Kozák Boryško

Kozák Boryško poklonil se před ikonami, které visely v rohu jizby, přežehnal se a uklonil se před popem Andrajevem:

„Otče Andrajeve, chci se ženit.“

Otec Andrajev, vysoký, hubený, vzdychl si, vztáhl prst pravé ruky do výše a řekl: „Koho si chceš vzít? Děvčat je dost, ale žádné pro tebe. Hleď! Vezmi si Alexandrovnu; za dva dni po svatbě se oběsíš. Nikdo s ní nevydrží. Vezmeš si Mašu, rovně do vody skočíš. Ještě nejlepší je Mariovna. Tichá je, slova z ní těžko dostat. Hezká je dost a pracovitá.

„Oj, Mariovna, tu právě si, otče Andrajeve, chci vzít.“

„Požádal jsi už otce Mariovny za ruku jeho dcery?“

„Ne, otče Andrajeve, víš, otec její je trošku hrubián. Chytí tě a přes práh vyhodí, ani času nemáš se přežehnat, tak rychle letíš. Oj, hrubián je a nezdvořák. I psy za tebou vyšle a rozvzteklí. Proto jsem přišel, otče Andrajeve, abychom šli k Mariovům spolu. Na tebe, otče, ruky nevloží, ani na mne, když půjdeš se mnou!“

Otec Andrajev podíval se k nízkému stropu, pak na zem, na kozáka Boryšku a pronesl vážným hlasem: „Půjdem s pomocí boží!“

Ivan Ivanovič Mariov dovezl právě ze stepí vůz sena a seděl na prahu sroubeného stavení, pije kyselé mléko. Když uviděl kráčet k sobě popa s kozákem, lekl se, div neupustil džbán s
mlékem.

„Och, jsem to hrubián,“ šeptal si, „pop mne pro hrubost zatratí. Boryško mu žaloval. Och, bože, bože!“

Nad stepí zapadalo slunce a ve stáji ržáli malí koníci, dupali a skotačili bujností.

„Dobrý večer!“ pozdravil pop.

„Dej Hospodin,“ odvětil ulekaný Mariov, snímaje uctivě zamaštěnou čapku s hlavy.

„Hle,“ řekl beze všeho úvodu, drže stále čapku v ruce, „hle, jaký jsem to nešťastný člověk, otče Andrajeve. Kozák Boryško přišel předevčírem ke mně. Všechno spalo, jen já sedím před stavením a počítám hvězdy, jedna, druhá, třetí, až po sto a pak zas: jedna, druhá, třetí. Vtom přijde Boryško. ,Pojď do světnice,’ řekl, ,o něčem si promluvíme.’ Vejdeme tedy. Ani nesedne a povídá: Čtyřicet desjatin polí mám a deset ještě dostanu. ,Co mně to povídáš,’ já nato. ,Čtyřicet desjatin polí, slyšíš, čtyřicet,’ začne křičet, otče Andrajeve. ,Nekřič,’ povídám, ,vedle spí,’ ale on pořád vede svou, že čtyřicet.’ ,Pils, bratře, jdi spat,’ pravím mu po dobrém, on ale nic, než o desjatinách polí, i chytím ho, a už byl venku. Och, jsem, otče, hrubián a nezdvořák, bože, hříchy odpusť! Kdyby byl aspoň řekl, proč přišel.“

„Právě proto jsme přišli, Ivane Ivanoviči,“ pravil pop, sedaje na práh s Boryškem, „abychom ti vysvětlili příčinu jeho návštěvy. Boryško chce se ženit a chce tvou dceru za ženu. Nemáš-li nic proto tomu, nechť se vydá do kozáckého rodu.“

