|
Malíř Kubín byl nejen malířem, ale i filosofem.
Tvrdíval, že vrcholem lidské blaženosti jest
stav, kterému říkal „bezútěšnost“. Jedině
tenkrát je člověk blažený, když vidí, že ho nic
netěší. Takový člověk nedojde nikdy zklamání.
Jinak byl stoikem.
Nic ho nepřekvapilo, ničemu se nedivil a nebál
se ničeho. Časem dospíval také k názoru, že
všechno je klam. To bylo v dobách, kdy neměl
krejcaru v kapse. V těch dobách tvrdil o sobě,
že neexistuje. V těchto smutných časech odhodlal
se k popírání všeho. Říkal, že žádné barvy na
světě není. To mu vše nevadilo, aby nemaloval
psy modrou barvou a stromy červeně. Lidé, kteří
se na takové obrazy dívali, dospívali pomalu
také k bezútěšnosti, ideálu jeho života...
V dobách, kdy míval peníze, tu horlivě se
snažil, aby dospěl ku stavu bezútěšnosti. A to
se stalo velmi brzy. Udělal několik vycházek do
známého kroužku umělců v hostinci ještě
známějším. Prohýřiv pak s nimi peníze, vracel se
vesele do svého ateliéru, dávaje se do hovoru s
domovníkem, kterému již často v noci dokazoval,
když mu přišel dům otevřít, že vlastně on, malíř
Kubín, neexistuje a že jest to jen představa,
klamná domněnka pana domovníka.
„No dobře,“ říkal domovník, „kdo ale na mne
zvonil, mladej pane?“
Tato záhadná otázka, která by byla s to splést i
velkého filosofa, nijak neporazila Kubína.
„Vždyť vy také neexistujete!“ přesvědčoval
ubohého domovníka. „Všechno je na světě klam,
řekněte mně, co jste měl před čtrnácti dny k
obědu? - Nevíte, nu tak, tady to je. Vy jste
nejedl, poněvadž nejste. - Svět, milý pane,
sestává jenom z představ. Připouštím možnost, že
někdy žil člověk, ale to už je milióny let. Teď
žijí jen duševní představy místo lidí! Tak!
Dobrou noc!“
Ubohý domovník po takovém hovoru doopravdy
nevěděl, na čem je. Doma vždycky vzbudil ženu a
když mu tato začala nadávat, že ji nenechá spát,
počal teprve znovu věřit, že je na světě. Pak se
vždy napil ještě rumu, a když ho hřál v žaludku,
šel teprve spokojeně ležet s nadějí, že přece
jen existuje.
Podobné filosofické hovory vedl Kubín i z pány
domácími, kterým neplatil činži. Odůvodňoval to
tím, že když ho vystěhují na ulici, nastane pro
něho ideální stav bezútěšnosti... Věřitele své
nenáviděl a brojil proti nim, že nutí člověka ku
věcem, příčícím se jeho přirozenosti, totiž ku
placení dluhů. Jednomu domácímu pánovi, který ho
upomínal o činži, pravil, že obyčeje různých
domácích pánů jsou rozdílné, takže nikdo nemůže
si z toho vybrat, co je pravda a právo.
„To je pravda, že jste mně dlužen za činži!“
pravil domácí pán.
„To se strašně mýlíte,“ odpověděl vlídně Kubín,
„žádné pravdy na světě není, pravdivým jest
jedině to, co se mně nebo jinému zdá pravdivým.
Na názor jednotlivce mají vliv různé poměry. A
poněvadž nemám ani krejcaru, nemohu vám být
ničeho dlužen. To je můj názor. Váš názor zas
je, abych vám zaplatil. Jak výborně to potvrzuje
učení skeptiků: Tytéž pojmy vzbuzují při
rozličných bytostech zcela různé smyslové pocity
a představy. Lidé jsou tělesně i duševně velmi
rozdílní...“
Po těchto slovech byl Kubín vyhozen z bytu pana
domácího.
„Dělalo by vám to rozkoš, kdybych vám zaplatil?“
tázal se jiného domácího.
