|
Jsou okamžiky v lidském životě, že člověk
zčistajasna stane se mecenášem. Podobná věc
přihodila se i panu Pinkerovi, který jako rodák
města Chroustic zaslal výboru pro krajinskou
výstavu v Chrousticích 10 korun. Jak se to
stalo, sám si nedovede dodnes řádně vysvětlit.
Někomu říká, že ho chytlo nadšení, jinému opět,
že byl opilý, třetímu říká, že byl mezek, a
čtvrtému říkal něco o uvědomělosti a národní
hrdosti.
Výbor poděkoval mu veřejně v Národní politice.
Jmenoval ho tam slovutným příznivcem dobré české
věci a udal úplnou jeho adresu: Karel Pinker,
majitel domu, Praha, Karlova ulice č. 12.
Druhého dne dostal pět dopisů. Pan Pinker žil
tak klidně, že nemusil míti rozhodně tajemníka,
neboť vždy jednou za delší čas míval v ruce
nějaké psaní.
Jak sám říká, pět dopisů najednou ho velice
překvapilo, a uznal za vhodné, že přečtení
těchto dopisů jest práce vskutku gigantická, ku
které potřebuje posilňujícího ovzduší malé
vinárny na Staroměstském náměstí.
Když úmysl svůj provedl, počal při druhé čtvrtce
vína čisti dopisy. Vzal první, v obálce velmi
veliké, obsáhlý dopis, psaný na archu třaslavou
rukou.
Vaše Slovůtnosti! Znám Vás již delší dobu
jako upřímného přítele české věci, jako
vznešeného mecenáše, který podá Vždy a Všude
pomocnou Ruku, kde jest třeba a kde jde o
zachránění talentovaného Českého Člověka, který
by jinak nemohl uplatniti své Vlohy. Obracím se
proto na Vaši Slovůtnost, Velectěný Pane, s
prosbou, zdali byste nefinancoval můj vynález.
Jedná se o patentní kotel parní, který osmělím
si dnes dopraviti k páté hodině večerní do
Vašeho Bytu, kde užasnete nad jeho výkonem a nad
praktickým zařízením, kterým jsou exploze
naprosto vyloučeny. Budu Vám demonstrovati
bezvadný chod stroje, abyste viděl na Své
Vlastní Oči, že nejedná se o věc malichernou,
nýbrž o skutečně praktický vynález, který otevře
nám cestu k bohatství, ačkoliv Vy neráčíte jistě
potřebovat žádných větších příjmů, jsa dosti, ba
co dím, velice bohat. Až uvidíte kotel v chodu,
jistě se rozhodnete na postavení továrny na mé
patentované kotle a poskytnete mi jako vedoucí
síle podniku přiměřenou zálohu na předběžné
výdaje.
Antonín Langthaler, vynálezce, Praha II, 522.
Pan Pinker vypravuje, že se při čtení tohoto
dopisu velice zpotil.
Druhý dopis, psaný ženskou rukou na kusu
umaštěného papíru, zněl:
Milostivý pane! V nejtrpčí bídě postavena,
pro boha a spasitele našeho Ježíše Krista a
matky boží, milostpane, ve jménu otce i syna
našeho amen. Jsem vdova po sladovnickém
tovaryši, který spadl pro Ježíše Krista Pána
našeho do kotle s várkou. Ježíšmarjá,
milostpane, jsou tak laskav a milosrdný, vždyť
mám tři děti a nemáme už přes rok co dát do úst,
Ježíši Kriste, vždyť jsme už půl roku nic neměli
v ústech a děti pláčou a volají: Proboha jich
prosíme, milostpane, vždyť už jsme nazí, my k
nim přijdem některý den, a zatím se nad námi
smilujou ve jménu Boha otce i syna, dyť je to
hrozný půl roku nejíst a nemít nic na sobě, jak
uvidějí, Ježíši Kriste, já jim políbím obě ruce,
a teď už musím rukulíbat. Marie Komnarová,
Řásnovka 6, druhé poschodí u hrbatého krejčího
Šoreyse, milostpane.
