|
Abychom mluvili vědecky, jsme nuceni rozdělit
lidožrouty na tři velké skupiny. Na lidožrouty v
Tichém oceáně a kolem Austrálie, dále na
lidožrouty v Africe, z nichž vynikali kdysi
Dahomejci a jejichž dědictví přešlo na Botokudy,
konečně známe velkou skupinu ostrovanů kolem
jižní Ohnivé země v Americe.
Všichni tito milovníci lidského masa
pochutnávali si vlivem křesťanství na
misionářích.
Ovšem způsob úpravy misionářů byl velice různý.
Chyba ovšem je, že všechny tyto skupiny
lidožroutů nevydávají časopisy, ve kterých by
byla zavedena pravidelná rubrika „Jídelní lístek
na týden pro pořádnou rodinu“. Z toho důvodu
uniká nám velice mnoho a musíme se spolehnout
jedině na některé zprávy, které zachovány byly
ve způsobě velice nejasných líčení oněch ubohých
obětí lidské nenasytnosti. Zprávy ty jsou velice
neúplné, neboť schází esprit v těch líčeních,
což je pravděpodobné již ze stanoviska
psychologického. Má-li být někdo upečen, nemá
pohromadě všechny myšlenky. Přesto však víme
určitě:
Na Nové Guineji upravují misionáře na rožni,
prošpikovaného listím eukalyptovým a kořením z
ostrovů moluckých. Omastek žádný.
Ve Střední Africe: Misionář se opatrně rozkrájí,
zbaví kostí a dusí v kotli s omáčkou tomatovou.
Vlivem kultury předkládá se též na způsob
sendvičů.
Ve třetí skupině lidožroutů zříme způsob
nejprimitivnější. Misionář jest pečen beze všeho
koření. Jest bez příchuti.
Zbývá tedy jen otázka, který druh misionářů jest
chutnější.
Koho vyváží tedy Evropa mezi divochy? Jezovity,
dominikány, benediktýny. Anglie stejně jako
Německo některé druhy pastorů. Ze Švédska
přicházejí některé druhy bároftirů, kněží
různých sekt.
Všechny tyto druhy jsou druhotřídní jakosti.
Hubení tou měrou, že už ani mořská nemoc nemůže
s nimi nic udělat.
Také pohlavár Papuánů z ostrova Roroto u Nové
Guineje žádal německého konzula z Wilipuroro,
aby jim nebyli posíláni tak hubení pastoři.
To jsou tedy stručné vzpomínky na kuchařské
umění národů nekulturních, jak v Tichém oceáně,
tak ve středu Afriky a taktéž i v zemi Ohnivé.
Křesťanství dělí se hlavně, jak známo, na tři
velké skupiny: katolicism, evangelism a
pravoslaví. V Moskvě žil v době, kdy odehrává se
děj této smutné historie, Alexej Dimitrij
Kurilovič, pop u velkého chrámu svaté Jerovičky
Huňaté.
Alexej Dimitrij Kurilovič, čest jeho památce,
byl dobrý pop. Udělal čtrnáct zázraků a poněvadž
při té příležitosti získal 480 000 rublů, přišel
k němu načalnik policejní správy a nic jiného
neřekl: „Ej, ty sveňa, když žil nebožtík
svjaščenik Panurlov, tvůj předchůdce, dával nám
z každého zázraku polovičku, z pogromu třicet
procent. A ty sveňa, kněže, nedal jsi nám ani
kopějky. Půjdeš na Sibiř.“
Alexej Dimitrij Kurilovič se zarazil a pak počal
smlouvat. Načalnik policejní správy pravil k
popovi Kurilovičovi: „Mnoho, svině, nesmlouvej.
Víš dobře, že jsi zabil vdovu Prakovovu, abys se
zmocnil jejího jmění.“
„Bohu poručeno,“ vzdychl Kurilovič, „udělal jsem
to, ale dostal jsi přece z toho polovičku, Ivane
Ivánoviči.“
„Pravda, dostal, ale co jsem z toho měl, tu jsem
dal tisíc rublů, tu tisíc a neměl jsem ničeho. A
když jsi okradl sochu svaté panny Stanislavy o
náhrdelník, dal jsi mně, pope Kuriloviči, jen
tři perličky z něho.“
„Ale dal jsi poslat na Sibiř žida Averka,
kterému jsi ty perličky prodal a jmění jsi mu
zabavil.“
Nato následovala další hádka, průběhem které
vyšlo najevo, že Kurilovič przní poutnice.
Nechtěl však dát pop pravoslavný padesát procent
z každého zázraku, a tak šel načalnik k
archimandritovi.
Ubohý Alexeji Dimitriji Kuriloviči!
Archimandrita rozdělil se s načalnikem o jmění
dobrého popa a vydal nařízení, aby Alexej
Dimitrij Kurilovič jel získat divochy v Tichém
oceáně pro víru pravoslavnou.
Alexej Dimitrij Kurilovič byl hezký kousek masa.
Byl přijat samotným nebožtíkem Sergejem
velkoknížetem do slyšení. Ten mu také zaopatřil
na 4000 kusů ikon, a tak vyvezli tlustého
Alexeje Dimitrije Kuriloviče do ciziny, aby
divochy připravoval na pravoslaví.
Na cestě se popovi dobře dařilo. Viděl nezbytí,
buď Sibiř, nebo křtít divochy.
Na lodi zpíval „Hospodi, pomiluj“ a žraloci se
té lodi vyhýbali. A dle plánu vysadili ho i s
nákladem svatých obrázků na ostrově Roramuro.
Vraťme se tedy k začátku vypravování. Na ostrově
Roramuro žijí lidožrouti prvního druhu, kteří si
upravují misionáře na rožni, prošpikovaného
listím eukalyptovým a kořením z ostrovů
moluckých.
Pravoslaví bylo však u nich novinkou, zejména
tak tlustý misionář jako Alexej Dimitrij
Kurilovič. Snědli už jezovitu, upekli si
dominikána, připravili si i evangelického
pastora, znali už všechny víry. Byli katolíky,
byli evangelíky a jen pravoslaví jim scházelo.
Dali Alexeje Dimitrije Kuriloviče do klece a
vykrmovali ho. Oddal se do vůle boží, poučoval
před klecí shromážděné o pravoslaví a tloustl
den ode dne, až praskl. Měl nejchutnější maso,
takže na ostrově Roramuro jsou tak zuřivě
pravoslavnými, že dokonce přemluvili nedávno
jednoho katolického misionáře, nežli ho narazili
na rožeň, aby přijal pravoslaví. |
