Léto pana dvorního rady

 

 

Ačkoliv jeden muž, s kterým mimoděk mluvil, říkal, že bude dnes neobyčejně hezky, po jeho slovech zanedlouho spustil se déšť, který sice přestal, ale na důkaz, jak příroda chce dělati moralistu a trestati lež, zůstala viset nad krajem šedivá mračna.

Krajina vypadala zoufale. Tak se vyjádřil právě ten pán, který mimoděk mluvíval s vesničany, jako by chtěl, aby to považovali za zvláštní čest.

Když s nimi pan Heller mluvil, bylo tomu rozhodně naopak. Nesetkával se u nich s pochopením. Alespoň kovář, kdykoliv měl příležitost vyjádřiti se o něm, učinil tak způsobem, jako by chtěl s ním něco vyrovnávat. „Předně je ten dědek tlučhuba a pak, co je mně do toho, jestli bude se moci dnes vydati procházkou ke splavu a co je mu do toho, odkud je moje žena a kdy v té vesnici jest posvícení.“

Celkem měl pan Heller neudržitelné postavení ve vsi, ale vzdoroval statně všem pohrdlivým útokům, které směřovaly proti němu a s rafinovanou vypočítavostí řekl ke kováři, když ten mu srozumitelně vysvětlil, aby mu už dal pokoj, že se nenarodil kvůli takým žvástům: „Tak vám to zaplať pánbůh.“

Kdo ho znal, ten pochopil, že chtěl jak rozplakaným hlasem, tak i tou přecitlivělou formou kovář napraviti, což se mu nijak nepodařilo. Kovář byl dokonce uražen, že mu ten dědek s kozí bradou odmlouvá a pravil k ženě, že je dobře, že se ztratil, jinak že by ho chytil za ten jeho kabátek a vysmýčil s ním dvůr. To se stalo ve čtvrtek. V pátek pan Heller šel jako obyčejně kolem kovárny.

Když o tom kovář mluví, tu povídá: „Považte si, on šel kolem, jako by se bylo zcela nic nestalo mezi námi. Vzhledem k tomu rozhořčení je snadno vysvětlitelné, že kovář nazval pana Hellera starým partykou, když ten s nevinnou tváří se ho ptal, zdali mu chutnaly včera večer ty lišky, které voněly z chalupy.

Pan Heller dostal z toho hysterický záchvat a křeče jako malé dítě, když se mu něco nedovolí. Podobné křeče dostával kovářův chlapec a otec to léčil buď výpraskem nebo ho odnesl pod pumpu.

U pana Hellera použil druhého způsobu. Odnesl si ho k pumpě tak lehce jako kočka kotě, položil do žlabu a počal na něho pumpovati.

Bylo toho dne nevlídné počasí. Do promočených šatů pana Hellera pral studený vítr a když pan Heller za stálého vzdychání a hekání, které jeho sousedi nazvali „pitomě protivným“, dostal se domů, lehl si do postele a ležel celých čtrnáct dní. Lékař ze sousední vsi říkal, že jest to v tom stáří vážné a jako obyčejně tvrdil panu Hellerovi, že bude dobře, nedostaví-li se komplikace. Tu pan Heller chytal vždy lékaře za ruku a prosil ho, aby se přičinil, by se nedostavily.

Pro kováře byly to radostné dny. V hospodě se sázel, že pan Heller pojede. A když pan Heller objevil se venku, kovář počal zuřit, neboť prohrál pět dvoulitrů piva a zanevřel na něho ještě více. Dal mu jméno „Starý ohavník“.

Pan Heller když prvně si vyšel na procházku, tu dělal, že kulhá, aby vzbuzoval větší útrpnost. Ta věc se mu však dobře nedařila. Ve vsi říkali, že měl něco s kovářem a že se přetvařuje.

Měl také mrzutosti s majitelem domku, od kterého měl pronajat pokoj na celou letní sezónu. Takové mrzutosti jsou velmi nepříjemné a zbavují pronajímatele všech ohledů vůči nájemci, zejména mají-li zaplaceno, již předem, jak tomu bylo v tomto případě.

Ve vsi se shodovali s neobyčejnou svorností, hodnou lepší věci, že pan Heller je největší protiva na světě, že jest ošklivý dědek, který svým věčným vyptáváním a naříkáním dohání člověka až k zuřivosti. Zajímavo jest též, jak se vyjádřil po tom všem kovář, když přišla řeč na pana Hellera: „Uvidíte, že toho lumpa zjezdím.

Situace pro pana Hellera byla zachmuřená jako obloha posledních dnů a pan Heller zpozoroval, že ho obelhávají na všech stranách. Když ho tedy, jak víte, poslali na procházku do deště a když se vyjádřil, že krajina vypadá zoufale, měl pan Heller již dlouho to zoufalství v duši. Všechno by byl odpustil, ale dnešní události připravily ho definitivně o klid. Šlo o hříbky, které rád jedl, o čemž také mluvil velmi často s majitelem domku, od kterého měl pokoj s vyhlídkou na primitivní venkovský záchod, za kterým těsně u hnojiště rostly tři švestky, které prý nesly neobyčejně velké a chutné ovoce.

