinavé vody, ale tu dostanete za
laciné peníze kudlu s nápisem: ‚Na památku z
pouti na Beckov.‘ Jest to předmět praktický a
stojí vás půl rýnského. Trpíte-li bolestmi
jakéhokoliv druhu, tu máme zde neobyčejné laciné
různé údy z vosku. (Jak mně opat jednou
vyprávěl, přišel za těch lepších dob jeden
poutníček k bratru řeholníkovi, který oudy
prodával, a pravil k němu: ‚Mám bolest,
milostpanko, mám jen jednu nohu.‘ Tak mu dal za
rýnský voskovou nohu a ujistil ho, že mu noha
zase naroste. Za rok ho přivezli k pouti na
voze. Když přijeli k tomu bratru řeholníkovi,
posadil se ten dobrák a se zářícíma očima
zvolal: ‚Milostpanko, stal se zázrak. Když mně
ta noha nechtěla narůst, klel jsem a když pořád
nic, přestal jsem se modlit. Tak mně vlak přejel
i tu druhou a museli mně ji uříznout. Prodejte
mi dvě ruce, aby aspoň ty mně pánbůh zachovati
ráčil.‘)“
To jen mimochodem. My jsme tedy nemohli
upozornit na ten švindl ve Frajštáku, my jsme
jen byli smutni. Pod klášterem Chodila procesí
stále na jih, u nás se nikdo nezastavili.
Měli jsme v klášteře velkou uzenářskou dílnu.
Dřív prý se o naše uzenky poutníci drali. Kdo si
koupil pět uzenek, dostal nádavkem obrázek. A
kdo by si jich koupil sto najednou, na toho
bychom vzpomínali v zádušní mši. Nač to zapírat.
My dávali do uzenek to nejhorší svinstvo.
Poctivě řečeno, moji druhové v klášteře byli na
dominikány slabí. Nechápali, co je to pokrok.
Poutníky nedovedli připoutat.
Když ke mně tedy pravil starý opat Jordán: „Otče
Mamerte, svatý Juro nedělá žádné zázraky,“
pokrčil jsem rameny.
„Nevíte u nás o žádné vodě?“ otázal se mne opat.
Opět jsem pokrčil rameny. Měli jsme jen málo
vody ve studni klášterní, v kostele nebylo možno
vody najít, poněvadž byl na skále.
Opat Jordán klepal prsty na starý dubový stůl a
říkal: „Že na tohle nepamatovali!“ Pak se mu
ale, když se napil vína, tvář vyjasnila, udeřil
pěstí na stůl a zvolal: „Svatý Juro musí k vodě.
On tam musí, to není nic platno.“ Vzal mne za
ruku, odtáhl k oknu a ukázal dolů. Dole se valil
zelený Váh.
Pochopil jsem. „Dnes v noci budu mít vidění,“
pravil nato důrazně.
Chtěl bych prožít tak krásný sen, jaký měl té
noci stařičký náš opat Jordán. Svatý Juro přišel
v noci do jeho cely a řekl mu, obklopen rajskou
vůní a září: „Jordáne, Jordáne. Musím k vodě,
nemohu se více dívat, jak kolem teče bez
povšimnutí zázračná voda Váhu.“ A pak hudbu
neobyčejně sladkou slyšel náš Jordán a svatý
Juro vrátil se opět na svůj podstavec do
kostela.
Tak jsme ho tedy odnesli k Váhu. Byla to krásná
slavnost. Až ze Šaščína, ba i z Moravy od
Lanžhotu přijela banderia.
My měli zázračnou vodu. A v jakém množství! Celý
Váh, že by té vody stačilo pro celý křesťanský
svět.
Opět se k nám procesí hrnula. Udělali jsme u
Váhu nádrže. Prodávali jsme tu vodu draze. A kdo
se chtěl vykoupat, ten musel také platit.
Konečně jsme prodávali i plavky a bez plavek
nikoho nepustili do řeky.
Ale co čert nechtěl, přišel tyfus. Byla tenkrát
větší voda, bylo všude plno bahna, lidé si to
bahno v lahvích kupovali. Tu nám umřel jeden, tu
dva poutníci, lidé ztráceli důvěru, ale ještě to
nebylo tak zlé, až přišla ta Jobova zvěst.
Byli jsme právě v rozkvětu, když tu jsme se
dověděli, že do dominikánského opatství ve
Frajštáku vozí nějaké stroje. Co by to mohlo
být? Vysvětlilo se nám to brzy. Dominikáni ve
Frajštáku začali s výrobou sodové zázračné vody,
zaručené prosté od všech škodlivých bakterií!
A byli jsme zase umyti. I měl náš opat vidění,
že přišel sv. Juro k němu a řekl: „Nelíbí se mně
u vody. Když se Váh rozvodní, tu čekám po kolena
ve vodě, až Váh opadne, třebas po několik dní.
Chci opět na své staré místo.“
Poznamenal jsem tenkrát, že se každý bojí
podagry. A zas jsme seděli smutně po slavnosti
přestěhování. Kdybychom alespoň ty zbytky
poutníků mohli nějak připoutat!
A tu jsem si vzpomněl na gramofon. Varhany
nemáme, a což aby sv. Juro zpíval nějakou
nábožnou píseň?
„Otče Mamerte, kupte tedy tu ďábelskou mašinu,“
řekl ke mně opat Jordán, „a také nějakou tu
světskou. Ono je v klášteře smutno.“
„Poslechnu, réverendissime.“
I jel jsem do Vidně nakoupit desky a gramofon.
A když pak byla opět jedna z těch slavností a
kaple byla plna poutníků, spustil jsem ve
výklenku kobercem zakrytý gramofon za sochou sv.
Jury.
Čert ví, co jsem dělal, měl jsem z Vídně ještě
těžkou hlavu, neboť najednou nesl se ke zbožným
poutníkům velebný chorál:
„Hop, mei’ Mädrle, hop...“
Nelžu Vám, že opat Jordán se svalil se stolice,
slavnostně plyšem červeným ozdobené, jako
špalek.
Byl to přece jen pro něho trochu silný tabák. |