„Velká čest pro tebe, Ivane Ivaniči,“ řekl Boryško, „dáš-li svou dceru mně za ženu. Ze mne může být i ataman, slyšíš, ataman, a tvoje dcera bude žena atamana kozáků. Teď už mám pod sebou deset kozáků. Och, je to radost, naše carská služba! Máš kolik pluků a každý pluk má koně jiné barvy. Ten černé, ten bílé a třetí samé ryzáky. Och, to je krása! A pak když jedeme. Napřed naše sbory kozácké zpívají a hrajou a pak teprve za námi táhne pěší vojsko. A před svou desetinou jedu já. Lid pravoslavný se dívá a říká: ,Hle, kozák Boryško!’ A máme se, my kozáci, dobře. Deset desjatin polí dostane každý z nás a pak v stáří patnáct kopejek na den. Tak tatíček Suvorov rozhodl. Och, to byl generál. U nás v kasárnách deset jeho přikázání visí na dveřích. ,Bij nepřítele a ku přemoženým, vyžaduje-li toho potřeba, bud milosrdný.’ Och, to byl generál. A říkával: ,Kozáci, to je vojsko.’ A ,Vaše prevoschoditelstvo, vy jste generál,’ říkávali kozáci. - Naši službu carskou bych neopustil. Chci tvou dceru, ale řekni mi, Ivane Ivanoviči, nekřičí tvá dcera, je tichá i když se hněvá?“

„Pane kozáku Boryško,“ uctivě řekl Ivan Mariov, „má dcera mlčí jako ryba v řece, nechať mne bůh zatratí, když to není pravda. Svou dceru ti dám s radostí, zde je ruka. Mariovno,“ zavolal na svou dceru do jizby, „do jizby, pojď uvítat ženicha!“

Mladá Mariovna vyšla prostovlasá a bosa ze dveří jizby, mlčky podala Boryškovi ruku a opět beze slova vběhla do jizby.

„To si dám líbit,“ pochvaloval pop Andrajev, zbytečného slova nepromluviv, „máš, Boryško, ženu zlatou, tichou a mírnou.“

„A nyní se podíváme na trochu kvašeného k Němci Josifovi, bůh ho zatrať,“ řekl Ivan Ivanovič.

Zvedli se a kráčeli přes ulici, kde stálo na dveřích napsáno: chorošije vodky.

Zanedlouho nato byla svatba, veselá a hlučná.

*

Týden po svatbě zadržela pohraniční hlídka jakéhosi podezřelého muže, který se pokoušel překročit hranice a neměl pasu. Při výslechu udal, že se jmenuje kozák Boryško a že utekl z carské služby.

Postaven jsa před vojenský soud v Oděse, hájil se kozák Boryško takto: „Vzal jsem si za ženu Mariovnu, když otec její, bůh mu ten hřích odpusť, mne ujistil, že Mariovna jest tichá jako ryba, i když se rozzlobí. Proč bych si ji tedy nevzal? Ale byla svatba. Den po svatbě praví ke mně Mariovna, že prý jsem na svatbě mnoho pil, že ji to mrzí, že má, s dovolením, muže ochlastu. Já zůstal, jako když vedle mne z děla najednou vystřelí. A ona dál spustí najednou pro nic za nic, že jsem lump, bídák, darebák a s dovolením, čuně. Spustím na ni. Ale to jsem si dal! Div mně prst neukousla. Vyběhnu tedy z jizby na ulici a vyjdu si do stepi. Potká mne žebrák Popov. ,Proč jsi tak smutný?’ ptá se mne. Povídám mu, co a jak. ,Víš,’ praví nato Popov, ,dobře jsi mne při svatbě uhostil, ne jako žebráka, ale jako svého přítele. Nuže, něco ti řeknu: Ošálili tě, kozáku Boryško. Ivan Ivanovič má dvojčata. Jedna z nich je hubatá a zlostná, druhá tichá, bez hněvu. Tu hubatou si nikdo nechtěl vzít. Když Mariov viděl, že jsi z cizí vesnice, že o tom nevíš, dal ti tu hubatou a zlostnou za ženu, aby se jí zbavil, neboť tichou vydá lehko, ale tu těžko.’ Jdu na Mariova: ,Ivane Ivanoviči,’ povídám, ‚oklamal jsi mne.’ ‚Zvykneš si, dušinko,’ on nato, jako by se o ničem nejednalo. Tak se stalo, že jsem od ženy a od vojska utekl a chtěl se za hranicemi usadit.“

Páni u soudu dali se do srdečného smíchu, a vojenský soud se směje málokdy. Kozák Boryško byl osvobozen a v důvodu rozsudku bylo psáno: „... neboť soud nabyl přesvědčení, že jednal v pomatení mysli...“

Když se o tom generál Petrovič dověděl, řekl:

„Chtěl bych se vsadit, že všichni soudcové byli ženatí...“