Roku 1904 měl jsem příležitost zhlédnout
loveckou výpravu rumunského krále do
Transsylvanských Alp. Den před odjezdem vyšly
bukureštské vládní noviny ve zvláštním
slavnostním vydání s nadpisem: „Král Rumunů jede
na medvědy!“ A jel. Schválila mu to ministerská
rada i jeho manželka, rumunská básnířka Carmen
Sylva.
V Rumunsku při té příležitosti vypracován
program, aby obyvatelstvo míst, kam král za
svého života ještě nezavítal, pokochalo se
pohledem na jeho myslivecké šaty a nahá kolena.
Bylo to v Titu, Pitexi, Cartea de Arges. Jsou to
malá rumunská města, kde všichni obyvatelé s
dychtivostí čekali na krále.
Celá trať byla vyzdobena prapory. Na každé
stanici vlak se zastavil, král vystoupil a
promluvil vlídně na oslovení školních dítek:
„Ano,“ končil, „král Rumunů jede na medvědy,
poněvadž jest to vůle národa.“
Z lovecké výpravy stala se tak rázem vůle národa
a všude byl z toho velký jásot.
Když král přijel do Titu, prohlédl si radnici a
řekl, že má hluboké základy. Na dvoře radnice
pobíhaly slepice, i otázal se se zájmem, jak
jsou ty slepice staré. Pak rozhodil mezi
shromážděné hrst „bani“ (měděných penízů s
otvorem uprostřed, něco více než dva haléře),
vsedl za jásotu davu do kočáru a odjel na
nádraží. Přijelo se vlakem do Pitexi. Tam byla
vystavěna slavobrána s daleko viditelným
nápisem: „Král Rumunů jede na medvědy! Mnoho
štěstí!“
Král Rumunů opět se poptával po stáří slepic,
které utíkaly před královským kočárem. Divil se,
že starosta tak dobře vypadá, do oka padla mu
nová radnice, vyptal se, kolik obyvatelů má
město, a když mu bylo řečeno, že 3712, podotkl:
„Doufám, že do konce roku to zaokrouhlíte na
4000!“
Další stanicí bylo Degaracu. Městečko v lesích s
domky ze dřeva. Král vystoupil a sháněl se po
radnici. Bylo mu řečeno, že radnice nemají. Král
prohlásil: „Jen odvahu, a všechno se dokáže.“
Zajímal se také o malou horskou říčku a vyjádřil
nejvyšší podivení nad tím, že teče na západ. Pak
se ptal honorace, kam vtéká. Nikdo to nevěděl,
což krále roztrpčilo, i odjel.
Jelo se drahou do Cartea de Arges. Všude po
cestě stříleli na pozdrav, provolávali slávu a
hrála hudba.
V Cartea de Arges dal si král poznovu zahráti na
nádraží, a poněvadž byl ve vlaku požil více
vína, rozohněn nadšeným uvítáním, jal se líbati
starostu a zástupce úřadů. Pak daroval
starostovi hodinky a odjel, zanechávaje za sebou
nejlepší dojem.
Mezi Cartea de Arges a Jeseraou vystoupil král z
vlaku třikráte. Jednou v Bašuču, kde ptal se po
stáří manželky četnického velitele, dále v
Cambalu, kde prohlásil, že má rád mosty, a
konečně v Jugatině, kde tázal se po stáří
tamějšího popa. Když mu odpověděli, že popa
nemají, poněvadž kostel je v Cambalu, velmi se
nad tím pozastavil. Pravil, že rozhodně nechápe,
proč má být právě v Cambalu církev, i viděl se
nucena sesadit obecní zastupitelstvo.
Konečně přijel do poslední stanice v Jeseru na
úpatí Kumpolungu, do horského města, kde byl
uvítán nejkrásnějšími dívkami z okolí. Nezdržel
se a políbil všech osmdesát pannen a poručil
pobočníkovi pět nejhezčích zaopatřiti výbavou.
Nestaraje se o zoufalého pobočníka, odebral se
pěšky do města, poptávaje se horlivě na stáří
budov. Vyslovil také nejvyšší podivení nad tím,
že právě Jeseru má tu čest ležeti na úpatí
odnože Transsylvanských Alp. Dal si také
vyložiti geologický útvar horstva, při čemž
vrtěl nedůvěřivě hlavou.
„Opakujte mně to ještě jednou!“ - „Vaše
královské Veličenstvo,“ pravil městský inženýr,
„kam dohlédnete nejjasnějším okem, všude uzříte
nejponíženější křemen, nic než křemen, Vaše
Veličenstvo!“ - „Máte tedy mnoho křemene v
okolí?“ - „Celé Transsylvanské Alpy máme z něho,
Vaše královské Veličenstvo!“
Poté věnoval král hodinu prohlídce města. Tázal
se, zdali obyvatelstvo se rychle rozmnožuje, a
když obdržel kladnou odpověď, pravil: „Všeho s
mírou!“ Odpoledne odejel do hor, kde za
Vagagorou tři sta honců nadhánělo po tři dny
ochočeného černého medvěda, chlapíka přes dva
metry vysokého.
Král dojel na určené místo. Byla mu podána puška
a ze křoví vyhnali medvěda.
Když ho král Rumunů uviděl, zbledl a řekl k
pobočníkovi: „Necháme ho na živu!“ vsedl do
kočáru a rychle ujel z nebezpečného místa. -
Po dvou dnech hlásily vládní noviny, že král
Rumunů jest opět v Bukurešti.
Tam zeptal se, kdo řídil jeho lov na medvědy na
horách Kumpolungu, a když se dozvěděl, že vrchní
královský lesmistr, povolal jej do Bukurešti a
vlastnoručně mu připjal na prsa řád svatého Jiří
a všechny hodnostáře u dvora podělil pak kožemi
černých medvědů. |