Konfiskační praxe

Z vypravování Jong-Senga, Číňana z velkoobchodu Staňkova v Praze

 

I

LAO-TING BYL CENZOREM v PROVINCII SE-ČUEN, což jest provincie Čtvero Údolí. Zpívají tam ptáci, želvy prohánějí se tam mezi květy leknínů na jezírkách a mají tam hodného místokrále Kung-Denga. Jsou tam krásné pagody, ve kterých knězi sbírají malé měděné sapeky dílem pro sebe, dílem pro dalajlámu, zástupce Buddhova na zemi. Jsou tam četné a roztomilé kláštery mezi polmi čajovníků i na kopcích mezi borovicemi - a v těch dějí se zázraky ještě větší, než o nich vypravují knězi Nebes Pána.

Náboženství Nebes Pána se dobře neujímá v provincii Čtvero Údolí, poněvadž je dražší, než učení Buddhy nebo filosofa Lao-tse či učence Konfucia.

Ďáblové západních krajin, kteří hlásají učení Nebes Pána, netěší se velké oblibě, občas jim tu a tam zakroutí krky nebo utopí v Jangce-Kiangu, který se velebně nese od západu na severovýchod celou provincií. Očekávají přitom ti dobráci zázraku, ale dosud se nedočkali. Žádný ďáblík ze západu, třebas by až do poslední chvilky vzýval Nebes Pána, neobživl, když mu pořádně zakroutili krk. Bylo to velmi směšné, ale člověk dobrého vychování o tom nepovídá.

V provincii Čtvero Údolí jsou krásné Soudní domy Hoa-juen čili květnice, ve kterých přebývají soudní mandaríni, jsou tam četná kasárna, ve kterých žijí vojenští mandaríni a ve kterých je socha svatého válečníka Kuang-tiho, boha války, který padl jednou po dlouhých bojích i se svým synem Kuang-pingem, jeho stálým průvodčím. Před touto svatou sochou pálí mandaríni vojenští s vojenskými nováčky vonné tyčinky.

Pak je v každém městě fu první třídy i cen druhé a hien třetí třídy, Dům Ochranných Opatření, kde žijí mandaríni policejní. Tito nosí na čepici žlutou kuličku a mezi ně patřil Lao-Ting, nejslavnější cenzor z provincie Čtvero Údolí. Tento měl dozor nad časopisy, vycházejícími v hlavním městě provincie v Tacien-lu.

V Čing-tu-fu měl statek, bral za cenzorování časopisů dva tisíce uncí stříbra ročně a doma měl osla, kterému říkal Hu-pe.

„A oba dva,“ řekl ke mně Jong-Seng, „cenzor Lao-Ting i ten osel byli kamarády.“

II

Jejich přátelství bylo větší, než láska místokrále k Mandžurům a Mongolům, kteří se za páté dynastie zmocnili trůnu.

Cenzor Lao-Ting a osel Hu-pe byli nerozlučitelní.

Byli jedna duše.

Cenzor miloval osla a osel cenzora.

A osel Hu-pe nebyl hloupý tvor.

Každého rána přišel Lao-Ting k oslovi, který stál uvázán v pěkné stáji a vyvedl ho ven do zahrady, kde v rybníčku proháněly se zlaté rybky mezi kořeny vodních lilií.

A cenzor Lao-Ting dal oslovi chroupat jádra kdýně, udeřil na gong a sluhové přinesli časopisy Lao-Tingovi určené k cenzuře a v porcelánové misce černou rozdělanou tuš, štěteček a teplou kořalku z rýže saki.

A nyní Lao-Ting napil se saki, dal oslovi ochutnat a jal se hlasitě zpěvavým hlasem číst časopisy.

Přitom díval se na osla Hu-pe. Osel Hu-pe naslouchal. Tiše, klidně a pak se dal do křiku.

To byla závadná místa v časopisech. Lao-Ting namočil štěteček do tuše a škrtal. Osel se uklidnil a vztýčil ohon. Pak přišla místa zlá a darebná. Osel Hu-pe svěsil ohon a počal křičet poznovu, pokud závadná místa Lao-Ting nezamazal tuší.

„Dnes jsou oba dva,“ pravil Jong-Seng, „cenzor Lao-Ting i osel Hu-pe vycpáni v císařském muzeu v Pekingu.“

III

V provincii Čtvero Údolí vychází 3737 časopisů. Z těch je 3732 vládních a pět vydávaných občany, stojícími mimo vládu. Jsou to listy prodavačů čaje, plavců z plovoucích zahrad na Jangce-Kiangu a tři ostatní, kteří si neváží otce a matky, totiž mandarínů vojenských, soudních a policejních.

Urážejí posvátné opice paviány, které jsou u dvora oblíbeny pro své směšné kotrmelce a svatost.

Lao-Ting dobře o nich věděl, neboť na ty časopisy upozorňovalo ho vždy hýkání oslíka Hu-peho.

Ačkoliv choval velkou úctu k potištěnému papíru, propadaly ony tři časopisy stálé konfiskaci, neboť nikdy nezačínaly jako jiné časopisy nadpisem Vzdejte úctu!

Jeden z nich dal si nadpis Tlučeme na žalobný buben, druhý nazýval se Věčná Slušnost a třetí Hrdlo sevřené těžkou kládou.