Pan Pinker vypravuje, že při čtení tohoto
druhého dopisu strčil si v rozpacích doutník
zapáleným koncem do úst. - To může být pěkné, až
mu nahá ženská s třemi nahými dětmi vleze do
bytu.
Třetí dopis. Byl drobounce psán, elegantní
formy, něžný, navoněný, dámský, zelený. Barva
naděje.
Psala ho dívka, která by se ráda vdala. Během
dopisu stával se tón jeho velice roztomilý, ba
co dím, i důvěrný. Počala v něm pana Pinkera
jmenovat papínkem a nechtěla nic jiného než
věno, skromné věno, aby se mohla vdát za pána,
kterého miluje. Psala, že žádost tato zdá se
snad být příliš smělou, ale že vsadila vše na
jednu kartu a že by se v jiném případě, kdyby
nebyla oslyšena, již o to postarala, aby víc se
nemusila trápit. Ze se kolikrát již chtěla
zastřelit, ale myslí, že papínek (tím mínila
opět pana Pinkera) nebude ji mít na svědomí.
Pan Pinker vypravuje, že se potom celá vinárna
na něho otočila, poněvadž praštil dopisem na
stůl a zvolal: „Holka, to se raděj zastřel
hned!“
Pustil se do čtvrtého dopisu. Ruce se mu
nervózně třásly, když četl:
Vaše Blahorodí! Usnesli jsme se na velice
významném podniku, který zajisté bude Vaše
Blahorodí ze všech sil podporovat. Jedná se o
důležitou věc českou. Jsme spolek velice chudý,
takže naše ochotnické jeviště postrádá opony.
Obracíme se proto na Vaše Blahorodí s uctivou
žádostí o větší podporu, aby stánek umění v
našem hostinci byl doplněn a naše obecenstvo
vidělo, že vzájemnou podporou překonají se i
největší obtíže. Jistě by bylo však spojeno s
menšími obtížemi, kdyby Vaše Blahorodí v Praze,
v středisku umění, nám dalo oponu zhotovit, ku
které dovolujeme si podati následující návrhy,
které jsme propracovali na schůzi našeho
ochotnického spolku. Myslíme tak, aby to
znázorňovalo hold Čechie umění ochotnickému.
Kupříkladu anděl s vavřínovým věncem a malé dítě
hrající na loutnu a ještě jedno dítě s deskou,
na níž stojí psáno: ,Uměním k srdci národa.’ A v
pozadí česká koruna na napovědově budce. Račte
však, Vaše Blahorodí, po úřadě s předními umělci
třebas tyto návrhy změniti kupříkladu tak, že
velká ženská postava v bílé říze a se slovanskou
trikolórou bude ukazovat na varhany nebo podobně
a v jedné ruce držet masku a v druhé baculatého
klučinu, v třetí lyru, ve čtvrté kytaru a
podobně. Ponecháváme Vašemu Blahorodí úplnou
vůli, jak se to má provést, a doufáme, že nám
náčrtky opony již v nejbližších dnech zašlete,
které my prohlédneme, schválíme, případně i
pozměníme dle vkusu zdejšího obecenstva. Oponu
račte nám pak zaslat nevyplaceně, abychom Vám
uspořili i další výdaje.
V hluboké úctě
Karel Laun
řídící učitel a předseda ochotnického spolku
Lumír ve Velkém Padařově.
Pan Pinker vypravuje, že i tímto dopisem praštil
o stůl a křičel: „Já jim dám anděla a jednu
ruku, druhou ruku, třetí ruku a čtvrtou ruku!“
Nesměle sáhl k pátému dopisu. Ten byl psán
velice střízlivě a promyšleně. Psal ho filosof v
prvém ročníku, sám na sebe odkázaný, trpící tou
velkou nouzí, že nemá peněz a vůbec prostředků,
aby mohl si koupit Leskinovu gramatiku
staroslověnského jazyka. Nabízel se, že zůstane
vděčným za dobrodiní jemu prokázané, a žádal o
půjčku 20 korun, kterou by si odpracoval tím, že
by vyučoval případnou dcerušku či případného
syna neb i otce latině a češtině.
