|
Zprvu činilo mu to jisté obtíže, později však,
když déle se scházel s tím malým naivním
děvčátkem, mluvil již zcela rychle slohem velice
květnatým a komplikovaným, jak to četl v
některých prapodivných článcích v různých
revuích mladých talentů, kteří tím začínají
nešťastně svou literární činnost, a jak to četl
též u Růženy Jesenské, jejíž literární stáří
končí právě tak tiše kráčejícími polednicemi po
mezi, tedy tím, čím začínají sedmnáctiletí
gymnasisté ve svých tajných časopisech.
Jemu bylo také sedmnáct let a byl též
gymnasistou. Kdykoliv se s ní setkal, říkal, že
je jeho duše naplněna radostí, a vodil ji na
Hradčany naslouchat klekání a nahoře u Hradu
zvolal: „To jsou zvuky, které zapadají do
chrámového ticha komnat, zatímco, ctěná slečno,
ironizující vykřičníky plynových hořáků vkládají
v oči naše světlo, toužebné světlo, po osvětlení
světelném, po oné kráse světla, světla, které
svítí, osvětluje, světle plane, září ve svitu
hořáků svítících!“ Dál nevěděl a ona s posvátnou
úctou dívala se na něho, a poněvadž jí říkal:
„Ctěná slečno!“ řekla mu: „Ano, ctěný pane!“, a
snažíc se napodobit jeho krásný sloh a mluvu,
pravila: „Tato světla svítí, svítějíce ve tmu,
neozářenou a pustou jako poušť, na níž
projíždějí se smutní.“
A šli domů hradčanskými uličkami a on mluvil o
tiché kráse, o intimitách zákoutí pod starými
prejzy a táhl ji rychle pryč, poněvadž v jednom
úhlu domů stálo: »Každé znečišťování tohoto
místa se zapovídá.« A on právě nešťastně tím
směrem rozkládal rukou, řka, že duše toužící po
tichu uteče do takového mlčícího kouta, do
setmělého přítmí, kde oddává se pod starými
arkýři přirozené kráse svých tužeb.
A ona, nevinná, tázala se ho, když si všimla
nápisu, kdo co znečišťuje.
„I pohledem možno krásu znečistit,“ řekl,
„znesvěcující pohledy jako satan vpíjejí se v
tichá zákoutí, motyky zkázy dokonávají pak za
chroptění úžasu dílo zkázy. Pojďme!“
Ona však stála v úžasu před tím nápisem:
»Znečišťování tohoto místa se zakazuje“ a řekla
vznícené: „Platí to, ctěný pane, i pro psy?“
Smutně kývl hlavou a u srdce ho bodlo po této
otázce, která postavila mu duši té malé dobré
dívky v jeho očích do jiného světla.
Chápal náhle, že ona ví již, co je to svět se
všemi jeho nepravostmi, a smutně řekl: „Jak milá
jest samota, jak milé je ticho a píseň lesů, kde
život není ničím zkalen, kde není nadpisů,
upomínajících na poslední věci člověka. Život
jest, ctěná slečno, stále zápas, stálé
zakazování, upozorňování na věci a činy, které
bych chtěl, aby uprchly, utekly daleko a daleko
do vesmíru pryč.“
Chopil se jí za ruku a seskočil s ní po schodech
v ulici, ale tak nešťastně, že skočil právě na
svého třídního profesora, který se pomalu vlekl
na Vikárku.
Pustil svou nejdražší a nejhodnější a uctivě se
třesa stál tu před svým třídním, který volal:
„Jen co budu nahoře, tak si to poznamenám a
zítra si s vámi promluvím a vy sám, Knoblochu,
mně to musíte připomenout; přeji vám dobrou noc,
chlapečku!“
Ona nebyla svědkem toho, poněvadž šla napřed, a
tu on, když ji dohonil, řekl k ní: „To byl
Vrchlický, ptal se mne, co dělám.“ Měl přitom v
očích slzy.
„Vy pláčete, ctěný pane?“
„Když on tak špatně vypadá, ctěná slečno.“
V tichém zármutku kráčel s ní ulicemi a mluvil o
zanícených, podebraných smutcích. Koupil jí
pomeranč a ona řekla, že ho jíst nebude, že ho
usuší a vloží na památku do památníku. Pak se ho
ptala, zdali pomeranč přináší štěstí, a on řekl,
že pomeranč je symbol ustálených povah, poněvadž
je to koule a koule je nejdokonalejší tvar.