Hříbky viděl dopoledne krájet. V poledne cítil jejich vůni a slyšel, jak se smaží. Ale k obědu dostal uzené maso se zelím.

Když vrazil do kuchyně, pochutnávala si právě rodina majitele domku na hříbcích. Měli jích tolik, že je jedli velkými lžícemi a radostně dívali se na pana Hellera. Ten pohlížel na ně s netajeným vztekem. Ošklivě to charakterizoval majitel domku, když sousedům vyprávěl, že pan Heller, ten starý mlsoun, díval se na ně jako kráva, když jí berou tele. Byl to starý četnický strážmistr, který nevybíral právě slova.

Vytlačiv tenkráte nadávajícího pana Hellera do jeho světnice, nazval ho starým uličníkem, který si snad myslí, že je proto na světě, aby sekýroval lidi. Ten den spustil se nový liják, pan Heller chodil po pokoji, kašlal, syčel, vrčel a bezpočtukráte vyprávěl těm stěnám kolem, že je dvorní rada.

Přesto pršelo, celý týden, zmocnila se ho beznaděj. Zbyla mu jen vyhlídka na záchodek a hnojiště a na tři švestky za ním. Cesty opět rozmokly a zdola ze vsi byl slyšet hukot rozvodněného potoka. Pan Heller si vzpomněl, že nad vsí je velký rybník a slabá naděje se ho zmocnila, že se snad jeho hráz ztrhá. Naděje ta měla pro něho mnoho půvabu, neboť věděl, že pod rybníkem bydlí kovář.

Namluvil si již, že dojde k pěkné katastrofě, když vtom přestalo pršet, hukot potoka přes noc zeslábl. U svých domácích, jejichž dětem neplatil již měsíc za čištění bot, rozlil si úplně ocet prohlášením, že si bude vařit kávu sám, že mu ji ode dneška nemusejí nosit.

Po dlouhých dnech svítilo slunce ponejprv do zalesněných strání. Pan Heller vyšel k rybníku, kam chodívali se koupati hosté na letním bytě. Byla to jediná atrakce zdejšího letního pobytu ve vsi. Atrakce s bahnitým ošklivým dnem, kterým, když se vstupovalo do rybníka, za každým krokem prostupovaly bubliny bahenního plynu, lechtaly lýtka koupajících a vystupovaly na hladinu, kde proměňovaly se v bílý obláček.

A voda byla kalnější každým krokem a pan Heller míval vždy radost nad tou špínou, kterou polykali letní hosté.

Sedával nad břehem, kde rostly borovice a kvetly zvonky, zmoklé a schlíplé jako slepice za těch letních dešťů. Odtud bylo dobře viděti do podrostu mladých habrů a křovin lísek, kde se svlékaly dámy.

Jednou mu na to přišli, kam se dívá. To se tam právě svlékala stará paní Kamínková, velmi vážná dáma. Bylo to právě na počátku letního pobytu ve vsi a od té doby, kdy mu ta paní Kamínková tak vynadala, nemluvil nikdo z hostů na letním bytě s panem Hellerem, který později za nocí, když ležel v peřinách, stále o tom přemýšlel, proč je tak nenáviděn jak od letních hostů, tak i od lidí z vesnice.

Když počalo po dlouhé době ponejprv zase slunce svítiti, tu pan Heller pozoroval opět ze svého stanoviska u rybníka, jak dámy v křovinách činí přípravy, aby na sebe oblékly koupací oděv.

První dáma, rozeznal, že jest to choť disponenta Nováka, vylezla z křoví a místo aby zamířila v koupacím obleku do rybníka, přeběhla nevelikou louku a mžikem octla se u pana Hellera, rozpřáhla se a pan Heller ucítil pádnou ránu na levé tváři. Bác - a ucítil totéž na pravé straně. Pak ho krasavice ještě kopla svou něžnou nožkou a než pan Heller vykoktal, že je dvorní rada (ich bin doch ein Hofrat), seběhla dolů k rybníku.

Pan Heller se zvedl a hekaje vylezl na lesní cestu u mýtiny.

Od západu valily se opět nové mraky a pan Heller povzdechl, když viděl, jak zakrývají slunce: „To je mizerně léto.“ Držel si přitom obě tváře a pomalu kráčel ke vsi, kde potkal hajného, který říká, že ten, den byl ten starý dědek nějak mrzutý a že říkal k sobě jako blázen, kroutě hlavou: “Ich bin doch ein Hofrat, unglaublich, was alles ist mir passiert, das ist ein dreckiges Sommer!?“