Dopis končil uctivou otázkou, kdy si má přijít
pro oněch 20 korun, aby „. . . Vaše Blahorodí
seznalo, že jest mu činiti s poctivým,
nezkaženým českým studentem, jehož čisté srdce
...“ Pak byla kaňka a podpis: Bedřich
Tůma, studující filosofie, Malá Strana, Na Kampě
6.
„Tak latinu mě chceš učit, darebáku,“ vykřikl
pan Pinker, „to jsi se každopádně zmýlil,
holomku!“
Velký den byl to pro pana Pinkera. Kdykoliv se
podíval na těch pět dopisů, ležících před ním na
stole, zmocňoval se ho pocit neurčité hrůzy před
sebou samým.
Přišlo mu na mysl, že vyvedl velkou koninu, a to
je to nejhroznější překvapení pro člověka, když
zčistajasna objeví, že je mezek.
Celé dopoledne se potloukal po Praze s pěti
dopisy v kapse, které ho tížily jako svědomí
útlocitného vraha.
Zničeně zasedl v restauraci k předplacenému
obědu a po obědě nešel ani do kavárny, nýbrž
úzkostlivě plížil se k domovu.
Ve schránce na dveřích našel dva dopisy.
Roztrhl je jako rozzuřený dravec lovce, který ho
postřelil, a četl. Hlasitě si četl:
Velectěný pane! Jsem vysloužilý poddůstojník
a rád bych si zařídil obchod se zbožím střižním.
Obracím se proto na Vás s důvěrou, že mně
poskytnete přiměřenou půjčku. Přikládám známku
na odpověď. V úctě Jan Veselý, t. č. Malešice u
Prahy.
Na tento dopis plivl. Druhý byl obsáhlejší.
Vypravuje, že nedočetl ani nadpis, když někdo
zaklepal. Otevřel a přišli dva posluhové nesoucí
velký model parního kotle.
Za nimi vážně vstupoval vynálezce pan
Langthaler. Přívětivě a přátelsky kynul panu
Pinkerovi, který před ním utekl do pokoje.
„Nevadí, nevadí,“ řekl pan Langthaler, „my to
složíme v kuchyni a já pod kotlem zatopím.“
Byl to nejhroznější den v životě pana Pinkera.
Slyšel zprvu praskot, pak hukot, pak pan
Langthaler pouštěl v kuchyni parní píšťalu
stroje a asi za čtvrt hodiny, když slyšel, jak
vynálezce volá „Jde to, jde to, to je patent nad
patenty!“, strašlivá rána ozvala se v kuchyni,
vyraženými dveřmi pokoje vlítla na pohovku
utržená hlava pana Langthalera, zdi se sesouvaly
a pohřbily ve svých troskách ctihodného mecenáše
pana Pinkera.
Když se uzdravil, musil si vzíti vdovu po panu
Langthalerovi a živí dodnes zmrzačenou chudou
ženu, její zmrzačené tři dítky a zmrzačeného
studenta, kteří šli se přeptat, jak to dopadá s
jich uctivými žádostmi, a v okamžiku výbuchu
vstupovali právě do kuchyně.
Ona slečna bez věna, která ho prosila o věno,
svou hrozbu skutečně vyplnila a zastřelila se,
když leže půl roku v bezvědomí v nemocnici,
dlouho jí neodpovídal.
Kromě toho má na svědomí řídícího učitele z
Velkého Padařova, který, když mu dlouho pan
Pinker neposílal vyžadovanou oponu, namaloval si
tuto sám a při pohledu na ni se dočista
zbláznil. |