„Ovšem, pane Kubíne.
„Jest to smutné, pane domácí, že vy tak nízko
pojímáte život! Brr! Jest to hrozné, když si
pomyslím, že jsem s vámi pod jednou střechou.
Víte, s vámi, který blaženost nenalézá v
ojedinělém požitku...“
„Aspoň za jedno čtvrtletí mně zaplaťte!“
„Tím hůř pro vás, pane. Myslil jsem, že jste
větším životním umělcem, pane domácí a že
blaženost u vás předpokládá sebeovládání, ale vy
chcete, abych zaplatil. Kdybych zaplatil,
neodpustil bych si to, neboť poskytl bych vám
pomíjející rozkoš. Odporučuji vám, pane, stav
zvaný bezútěšnost...“
Byl vystěhován na ulici, ačkoliv jest to smělé
tvrzení. Co mohli Kubínovi vystěhovat z bytu?
Dávno předtím, než ho vystěhovali, odnesl si ke
kamarádovi celé své zařízení. Spravedlnosti bylo
však učiněno zadost. Ku vratům vynesli jeho
umývadlo, jakousi to plechovou mísu s hlubokým
nápisem „Voda slouží k mytí“, jeden troubel,
prosycený veskrze močkou a džbán, plechový, ve
kterém Kubín, měl-li hosty, vaříval grog, čili
spíše ohříval rum a konečně vystěhovali na ulici
jeho kartáč na boty, na jehož hladké straně byl
nápis: „Dostal darem od svého nejvěrnějšího
přítele Charváta, který mně ho před třemi léty
ukradl.“
Za týden najal si Kubín ateliér jinde. Štěstí mu
přálo. Domovník v tom domě byl spiritista a
věřil ve stěhování duší, až z jeho rodiny umřeli
už dva členové v blázinci. Tento domovník byl
jediný člověk, který vážně naslouchal jeho
filosofickým výkladům o vrcholu pravé blaženosti
lidské, o bezútěšnosti. Do tohoto muže podařilo
se Kubínovi vštípit zásadu, že svět skládá se z
představ. Jednou takovou představou že je
zlatka. Představy možno si vypůjčovat a proto,
„pane domovníku, půjčte mi zlatku“.
V těchto dobách podařilo se Kubínovi s úspěchem
konkurovat na plakát jednoho pivovaru.
Maloval ten plakát s láskou. Když mu v kanceláři
pivovaru vypláceli první cenu za plakát a když
viděl ty pěkné, zlaté dvacetikoruny, tu počal se
viklat ve svém filosofickém pojímání života...
„Pánové,“ pravil k úředníkům v kanceláři, „víte,
co řekl slavný filosof Fichte? Vše, co jest,
jest já. A proto prosím o autorský exemplář.“
Slavné správě pivovaru líbil se tento žert a
poslala mu soudek piva, takový, jako namaloval
na plakát. Jakmile měl Kubín peníze, počal
hlásat, že je přívržencem nauky filosofické,
která tvrdí, že nejvyšším dobrem a cílem života
jest bezžalostnost. Hlásal opak bezútěšnosti a
dokonce šel tak daleko, že vrátil domovníkovi
zlatku a panu domácímu zaplatil snad ponejprv za
svého života měsíční činži v obnosu dvanácti
zlatých. Ať i oni nepoznají žalu. A jednoho dne
přinesl si k ránu domů užovku, velkou a
čipernou. Proč si ji koupil u ptáčníka, to
nevěděl, ani když vystřízlivěl. Věděl jedině
tolik, že chtěl si koupit den předtím nějaký
kousek nábytku do ateliéru. Chtěl si koupit dvě
židle, stůl, také snil o pohovce a místo toho
přinesl si domů užovku...
Rozpomínal se pomalu a nabyl toho přesvědčení,
že na koupení užovky měl jistý vliv alkohol.
Když pak prohlížel kapsy, tu našel v jedné v
papíře zabaleného mrtvého salamandra. Měl tedy
živou užovku a mrtvého salamandra. Proč toho
salamandra? Vzpomínal dlouho, uvažoval, až
konečně... Salamandra koupil, aby užovka měla co
polykat. Hodil jí ho tedy. Ani se ho nedotkla.
