|
Pan Konipásek s vytrženým jedním drápkem na
pravé nožičce, což mu činilo jisté obtíže, když
chtěl stát a tvářit se vážně, velmi se radoval,
když našel ve svém hnízdě první vajíčko.
Jeho malá panička měla též velkou radost,
ačkoliv když viděla ponejprv tu zvláštnost v
jejich bytě, tvrdila, že to všechno se jí jen
zdálo.
Pravila, že zamhouřila oči jen na nějaký čas a
pak že našla tu podivnou kulatou věc, barvy
nažloutle bílé, která se odrážela od syté zeleni
svěží trávy, kterou bylo hnízdo vystláno a
kterou z dlouhé chvíle obnovovali den co den oba
manželé.
Nad nimi šuměly buky a jen jejich habr činil co
do druhu výjimku mezi tou spletí rozkošných
větví a listů. Na nejvyšším bodu měli hnízdo v
koruně jeho, neveliké, ale přece jen trochu
uměle spletené. Bylo jim rozkoší pozorovat je,
jak visí nahoře ukryté asi nad desítkou
řapíkatých listů.
Viděli sice jiná, větší hnízda a jich soused
datel chlubil se vždy, kdykoliv se s ním
setkali, že on má proti nim pravý palác.
Měli však rádi ten svůj koutek, který byl jich
poctivou prací vybudován, a ne jako hnízdo
datla, který vyhnal mladou sovu z jejího bytu a
sám se tam usadil. Ne snad že by byl surovec
nebo drzý vetřelec, alespoň se vymlouval všude,
že se mu nelíbily oči mladé sovy.
Nikdo z ptáků to nepovažoval ostatně za příliš
velikou aféru, neboť nemilovali komické mládě
soví, jejíž rodiče chytli se do pasti.
Také se o ní povídalo, že prý žere myši.
Mladá sova, když našla svůj byt obsazený datlem,
posadila se ospale vedle na větev buku a tam
chvíli čepejřila peří a protahovala drápky a
mžourala. Nato z toho neštěstí usnula, poněvadž
byl již den, a spala tak s rozčepejřeným peřím,
až když byl večer, tu odletěla za pronikavého
křiku všech ostatních ptáků, kteří čekali na ni,
až se probudí.
Bylo jí tolik smutno, že se na ni hněvají.
Později se o ní v lese povídalo, že ji chytil
hajný, poněvadž v noci vletěla mu do světnice.
Buď jak bud, datel se chlubil, že ty její oči
nemohl vystát.
Byl to vůbec podivný patron. Někdy byl pro sebe
uzavřený, jindy opět tak podivně veselý. Říkali
o něm, že je podivín.
Měl též zvyk pomlouvat a tvářil se přitom
neobyčejně vážně, jako by to byla pravda.
Když mu, jako nejbližšímu sousedovi, řekl pan
konipásek, že sedí na vajíčku, které snesla jeho
paní, letěl se podívat a vzal ho stranou.
„Milý příteli,“ pravil k němu, „zdá se mi, že
jest ono vajíčko příliš veliké. Nevím opravdu,
co si mám o tom všem myslit. Připadá mně to
příliš nějak divné. Nechci říci vám prozatím, v
čem záleží má určitá pochybnost. Ale uvidíte.
Kdybyste měl nějaké pochybnosti, tak buďte
ubezpečen, že všechno vypátrám. Hlavu vzhůru,
milý příteli, nedělejte si zatím nic z toho, co
jsem vám říkal, ono to všechno možná je jen
taková hloupá myšlenka - nu, ale nevím.“
Zaražen vrátil se pan konipásek a smutně si sedl
na vajíčko. Byl tak mrzut, že když přišla jeho
manželka, aby ho vystřídala, řekl dosti hrubě:
„Kdepak tak dlouho zas lítáš, myslíš, že kradu
čas? Mám ještě dnes plno práce, musím obrat
jeden doubek za potokem, má prý moc housenek.“
Manželka se dala do pláče, on zlostně zaklapal
zobákem a odletěl. Celou cestu myslil na to,
proč by mělo to vajíčko být větší, než jaké
snáší obyčejně konipáskové.
Na cestě stavěl se u mladé břízy a napil se
tolik mladé mízy, prýštící z její rány, kterou
způsobili kluci ze vsi, že se opil a velmi
křivou čarou přiletěl do svého bytu a jal se
klovat manželku. Vyhrožoval též, že rozklove to
vajíčko. „Přísahej mně,“ řekl slavnostně opilou
melodií, „že jsi s nikým nic neměla, že je
naším, abych tak řekl, společným majetkem.“
Přísahala mu oběma křídly a on se upokojil. Když
pak usnul, tu se mu zdálo, že vidí svou manželku
lítat po lese s jedním drozdem.
Když se probudil, tu zastyděl se nad tím snem,
byl celý týden klidný a datlovi prohlásil:
„Uvidíme, co se z toho vyklube.“
Za týden se z toho vyklubalo holátko. Malé,
pěkné holátko, otvírající, jakmile se osušilo,
stále zobáček. První den nežralo tak příliš, ale
druhý den již víc a třetí hrozně mnoho.
„Pojďte se, prosím vás, na naše dítě podívat,“
pozval uděšeně pan konipásek souseda datla, „my
už je teď nemůžeme uživit.“
Datel povážlivě zavrtěl hlavou při spatření
malého nenasyty.
„Počkejte týden,“ řekl datel k panu konipáskovi,
„a pak vám řeknu. Prozatím vám jen tolik sdělím,
račte se lépe posadit, abyste nespadl, takhle
mladý konipásek nevypadá.“
Ten večer, když jeho manželka zpívala mladému
členu rodiny písničku za písničkou, aby konečně
usnul a neotvíral pořád hladově zobáček, pravil:
„Mlč už, ty potvoro.“
„Tak co je,“ řekl za týden zdrcený pan konipásek
k sousedovi datlovi, „co říkáte tomu klackovi,
vždyť už je o hlavu větší než já.“
„Pane sousede,“ pravil vážně datel, „to není
konipásek, to je něco jiného, vaše paní se s
někým zapomněla, vždyť to je docela jiný pták,
než račte být vy.“
Ten den vůbec pan konipásek nepřišel domů.
Vrátil se až druhý den a s hrůzou seznal, že to
nové v hnízdě zas narostlo.
„Ničemnice,“ řekl k své manželce, „ty jsi se s
někým zapomněla, ty jsi udržovala nějakou
podivnou známost.“
„Já vím všecko,“ utekl se k starému systému pánů
manželů.
Zapřísahala ho. Rozzuřil se tak, až spadl z
hnízda, a odletěl, aby se již nevrátil.
Sedává na naší zahrádce a kolikrát už mu přišli
ptáci z okolí sdělit, že to, co vyseděli, byla
mladá kukačka, a že přece kukačky zanášejí
vajíčka do cizích hnízd.
Nazývá to pitomou pohádkou a říká: „Víte, já na
to nenalítnu, proč by ho neměla mít s panem
kukačkou?“ |
