Malý kouzelník

Dnes všeobecně jistě se může směle uplatniti názor, že kouzelníci a čarodějníci v našem osvíceném století již vyhynuli až na malé zbytky. Nedávno ku příkladu přišel na Benešovsko kouzelník Novák, který patří již též minulosti, poněvadž v Domašíně předváděl v hostinci zajímavý kousek, jak zmizí vypůjčená pětikoruna.

Zmizeli oba. Pětikoruna i kouzelník. Kouzelníka četníci našli, pětikorunu už ne. A to byl konec kouzelníka Nováka.

Tu a tam přijdeme však na stopu kouzelníkům v domácnostech, kteří pracně naučili se několika kouskům z knih Malý Bosko či Domácí kouzelník.

Bývá to obyčejně nějaký člen rodiny, který vás požádá, abyste za ním dělal to, co vám ukáže. Do ruky vám dá talíř, jehož dno na druhé straně jest načouzeno svíčkou. Sám drží čistý talíř v ruce, opisuje kruhy na dolní čisté straně, vy na začouzené, pak musíte prst, který jste si začernili, dáti si na čelo a po tváři, čele s ním jezditi, až máte, nic netušíce, hrozné čmouhy po obličeji za všeobecného smíchu společnosti.

O této kratochvíli, po jejíž provedení někdy zpohlavkujete kouzelníka, dočtete se podrobněji v Malém Bosku i Domácím kouzelníku.

Takových žertíčků jest tam plno. Oč liší se tyto návody ke kouzlům od knihy Joh. Christ. Wiegleba, vyšlé roku 1768 pod názvem Onomatologia curiosa, artificiosa et magica, v kteréž knize kouzel a čar jest ku příkladu na 482. stránce návod, jak zastřeliti kyrysníka nebo jak za měsíčního úplňku tajně sprovoditi svého nepřítele ze světa. Toto poslední mne láká. Nemohu od toho výtečného návodu, o kterém šlechetný autor tvrdí, že ho sám prozkoumal, odtrhnouti očí.

Mám totiž ve své domácnosti malého kouzelníka. Vším tím, co se stalo a co se ještě stane, jest vinen můj přítel Ježek. Není to snad člověk zlomyslný, bývá však nevyzpytatelný ve svých nápadech a zejména pojem přátelství jest u něho nesmírně široký při jeho lehkomyslnosti. Překvapuje své přátele různými podivnými žádostmi a dary. Tak se také jedině mohlo stát, že mně psal toto:

Drahý kamaráde! Bude Ti zajisté známo, že (nebylo mně ovšem známo nic) naše firma pověřila mě dohledem na stavbu cukrovaru v Kragujevaci v Srbsku. Odjíždím zítra a za tím účelem posílám k Tobě svého syna Tomáše. Hoch je od té doby, kdy mně utekla žena s účetním naší firmy, odkázán úplně jen na mne. Nemohu však vzít dolů s sebou toho devítiletého klučinu. Což vím, jaké jsou tam poměry? Během asi půl roku jsem opět v Praze a po tu dobu bude Tomáš u Tebe. Kluk jest velice chytrý a bude Tě jistě bavit svými kouzelnickými kousky. Neříkám mu jinak než domácí kouzelník. Umí ku příkladu mezi jiným polykat oheň. Předešle zas povedlo se mu spolknout žábu a zas ji vyplivnout. Budeš mít z něho radost.

Tvůj Oldřich Ježek

Po přečtení tohoto dopisu zvedl jsem zmučený obličej ke stropu, který tu zastupoval nebe, a zachvěl jsem se hrůzou.

Toho ošklivého potměšilého kluka znal jsem velice dobře. Před nějakým časem podařilo se mu ze směsi hlaviček od sirek a bílého prášku na vyplachování úst udělat třaskavinu, kterou vyhodil do vzduchu velkého černého kocoura. Přítel Ježek vyprávěl o tom všude velmi obšírně s pravou otcovskou pýchou a hrdostí.

