|
V královském městském vězení, nad Vislou, bylo
večer živo.
Dole pod oknem chodila stráž s nasazenými bodáky
a na prostranství před okny, hustě porostlém
trávou, hrály si děti a páslo se několik kůzlat.
Za mohylu Košciuškovu na druhé straně Visly
zapadalo slunce, v paprscích jeho zatřpytily se
hromosvody domů u řeky a jeden rudý proud
světla, poslední toho dne, zableskl se v
prostorách věznice a rychle zanikl.
„Zapadá,“ prohodil jeden z vězňů, stojící u
okna, „za hodinu půjdem spat.“
„Eh, Grabszo, hoši,“ řekl jiný, ležící na vysoké
vrstvě slamníků, „zítra tu dobu - budu již
doma.“
„Dejž bůh štěstí,“ řekl Grabsza u okna, „ale
nevím. Znám to. Kolikrát už mne vedli postrkem.
,Večer jsi doma,’ řekl mně pan komisař. A
došupovali mne až třetího dne do vsi. Tu se
dozorce zdržel při sklínce, pil až do rána, a
mne zatím zavřeli do chlívku; tu se mu udělalo
na cestě špatně, tedy zas do krčmy si spravit
žaludek a tak.“
Grabsza domluvil a díval se oknem na Vislu.
„Parník na řece,“ křičel do cely, „honem. Jak
ujíždí.“
Všech osm v cele běželo rychle k oknu. Grabsza
vyšplhal se na mříže, aby lépe viděl.
„Dolů!“ křičel voják na něho.
„Nu, nezlob se,“ mluvil Grabsza, „parník jede.“
Voják klidně odměřenými kroky kráčel dále.
„Vizme psího vína,“ křičel Grabsza na
Lenkovicze, který také chtěl vidět parník na
řece.
Grabsza seskočil s okna a udeřil Lenkovicze
pěstí za ucho.
„Pročpak ty, psí synu, lezeš mezi nás?“ křičel
na něho. „Půl bochníku chleba jsi mně ukrad,
darebáku, a teď zas jako nic mezi nás.“
Ostatní ustoupili od okna v očekávání zajímavého
zápasu. Lenkovicz vida, že se na něho dívají,
sklonil hlavu a chystal se k útoku, máchaje
pěstí. Nežli však mohl udeřiti Grabszu do
obličeje, udeřil ho Grabsza pěstí do žaludku.
„Hej, po mazursku,“ křičeli od okna, nadšeni
výbornou ranou.
Grabsza zatím již klečel na Lenkoviczovi,
plivaje mu do obličeje: „Tu máš, babo, za ten
chleba!“
Lenkovicz pokoušel se chopit Grabszu za krk, což
se mu podařilo, a nežli se překvapený Grabsza
vzpamatoval, klečel již Lenkovicz na něm
políčkuje ho. Při každém políčku křičel: „Jsem z
Wadowic, Michala Lenkovicze syn.“
Na chodbě ozvaly se kroky.
Grabsza a Lenkovicz se pustili. Dozorce otevřel
dvéře, vstoupil dovnitř a poroučel: „Slamníky na
pryčnu a spát. Grabsza pro vodu!“
Slamníky byly mžikem sneseny na pryčny. Grabsza
šel pro vodu.
„Chlap má sílu,“ řekl Lenkovicz, když Grabsza
odešel. „Ani ty jsi se nedal,“ ozval se hlas,
„dobře jsi ho obrátil na záda.“
„Což, nezazpíváme si?“ navrhoval jeden.
Souhlasili. Otevřeným oknem nesla se ven stará
polská tulácká píseň:
Czemu tesknic za chatą,
czy nie lepiej za kratą.
„Dobře zpíváte,“ řekl Grabsza, když se vrátil s
vodou, „povím vám novinu. Maryška, žebrácká, se
vrátila z ,bonku’ (od soudu).
Až si lehnu, povím vám, co mně řekla, když jsem
teď s ní točil vodu.“
Grabsza lehl si na slamník a řekl: „Má prý ráda
Lenkovicze; až ji budou šupovat, byla by prý
ráda, aby ji šupovali s ním.“
Všichni kromě Lenkovicze se smáli.
„Grabszo,“ řekl klidně Lenkovicz, „proč ani té
staré ženě nedáš pokoj? Žebrák si ze žebrácky
tropí žerty.“
„Už je velmi stará,“ řekl Grabsza. „Do šedesáti
jí mnoho nebude scházet.“ „Je od nás z Wadowic,“
prohodil Lenkovicz, „její syn má v Salaji
statek. A co polí, samá černá zem.“
„A to ji tak nechá žebrat po světě?“ divil se
Grabsza.
„Nechá, psí syn,“ odpověděl Lenkovicz.
„Krk bych mu zakroutil,“ ozval se hlas od okna,
kde ležel Grabsza, „tak po mazursku.“
„Za živa bych ho upek,“ řekl jiný, „matku žebrat
nechá po světě.“
„Máš to lidi na světě,“ řekl Lenkovicz, utíraje
si oči, „Maryška, žebrácká, dost se naplakala.
,Aspoň u čeledi mne nech, synáčku,’ říkala mu.
Ale on starou matku vyhnal.“
„Darebák,“ vykřikl někdo, „vypálit mu statek!“
„Spát,“ vykřikla vtom hlídka pod okny.
„Nu, ležíme, s pomocí boží usnem,“ řekl Grabsza,
„tak ve jménu Otce i Syna ...“
Grabsza tulák klekl si na slamník a modlil se,
ne jako před cizími dveřmi, když chtěl dostat
almužnu, ale pln přesvědčení, že bůh jeho
modlitbu vyslyší.
Grabsza se modlil, aby pán bůh synu žebrácky
Maryšky zapálil statek a zničil pole ...
Za Vislou uhasínala světla jedno za druhým. -
Byla noc. |
