|
Chceš, milý příteli, bych dojmy své Ti
všechny psal
o ohňostroji, raketách, když západ
zhasínal . . .
Vzpomínku z doby, píši Ti, svých šesti let,
ten malý románek, když rány hřímaly,
rakety, bengály svá světla vrhaly . . .
Já utek z domu se sousedovic Božou,
té bylo právě sedm let,
ulicí dolů běželi jsme klusem spolu,
já vlek ji mocí - chtěla zpět.
Pak plakala mně, naříkala velmi hlasně,
jak pravý vždycky kavalír
za krejcar cukroví jí koupil,
klidná byla, šla klidně v ulic šum a vír.
Nábřeží, dojmy steré, hučení též davu,
a k tomu naše nadšení,
ty pestré rakety a rány jako z děla,
až otřásá se stavení.
A konec přišel, návrat smutný nastal domů,
však bylo též se čeho bát,
plížili jsme se teskně ulicemi nyní,
mohli si oči vyplakat.
A doma? Domyslíš se, co se stalo, hochu,
tenkrát jsem Božku míval rád,
ten výprask rád bych, co dostala, snesl,
o hladu šel jsem tenkrát spát.
A léta prchla, Božka se mně také vdala,
jak mnohý ten můj ideál,
na ohňostroji letos viděl jsem ji opět
a svému gustu jsem se smál,
sic v básni vypadá to zle . . .
Co se z ní stalo? - Rachejtle . . . |