Nyní mne tedy s ním obdaroval na půl roku. Posílá ho ke mně tak klidně jako pytel mouky a kluk mně bude vyplivovat žáby na podlahu.

Kde však vězí? Má tu už přece být. Neznámé radostné tušení se mne zmocnilo. Snad se mu něco stalo. Snad automobil, nebo elektrika?

Ráno ozvalo se zaklepání na dveře, a když jsem přišel otevřít, stál tam policejní strážník, který mne vyzval, abych šel na policejní ředitelství.

„Zavřeli jsme vám synovce,“ řekl stručně. - Nemohl jsem si vzpomenout na žádného synovce, který by mohl být zavřen, neboť mám jen jediného, a tomu je pět měsíců. Poznamenal jsem, že jest to surovost, zavírat nemluvňata, což si strážník svědomitě zapsal do notesu.

Na policejním ředitelství čekalo mne milé překvapení. Domnělý synovec nebyl nikdo jiný než Tomáš přítele Ježka. Rozloučiv se dojemně s odjíždějícím otcem, sebral svůj kufřík s kouzelnickými rekvisitami, jako s kalíškem, který má dvojí dno, skřínkou, ve které zmizí vejce a objeví se kanárek, a podobně, a vydal se na pouť po hospodách. Tento devítiletý kluk chtěl vystoupit ve veřejnosti jako kouzelník. Důstojně vstupoval do hostinců, a zatleskav do rukou, volal: „Pozor, páni! Nyní zmizí vejce.“ Provedl několik naivních, primitivních kousků a pak počal vybírat.

Při tomto kouzelnickém kousku ho také sebrali. Na policii udal, že je můj synovec a že ho posílám za výdělkem. Když nepřinese dost peněz, že ho ztýrám a nedám mu nic jíst. Udal také, že je sirotek a jeho nebožtík otec že byl břichomluvcem.

Byl mně vydán po důkladném vysvětlení a venku na ulici bez rozpaku řekl: „Chtěl jsem vzbudit u nich soustrast, aby mne pustili.“

„A proč jsi vybíral?“

„Chtěl jsem vám udělat radost a koupit vám kravatu, abych se k vám nepřistěhoval jen s holýma rukama.“ Dal jsem mu pohlavek.

„Nemýlil jsem se,“ pravil rozumně, „když jsem tam říkal, že mne týráte, máte zlost, že jsem vám nic nepřinesl.“

Nemluvil jsem s ním až doma. Díval se velmi smutně, když jsem počal mu domlouvat, proč způsobil mně a svému otci takovou hanbu, a tu najednou mne přerušil:

„Vsadil bych se nevím o co, že neumíte v dlani přenášet oheň?“

Slíbil jsem mu výprask, jestli se o něco takového pokusí, a odešel jsem do kavárny, zamknuv ho na visací zámek.

Bylo to ponejprv, kdy bál jsem se vrátit domů. Nevyvedl však zatím nic hrozného ten domácí kouzelník. Jen na stole stála stará benátská váza s úzkým hrdlem, rodinná památka, a dole na dně bylo slupky zbavené celé vejce na tvrdo vařené, jichž jsem měl několik ve špižírně.

Záhada ta, jak se tam to vejce dostalo tím úzkým otvorem, byla velmi jednoduchá. Tomáš mně to vysvětlil. Napřed hodil dovnitř papír, který zapálil, pak nahoru dal oloupané vejce, a to tam vklouzne.

Měl jsem ty vázy tři. Vydržela to jen jedna. Ostatní praskly, když v nich papír hořel. Zatím co jsem si dával malého kouzelníka přes koleno, abych pomstil zničené rodinné památky, volal:

„Já věděl, že se to nakonec musí podařit.“

Druhého dne za mé nepřítomnosti činil zajímavé pokusy dle jedné zábavy v Malém domácím kouzelníku, kde stojí: „Udělat tak, aby papír padal tak rychle jako kov ...“

Udělal to tak, jenže použil místo nějaké mince pětikoruny, kterou našel v zásuvce.