„Mrtvoly nežere,“ povzdychl, „užovka není
hyena.“
Pak shledával své jmění a konstatoval, že
včerejšek připravil ho do stavu „bezútěšnosti“.
Může být někdo „bezžalostným“, má-li v kapse dva
haléře? Hrome! Ke všemu by si vytahal za uši.
Bídně opustil své zásady a činži dvanácti
zlatých předevčírem zaplatil panu domácímu! Sám
nemá co jíst a ještě si přinese domů příživníka,
užovku. Žere salamandry a jeden salamandr stojí
pětník! Když už chtěl si přinést nějakou živou
bytost do ateliéru, proč nekoupil myš? Má takové
staré nepotřebné boty, než by je myš sežrala,
změnily by se jeho finance. Ale užovku, která
sní deset salamandrů po deseti haléřích za
den...!
Připadalo mu to, jako kdyby si měl vydržovat
baletku. Bezútěšně posadil se na železnou židli
a přemítal, co s užovkou. Našel v kapse kousek
doutníku, zapálil a dumal o tom, že domácímu tak
bezmyšlénkovitě, zaplatil dvanáct zlatých.
„Ale co,“ řekl za chvíli, „ničemu se nedivit,
ničeno se nebát. Půjdu k domácímu a vezmu hada s
sebou.“
Paní domácí houpala se po obědě v houpací židli,
pan domácí srkal černou kávu a předčítal nahlas
poslední volební výsledky, když malíř Kubín
předstoupil před ně, maje v ruce šátek a v něm
užovku.
„Velectěný pane,“ pravil uctivě, „člověku je
velice líto, když musí se loučit s tím, co jest
nejdražší. Nedávno byl jsem finančně výborně
situován a dnes jsem takřka žebrák: O mě ani
nejde - ale o tohodle hada.“
Uděšeným zrakům odkryl užovku, která počala
syčet na denním světle.
Paní domácí vytřeštěně dívala se na malíře,
který posadil se mezi manžele. Pan domácí
přestal srkat kávu a na čele mu vyvstal pot...
„Tento had,“ pokračoval Kubín, „přirostl mně k
srdci. I zmije bývá někdy věrná, ale já myslím,
že tahle potvůrka není zmije. Finanční nesnáz
mne nutí, že byl jsem nucen obrátit se na vaše
blahorodí jako na mecenáše, který poskytne
milerád ochotné pomoci umělcům. Prosím vás
snažně, pane domácí, nemohl byste mně na nějaký
čas zapůjčit, dvanáct zlatých? Do zástavy dám
vám tohoto hada. Pustím potvůrku a ona už se v
peřinách uvelebí. Nejraději spí v peřinách. Žere
tohle...“
Vytáhl z kapsy chcíplého salamandra a nedbale
položil na stůl.
„Pane Kubíne!“ Skoro současně pronesli toto
prosebně oba manželé, hrůzou polomrtví.
„Pane Kubíne,“ koktala paní domácí, „můj muž vám
ochotně zapůjčí těch dvanáct zlatých, potvoru si
odneste, my nechceme žádnou zástavu a tu druhou
potvoru taky si nechte.“
Pan domácí vyplatil Kubínovi dvanáct zlatníků a
malíř pomalu odcházel, potřásaje šátkem s
užovkou. Na stole zanechal mrtvého salamandra a
polomrtvé manžely u stolu...
Malíř Kubín jede nyní parníčkem do Chuchle, kde
hodlá užovku pustit na svobodu a vrátit ji ze
stavu „bezútěšnosti“ do stavu „bezžalostnosti“.
Dává se právě do hovoru s nějakou slečnou, které
vykládá, že je dobrým pro člověka úplný
nedostatek všech vášní.
„To je ale nesmysl,“ myslí si slečna a odvrací
se od Kubína, který táže se vedle sedícího pána
na jeho názor o plazech...
Parníček blíží se k Chuchli... |