„Osel Hu-pe se mohl vždy uhýkat,“ pravil Jong-Seng, „a cenzor Lao-Ting byl by málem vymazal všechny zásoby tuše ze státních skladišť na ty tři časopisy.“

IV

Bylo to po velké povodni, kdy osel Hu-pe i cenzor Lao-Ting měli velkou práci. Oba konfiskovali časopis prodavačů čaje, který nadával na povodeň, poněvadž zničila keře čajovníků v údolí. Konfiskovali také časopis plavců z plovoucích zahrad na veletoku, poněvadž ten spílal otci vod Jang-ce-Kiangu, na kterém uplavalo a ztroskotalo se plavcům mnoho plovoucích zahrad.

Osel to dobře vystihl, že co tam stojí psáno, je pobuřující, neboť před povodní nařídily vládní úřady v celé provincii modlitby za déšť k Velkému Draku. Velký Drak, boje se vyhnanství, spustil takový vydatný déšť, že velká povodeň rozlila se po provincii Čtvero Údolí. Jisto je tedy, že povodeň stala se na popud vlády, byla tedy věcí, o jejíž dobrotě a líbeznosti nebylo lze pochybovati. Místo tedy aby byly oba časopisy psaly „Vzdejte úctu vládě i povodni“, mluvily posměšně o celé záplavě a o Velkém Draku.

„Milý osle Hu-pe,“ řekl cenzor Lao-Ting ku svému příteli, „tak letí čas a změna běží jemu ve stopách. Pamatuješ se, že nedávno jsem oba časopisy chválil pro dobré chování? Co asi hrozného budou psát tři ostatní?“

Osel se smutně podíval na Lao-Tinga. Lao-Ting četl.

Hu-pe, oslík, naslouchal pozorně a nezahýkal, neboť časopisy neobsahovaly toho dne nic závadného.

Lao-Ting díval se tázavě na Hu-peho a osel Hu-pe vztyčil uši a zastříhal. Znamenalo to, aby Lao-Ting četl ještě jednou: Snad se přece něco nalezne.

Četl tedy poznovu a opravdu osel nehýkal, neboť neshledával dnes žádnou špatnost.

Místo politického úvodníku byl tam článek, jak krmit slepice, na místě politických zpráv poučení o tom, jak si má počínat člověk, který padá se skály do řeky. V různých zprávách, kde dříve uráželi posvátné opice paviány, byly články, popisující všechny druhy rýže a jak možno poznat stáří psa, který ztratil nešťastnou náhodou zuby.

Osel si mohl zoufat, pobíhal nepokojně a počal slintat. Za hodinu dostal koliku a do večera skonal v náručí cenzora Lao-Tinga.

„A že je vycpaný v císařském muzeu v Pekingu,“ pravil Jong-Seng, „to jsem vám už řekl.“

Ubohý Lao-Ting! V celém městě Tacien-lu ho vřele litovali, neboť ztratit tak náhle přítele a pomocníka je hrozné. Druhý den po úmrtí Hu-peho seznal Lao-Ting, jaká to náhlá ztráta a nenahraditelná. Ubohý těžce zkoušený policejní mandarín nevyznal se nyní docela v ničem. Nebylo Hu-peho, aby mu hýkáním dal najevo, co má konfiskovat. Ubohý starý Lao-Ting! Zšedivěl mu jeho cop a vlasy z něho počaly vypadávat. Nebožák Lao-Ting si popletl všechno a místo těch třech časopisu podléhajících stále konfiskaci počal konfiskovat časopisy vládní, podotýkaje, že štvou a pobuřují lid k nezákonným činům.

Úmrtí milého osla znamenalo pro něho, že neví, jak si vlastně při cenzuře počínat.

A Lao-Ting jako čestný úředník věděl, jak si pomoci, podávaje tak příklad potomkům, kteří nechť mu vzdávají úctu jako otci, neboť jest nejkrásnější ctností dobrovolně zemřít, necítíme-li, že jsme schopni vyplnit povinnosti vládního úředníka.

Ubohý starý Lao-Ting! Napřed vypil všechnu tuš, která ještě zbyla po častých konfiskacích v Domě Ochranných Opatření. Výsledek toho byl, že dostal také koliku, ale žil dál.

Pak napsal tedy na dlouhý široký proužek červeného papíru svým přátelům pozvání k obědu a po obědě rozpáral si před nimi břicho z levé strany na pravou, jak káže slušnost.

Tak skonal moudrý cenzor Lao-Ting, právě když mu místokrál posílal nového osla na výpomoc z jeho nesnází.

Ubohý Lao-Ting! Mandaríni policejní, soudní a vojenští dali ho pěkně vycpat a poslali darem místokráli z provincie Čtvero Údolí, ten pak daroval jej zase do císařského muzea v Pekingu.

„Tak se osel Hu-pe a cenzor Lao-Ting,“ pravil ke mně se slzami v očích Jong-Seng, „po smrti setkali v muzeu a od té doby z úcty k oběma předkládají v provincii Čtvero Údolí všechny časopisy k cenzuře jen oslům. Vy, běsové od západu, tohle všechno asi nechápete, poněvadž u vás neznáte cenzury.“

„Zajisté, že ne,“ řekl jsem k Jong-Sengovi, „neboť v našich krajinách byla cenzura zrušena již roku 1848, milý ďáble od Žlutého moře!“