Uvítal mne slovy, že opravdu za to nemůže, že zapomněl, že jsem ho zamkl.

Pokus ten jest dosti zajímavý. Na minci položí se kousek papíru a plochou pustí se mince dolů. Vykládal mně to velmi zevrubně. Pádem mince tvoří se vzduchoprázdnota a papír padá tak rychle jako kov. Jediné nedopatření bylo, že tu pětikorunu s kouskem papíru pustil z druhého patra na ulici. A opravdu, Malý domácí kouzelník nelhal. Bylo prý to báječné. Papírek padal stejně rychle jako pětikoruna. Viděl, kam dopadla, chtěl pro ni seběhnout, ale dveře byly zavřeny. Ležela u cihel ke kanalisaci. Hlídal ji celé půl hodiny, až šel kolem nějaký velmi slušně ošacený pán. Křičel na něho z okna, aby ji zvedl a večer přinesl, až půjdu domů. Pán s ní jistě přijde a já budu mít radost.

Vymluvil jsem mu tu jeho fixní ideu a zamkl jsem ho do kuchyně a na divanu oddal jsem se smutným úvahám o přátelství mezi mnou a přítelem Ježkem.

Asi za hodinu šel jsem Tomáše vyzvat, aby šel se mnou na večeři. Našel jsem ho zaměstnaného u velkého hrnce.

„Chtěl jsem se přesvědčit, jak rostou krystaly,“ pravil vážně, „rozpustil jsem tu ve vodě krabici cukru, až byl roztok nasycen, a do toho jsem zavěsil budíček.“

Vytáhl na holi nešťastný budíček. Byl již všechen pokryt malými krystaly cukru.

„Chvilku ještě pod vodou šel,“ pravil malý kouzelník, „a pak už nešel. Byl bych tam strčil něco jiného, ale myslil jsem, že patří budíček mezi pórovité předměty, jak to chce Malý Bosko. Nejlépe myslím že by to šlo s polštářem. Rozpustili bychom ve vaně pět kilogramů cukru a zavěsili tam polštář, to byste viděl, jak by na tom rostly krystaly...“

Příští jitro začlo velmi pěkně. Chtěl jsem jít do koupelny, ale mezi dveřmi bylo cosi nataženo, takže jsem upadl. Byla to neviditelná síť kouzelníka Tomáše, celý systém černých nití, které nebylo pozorovat v šeru předsíně.

„Musí se to vždy podařit,“ ozval se nade mnou Tomášův nevinný hlásek, „zejména je-li větší společnost, působí to neobyčejně komicky.“

Večer chtěl jsem rozsvítit a všechny zápalky zhasly.

„To jest velmi jednoduché,“ pravil ve tmě Tomáš, „chceme-li, aby sirky zhasly, namočíme je do roztoku kamence a necháme uschnout. Je to velmi podařený žert.“

Téhož večera podařilo se mu, zatím co jsem šel sehrát do klubu partii šachu, rozstříhat velmi umělým způsobem čtyry čtvrtky mé jedné povídky na papírovou nit dlouhou v celku 80 metrů. Jest to trik japonských kouzelníků a nevím, zdali vždy k tomu používají rukopisů povídek.

„Bylo to delší,“ pravil, kuckaje se, „ale nemohl jsem to všechno vytáhnout z úst. Myslím, že jsem asi půl toho spolkl.“

„Tak vida, Tomáši,“ řekl jsem vyčítavě, „ty se odvažuješ dokonce polykat i mé rukopisy.“

„Domníval jsem se,“ řekl kriticky, „když jsem kousek přečetl, že to není nic zvláštního a že toho není škoda.“

Toho večera jsem se ho už na nic neptal.

