Půl roku stála kytice bílých růži ve váze v
pokoji, zvadlá a uschlá, samo sebou se rozumí,
že již nevydávala nyní žádnou vůni, která před
půl rokem, kdy ji slečna Karla Kalinova přinesla
svěží, naplnila celý pokoj, ačkoliv bylo v zimě,
vůní léta.
„Dejte při uklízení na ty růže pozor,“
rozkazovala slečna služce. „A ty, tati,“ říkala
panu Kalinovi, „ať si nevezmeš žádnou růži do
tabáku.“
„Neblázni, Karlo,“ odpovídal pan Kalina, „víš
dobře, že ctím takové dárky lásky, můj bože,
vždyť jsem za svobodna tvé matce také nosil
růže. Nu, nečervenej se. Říká se, že malé dárky
udržují přátelství a z přátelství že se může
vyvinout láska a z lásky že se obyčejně vyvine
svatba. A pan Mařík, když ti daroval tu kytici,
udělal to jistě z přátelství.“
„Ostatně,“ končíval praktický vrchní pokladník
ve výslužbě, „rád bych tě viděl již zaopatřenou.
Proč se jen červenáš? Každá žena se ráda vdává a
pan Mařík je člověk zámožný, starší, dobře
situovaný.“
„A než umru,“ dodával melancholicky jako tisíce
jiných otců, „rád bych tě viděl šťastnou.“
Pan Kalina zapálil si dýmku, chodil po pokoji a
kouřil svou oblíbenou směs z knastru,
tříkrálového a obyčejného tabáku s malou
přimíšeninou růžových květů, které dodávají
tabákovému dýmu jemné aroma, ačkoliv v hostinci,
kam každodenně chodil, říkali známí, že kouř z
jeho dýmky málo se liší od zápachu, který vydává
vyhořelý skleník, a někdo dodal, že když jednou
hořel stoh ...
„Jest to nejzdravější! Malá přimíšenina růží
aromatizuje kouř,“ hájil svou směs pan Kalina,
„jen škoda, že už mně dochází zásoba sušených
růží od léta, a koupit je od materialisty
odkládám, poněvadž dostat čisté růže v obchodech
jest zhola nemožné. Jest v nich tolik jiných
květů, květ pivoněk, a kluci je sbírají po
hřbitovech, a pak to kuř! To jako bys kouřil
hřbitovní kvítí. A věřte, že mám největší zlost,
když mně dojdou.“
Ale sušené růže panu Kalinovi nedošly,
zanedlouho měl potěšení střihat růže na úzké
pruhy a kousky, což činilo mu vždy velké
potěšení, v předtuše krásných a příjemných
okamžiků, kdy ty kousky růží budou v tabáku
jemně syčet, a jejich aroma v kotoučích až
naplní celý pokoj, dva tři pokoje, kuchyň,
předsíň, chodbu.
Slečna Karla vrátila se totiž jednoho odpůldne z
procházky, oficielně řečeno z návštěvy své
přítelkyně, kteroužto výmluvu mají skoro všechny
zamilované slečny, a přinesla domů druhou kytici
růží, ne bílých, růží žlutých.
A hned učinila s kyticí, co se obyčejně dělá.
Naplnila vázu vodou a váza s růžemi barvy žluté
stála po čtvrt hodiny vedle vázy s kyticí růží
bílých.
„Tyto jsou také od pana Marika?“ tázal se mrzutě
pan Kalina, jen aby něco řekl, „samé růže a samé
růže.“
„Ne, drahý tatínku,“ odpověděla slečna, „ty
krásné růže mně daroval pan Ningr, velmi
roztomilý pán. Snad ho znáš? Velmi roztomilý
brunet, takový příjemný. Přece musíš znát pana
Ningra.“
„Neznám toho pána,“ řekl vážně pan Kalina,
„prosím tě, co tomu řekne pan Mařík? Ty si
nerozumíš!“
„S tím pánem jsem přerušila všechny styky,“
překvapovala slečna Karla svého otce, „považ, už
tři neděle znám se s panem Ningrem. Ty ho musíš
znát. To je ten pán, co tenkrát při věnečku
tančil všechny kousky se mnou. Vidíš, dnes odjel
na venek, je správcem na velkostatku, dal mně na
památku ty růže. Snad se nezlobíš, tatínku, víš,
pan Mařík byl takový starý mládenec, bručoun, a
pan Ningr, to je takový příjemný člověk, brunet,
je ještě mladý a hezký, tatínku, já mu budu
často psát. Ty žluté růže, podívej se, jak voní
...“
„A co s tou první kyticí?“ tázal se pan Kalina.
„Tu si můžeš rozstříhat do tabáku, tatínku,“
velkomyslně prohlásila Karla, „a nezlob se na
pana Ningra.“
„I jdi, blázínku,“ pravil pan Kalina a zabýval
se od té chvíle toho dne stříháním suchých
bílých růží, zatímco žluté čerstvé růže ve váze
voněly.
A přidal rozstříhané růže ještě toho dne do
tabáku a kouř z nich prchal, až prchl, tak jako
naděje pana Marika.
I žluté růže uschly a stály ve váze zaprášené,
poněvadž služka dostala od slečny rozkaz, aby
dala pozor, aby se nepřelámaly, a čím déle stály
ve váze, tím menší stávala se zásoba
rozstříhaných růží pana Kaliny.
„Co nevidět,“ říkával pan Kalina, užívaje
personifikace, „dokouřím pana Marika, a co pak?“
Až jednoho dne přinesla opět slečna Karla domů
kytici růží, tentokráte sytě červených, a
pravila: „Drahý tatínku, nezlob se na pana
Kautského.“
„Mluvíš o mém starém příteli, nebo o jeho synu?“
ptal se udivený pan Kalina.
„O mladém panu Kautském,“ odvětila slečna,
„udělá doktorát co nevidět, je to hezký pán.“
„A co je s ním?“ tázal se pan Kalina.
„Dal mně tyto růže,“ odpověděla slečna, „a prosí
o dovolení, zda by nás mohl občas navštívit.“
A toho dne rozstříhal pan Kalina žluté růže
druhé kytice do tabáku a opět při kouření dým z
nich prchal a ztrácel se jako naděje pana
Ningra.
„Kouřím pana Ningra,“ říkal k sobě, „a co pak?
...“
Pak kouřil sušené růže kupované u materialisty,
poněvadž pan Kautský, když se oženil s jeho
Karlou, nenosil žádné kytice růží.
To lidé dělávají jen za svobodna. |