Jaksi ho opustila jeho básnická nálada a on se
ptal, zdali ví, jak se vypočítává obsah koule.
To byli již za mostem a musili se tam rozejít,
aby ji nikdo neviděl, že mluví s pánem.
Ujednali si schůzku na příští den a ona,
podávajíc mu malou ručku, řekla: „Spěte sladce,
ctěný pane!“
A zatím on spal tak sladce jako dojmutý loupežný
vrah, který zabil aspoň tři lidi, a jsou mu na
stopě.
Zdálo se mu, že ho sbor profesorský na základě
nařízení zemské školní rady vede na Hradčany.
Všichni páni profesoři mají nabité pušky a na
nich bajonety a pan řiditel ho vede na provazu.
Za celým průvodem jde školník Vaněk a na ručním
vozíku veze velký kříž. Když přijdou na
Radeckého náměstí, sejme Vaněk kříž z vozíku a
za přispění strážníka dají mu, Knoblochovi, kříž
na rameno a on teď nese svůj kříž na Hradčany. A
kolem všude dělají špalír žáci středních škol,
mávají šátky a na dané znamení profesory v
uniformách křičí: „Ukřižujte ho, ukřižujte ho!“
K noze mu přivázali nějakého malého primána,
který bude s ním ukřižován, poněvadž napsal v
české úloze: »Balón podobá se vejceti.« Hošík
pláče, spíná ruce a po cestě se modlí hlasitě:
„Vejce, vejce, vejci, vejce, o vejci, vejcem.“
Přitom prosebně se kouká na pana řiditele, který
k němu říká: „Je všechno marné, nemohu vám
pomoci, zemská školní rada o vás rozhodla, že
budete ukřižován vedle Knoblocha ...“ Vtom se
probudil a měl halucinaci, že mu v nohou postele
sedí třídní profesor. Vykřikl tak strašně, že se
probudila jeho bytná.
„Když on tak strašně vypadal,“ koktal bytné,
„seděl tu, vousy se mu ježily a z úst mu šlehal
plamen.“
Dala mu na hlavu obklady, ale on už do rána
neusnul a s velkou úzkostí plížil se k osmé
hodině do gymnasia.
Třáslo se mu tak srdce, že i žaludek mu nedělal
dobrotu a on ve Štěpánské ulici učinil velké
dobrodiní uschlému akátu, rozděliv se s ním o
svou snídani.
Když přišel třídní profesor a zapsal do třídní
knihy, ihned zvolal: „Knoblochu, k tabuli!“
Bledý a rozechvělý ocitl se Knobloch u tabule a
třídní profesor, mna si výsměšně ruce, tázal se
ho: „Nemáte mně co říci, zapomněl jste snad na
nějaký vzkaz, máte doopravdy tak slabou paměť,
nemáte mně snad něco připomenout?“
Třesoucím se hlasem pronesl Knobloch: „Prosím,
mám vám připomenout, že jsem včera k večeru na
vás skočil na Zámeckých schodech.“
Celou třídou ozval se ohromný smích.
„A to je všechno, Knoblochu, nemáte snad odvahu
zmínit se o bližších podrobnostech? S kýmpak
jste to, hošíku, šel?“
„Se svou sestřenicí, prosím.“
„Tak pak jste, Knoblochu, můj dlouho hledaný
synovec, poněvadž to byla moje dcera, hošíčku, a
aby věděli všichni ve třídě, že jsem Brutus,
trhám tímto všechny příbuzenské svazky s vámi a
píši vám tady do třídní knihy krásně zákonné
mravy.“
Zdrceně odcházel Knobloch domů, a když šel kolem
rohu, gramofon právě v přízemí spustil: „Lásko,
ó lásko, ty mocná vládkyně!“. . . .
Knobloch v tom okamžiku vypadal tak smutně, že
nějaký potulný pes, který běžel kolem a podíval
se na něho, ze samého soucitu běžel vedle něho
až k jeho bytu. |