Když jsem ráno odešel z domova, měl jsem k němu delší řeč, aby byl hodný, jinak že se s ním stanou strašné věci. Chce-li činit nějaké pokusy, aby se mne napřed optal o radu. Po dlouhém křížovém výslechu přiznal se, dojat snad mou předstíranou dobrotou, že chtěl za mé nepřítomnosti zhotovit z roury od kamínek v koupelně rodinné dělo. Muselo to být něco hrozného, to rodinné dělo, že nechtěl mně říci bližší podrobnosti. Vzal jsem tedy klíč od koupelny s sebou, pohroziv mu, že ho prodám do Turecka za otroka, jestli bude ještě myslit na rodinné dělo. Prosil tedy, zdali by si nesměl vzít jedno syrové vejce v kuchyni, že s ním nic neudělá, že ho nerozbije a nic že s ním neumaže, že mne jen chce něčím překvapit.

Povolil jsem mu to, neboť co jest to syrové vajíčko oproti rodinnému dělu?

Překvapil mne skutečně. Při mém příchodu řekl, že byl velmi hodný, a ukázal mně vajíčko, požádav, abych ho koulel po stole. Kupodivu, bylo to začarované vejce. Vrátilo se vždy ke mně obloukem.

„Není to nic zvláštního,“ řekl ten protivný kluk, „vyvrtá se do vajíčka dírka, vysaje se půl vejce a doplní se to rtutí a zalepí kouskem chlebové třídky.“

„Kdes vzal rtuť?“

„Z barometru,“ odpověděl nevinně. „Také strašně jednoduchým způsobem. Uštípl jsem hořejší konec skleněné trubičky a mohl jsem vyliti rtuti, co jsem chtěl.“

Když jsem ho chtěl trestat, tu drze tvrdil, že jsem mu dovolil vzít vajíčko k pokusům a že za mnou křičel, že udělá začarované vajíčko. Nezbylo mně tedy nic jiného, než druhého dne zamknout při odchodu kouzelníka na záchod.

Opravdu, po celý den tam nevyvedl žádný kouzelnický kousek. Když nastal nový den, prosil, abych mu popřál úplné volnosti, že vůbec nic nevyvede.

Řekl jsem mu, že dnes přijde pan domácí prohlédnout kamna, která potřebují opravy, aby se choval slušně, že budu celý den doma.

Tvářil se zklamaně. Pan domácí přišel dopoledne a šťáral chvíli v kamnech. Zamazal si ruce a obličej a prosil, zdali by se nemohl umýt. Trvalo to hezky dlouho, než našel Tomáš ručník, odběhl s ním, za chvíli se vrátil a podal panu domácímu.

Pan domácí se utírá u umývadla a tu pozoruji s hrůzou, že mu, čím více se utírá, tím více obličej černá. Už vypadal jako mouřenín, když vtom se podíval do zrcadla.

Tomáš v koutě dával mně znamení, abych mlčel.

„Co je to, u všech čertů,“ vykřikl leknutím pan domácí, „prokristapána, co se to děje?“

Tomáš v koutě dal se do smíchu. Vrhli jsme se oba na kouzelníka. Pan domácí ho chytil za vlasy, já za uši a tak kouzelník učinil obšírné doznání.

„Chcete-li někomu udělat obličej černým, roztlucte duběnku a zelenou skalici na prášek, nasypte na ručník a podejte ho tomu, kdo se myje. Já už mám to dávno připravené pro nějakého hosta. Zejména je-li větší společnost...“

Nedomluvil, neboť prvně se uplatnila na jeho kalhotech rákoska, kterou jsem den předtím koupil v očekávání, že ji přece jen na něm roztřepím.

*

Bloudím smutně ulicemi. Vzpomínám na recept starého Joh. Christ. Wiegleba, jak lze tajně za měsíčního úplňku sprovodit svého nepřítele ze světa.

A chodím den co den schválně kolem jednoho obchodu se starožitnostmi, kde stojím v němém obdivu před starou rytinou ve výkladní skříni, znázorňující, jak roku 1572 upalují na náměstí lyonském kouzelníka Bouglièrra. Jakési hřejivé kouzlo vane z toho obrazu ...