Král Rumunů jede na medvědy

Roku 1904 měl jsem příležitost zhlédnout loveckou výpravu rumunského krále do Transsylvanských Alp. Den před odjezdem vyšly bukureštské vládní noviny ve zvláštním slavnostním vydání s nadpisem: „Král Rumunů jede na medvědy!“ A jel. Schválila mu to ministerská rada i jeho manželka, rumunská básnířka Carmen Sylva.

V Rumunsku při té příležitosti vypracován program, aby obyvatelstvo míst, kam král za svého života ještě nezavítal, pokochalo se pohledem na jeho myslivecké šaty a nahá kolena.

Bylo to v Titu, Pitexi, Cartea de Arges. Jsou to malá rumunská města, kde všichni obyvatelé s dychtivostí čekali na krále.

Celá trať byla vyzdobena prapory. Na každé stanici vlak se zastavil, král vystoupil a promluvil vlídně na oslovení školních dítek: „Ano,“ končil, „král Rumunů jede na medvědy, poněvadž jest to vůle národa.“

Z lovecké výpravy stala se tak rázem vůle národa a všude byl z toho velký jásot.

Když král přijel do Titu, prohlédl si radnici a řekl, že má hluboké základy. Na dvoře radnice pobíhaly slepice, i otázal se se zájmem, jak jsou ty slepice staré. Pak rozhodil mezi shromážděné hrst „bani“ (měděných penízů s otvorem uprostřed, něco více než dva haléře), vsedl za jásotu davu do kočáru a odjel na nádraží. Přijelo se vlakem do Pitexi. Tam byla vystavěna slavobrána s daleko viditelným nápisem: „Král Rumunů jede na medvědy! Mnoho štěstí!“

Král Rumunů opět se poptával po stáří slepic, které utíkaly před královským kočárem. Divil se, že starosta tak dobře vypadá, do oka padla mu nová radnice, vyptal se, kolik obyvatelů má město, a když mu bylo řečeno, že 3712, podotkl: „Doufám, že do konce roku to zaokrouhlíte na 4000!“

Další stanicí bylo Degaracu. Městečko v lesích s domky ze dřeva. Král vystoupil a sháněl se po radnici. Bylo mu řečeno, že radnice nemají. Král prohlásil: „Jen odvahu, a všechno se dokáže.“ Zajímal se také o malou horskou říčku a vyjádřil nejvyšší podivení nad tím, že teče na západ. Pak se ptal honorace, kam vtéká. Nikdo to nevěděl, což krále roztrpčilo, i odjel.

Jelo se drahou do Cartea de Arges. Všude po cestě stříleli na pozdrav, provolávali slávu a hrála hudba.

V Cartea de Arges dal si král poznovu zahráti na nádraží, a poněvadž byl ve vlaku požil více vína, rozohněn nadšeným uvítáním, jal se líbati starostu a zástupce úřadů. Pak daroval starostovi hodinky a odjel, zanechávaje za sebou nejlepší dojem.

Mezi Cartea de Arges a Jeseraou vystoupil král z vlaku třikráte. Jednou v Bašuču, kde ptal se po stáří manželky četnického velitele, dále v Cambalu, kde prohlásil, že má rád mosty, a konečně v Jugatině, kde tázal se po stáří tamějšího popa. Když mu odpověděli, že popa nemají, poněvadž kostel je v Cambalu, velmi se nad tím pozastavil. Pravil, že rozhodně nechápe, proč má být právě v Cambalu církev, i viděl se nucena sesadit obecní zastupitelstvo.

Konečně přijel do poslední stanice v Jeseru na úpatí Kumpolungu, do horského města, kde byl uvítán nejkrásnějšími dívkami z okolí. Nezdržel se a políbil všech osmdesát pannen a poručil pobočníkovi pět nejhezčích zaopatřiti výbavou. Nestaraje se o zoufalého pobočníka, odebral se pěšky do města, poptávaje se horlivě na stáří budov. Vyslovil také nejvyšší podivení nad tím, že právě Jeseru má tu čest ležeti na úpatí odnože Transsylvanských Alp. Dal si také vyložiti geologický útvar horstva, při čemž vrtěl nedůvěřivě hlavou.

„Opakujte mně to ještě jednou!“ - „Vaše královské Veličenstvo,“ pravil městský inženýr, „kam dohlédnete nejjasnějším okem, všude uzříte nejponíženější křemen, nic než křemen, Vaše Veličenstvo!“ - „Máte tedy mnoho křemene v okolí?“ - „Celé Transsylvanské Alpy máme z něho, Vaše královské Veličenstvo!“

Poté věnoval král hodinu prohlídce města. Tázal se, zdali obyvatelstvo se rychle rozmnožuje, a když obdržel kladnou odpověď, pravil: „Všeho s mírou!“ Odpoledne odejel do hor, kde za Vagagorou tři sta honců nadhánělo po tři dny ochočeného černého medvěda, chlapíka přes dva metry vysokého.

Král dojel na určené místo. Byla mu podána puška a ze křoví vyhnali medvěda.

Když ho král Rumunů uviděl, zbledl a řekl k pobočníkovi: „Necháme ho na živu!“ vsedl do kočáru a rychle ujel z nebezpečného místa. -

Po dvou dnech hlásily vládní noviny, že král Rumunů jest opět v Bukurešti.

Tam zeptal se, kdo řídil jeho lov na medvědy na horách Kumpolungu, a když se dozvěděl, že vrchní královský lesmistr, povolal jej do Bukurešti a vlastnoručně mu připjal na prsa řád svatého Jiří a všechny hodnostáře u dvora podělil pak kožemi černých medvědů.