|
Milá zpráva proběhla tyto dny novinami. Papež
Pius X. nezapomíná na své papežské povinnosti v
žádném směru. Letos daruje pověstnou růži
ctnosti mladé španělské královně Viktorii
Eugenii. Posledně strašili s ní roku 1893, kdy
ji daroval nebožtík papež belgické královně
Luise Henrietě. Zlatá papežská růže ctnosti!
Podle papežů jsou jenom královny ctnostnými. A v
jakém směru je ctnostnou mladá španělská
královna Viktorie’ Eugenie? Nevydržuje si
buldoka, jako ta známá ruská carevna, či je
ctnostnou tím, že nepěstuje pohlavních styků s
dvorními dámami na útraty lidu, který jí platí
na dvorní dámy? Nikoliv! O tom nic určitého
nevíme, ale víme, že španělská královna Viktorie
Eugenie proto je ctnostnou u papeže, že dala,
než si vzala toho Alfonse, dva miliony na
podporu francouzského klerikalismu papeži.
Také to milému papeži Piovi X. nemáme za zlé! Za
dva miliony člověk už něco udělá, a prohlásit
někoho za dva miliony ctnostným, není rozhodně
špatný obchod. Ctnostná královno! Ty jsi měnila
víru jako kabát, což ti nemohli odpustit
protestanti, ale nad čím plesala srdce všech
katolíků českých v „Čechu“ a ve „Sv. Vojtěchu“.
Ctnostná královno Španělů a manželko
nejkatoličtějšího krále na světě. Dočkala jsi se
té radosti, že v zemi bídy a hladu objeví se v
tvé ruce podivuhodná květina, zlatá růže
ctnosti. Být ctnostným je zpropadeně těžká věc.
Poslední zkušenosti učí, že ani v církvi
katolické nestačí zachovávat její přikázání, že
musí mít k tomu takový věřící dva miliony korun,
za které si může ctnost koupit. Zlatá papežská
růže ctnosti!
Myslím, že jest v Evropě více lidí, kteří si tu
růži zaslouží. Schopným kandidátem na zlatou
růži ctnosti jest ku příkladu šéfredaktor „Práva
lidu“, soudruh Němec. Tento pán gentlemanských
způsobů rád obhajuje ctnost. Popřává ve svém
listě místa soudním referentům, kteří s
laskominami nadpisují své referáty větou:
„Anarchistický na cti utrhač“. Obhajuje čest ve
svém listě, nacož jsme se my ještě nezmohli,
poněvadž nedávno při aféře „Čeněk Korber contra
Němec“, která skončila také smírem jako případ
Kalinův, nenapsali jsme „Sociálně demokratický
na cti utrhač“, a byl to přece šéfredaktor
„Práva lidu“, který odvolával. Zlatá růže
ctnosti, pane Němče! Vám patří a vyji dostanete
snad přece jednou, neboť pro vás bude i klérus
hlasovat. Upozorňujeme totiž papeže Pia X., že
vy chodíte za svědka ke svatbám na faru svým
organisovaným soudruhům. Anarchističtí na cti
utrhači! A my jsme to byli, když vás odsoudili
nedávno na tři měsíce pro utrhání na cti, kteří
jsme psali proti nespravedlivému rozsudku, vy
jste sám citoval naši lokálku, která vás hájila.
Brutus dal popravit svého syna, řeknete jistě,
sociálně demokratický Římane, a Brutus měl
mnohem více chyb než jeho syn. Ctnost Římská tak
kázala. Jste ctnostný i vy! Kdo ve vaší redakci
by nebyl ctnostným. Jen zpropadeně, pánové,
tohle nedělejte, jako v ten samý den, kdy psali
jste (dne 10. dubna v „Právu lidu“) o Kalinovi,
že je anarchistickým na cti utrhačem, aby
čtenáři ,,Práva lidu“ četli odvolání kousek dál
po popravě Kaliny: ,,V čísle 205 a 207 časopisu
našeho uveřejnili jsme článek čelící proti panu
Jindřichu Šebestovi. Prohlašujeme, že jsme pana
Jindřicha Šebestu osobně uraziti a jeho cti
dotknouti se nechtěli a že ho z nějakého
nečestného jednání viniti nemůžeme a nechceme.“
Pak se může stát, že vaši vlastní soudruzi vám
jednou hodí váš list na hlavu. Spravujte vůz,
pánové, než se kola rozběhnou. Čeština oplývá,
pánové, výbornými příslovími a úslovími. Dobrý
pes lepší než zlý člověk, pane Němče, a
staročeské přísloví dí: „Mnohý můdr nebývá, až
ve psí bývá...“ Už vám, páni z „Práva lidu“, jen
ta zlatá růže ctnosti může zachránit reputaci...
Před sv. Jiřím možno uříznout hadovi hlavu
penízem, zasadí se do ní hrách, a když vyroste,
udělá se z něho věneček, sedne se na řebřinový
vůz a všichni holubi slétnou se na rámě, a jsem
jist, že pan Němec napíše, až tohle přečte, že
mu vyhrožujem smrtí. Věřte, že vám nechceme
uříznout hlavu a sázet do ní hrách.
Budou brzy jarní bouře. Lid říká, že je hromů
sedm, a kolik vás, pánové, v redakci hromuje na
anarchistické na cti utrhače, a devět řádků
doleji sami píšete, že vy jste na cti utrhali a
své utrhání na cti odvoláváte? „V hromu se hněvá
Pán Bůh“, říká lid, a ve vašich hromech v „Právu
lidu“ hněvá se pan Němec, který cizí vidí pod
lesem a svého nevidí pod nosem.
Při prvním zahřmění zdvihá se něco těžkého, aby
člověk byl silný, pane Němče!
*
Dne 10. dubna roku 1864 Maxmilián, arcivévoda
rakouský, bratr našeho císaře pána, stal se
císařem mexickým. Mnoho dobrého nezažil. Zkusil
dost. Titul císaře mexického stál ho život. My
anarchisté neradi se pleteme do vysoké politiky,
ale tolik tvrdíme i my, že kdyby byl věděl, jak
to dopadne, že by tam jistě nejezdil. Třicet tři
léta uplynula od té doby, co si Mexikáni
rozstříleli svého císaře. Náramně horkokrevný
lid. Napřed si tam někoho pozvou, a sotva se v
tom horkém jejich podnebí ohřeje, degradují
císaře na odsouzence k smrti. Velmi nepříjemná
degradace.
Měsíc duben je vůbec velmi měnivý měsíc. Hned
svítí slunce, hned jsou mraky, tu je pěkně, tu
prší. A tak si v nešťastný měsíc císař Maxmilián
vyjel do Mexika. A jest zajímavé, že při
vzpomínce na jeho smrt zapráská jeden šupák vždy
vousy...
*
K měsíci dubnu víží se ještě jiné historické
vzpomínky. Tak dne n. dubna roku 1814 Napoleon
I. zřekl se trůnu francouzského. O tom lotrovi,
který sta tisíce lidu pobil, dočte se každý v
dějepise. Dějepis není ostatně pro nic jiného,
než aby se zajímal o vrahy. Slavný válečník,
slavný žhář, slavný řezník. Musil se chudák
vzdát trůnu a pro historiky ukončil první
kapitolu vražd. Žije v památce všech profesorů
dějepisu. Běda žákům, kteří nevědí, kde a kdy
pobíjel lidi. Žije v památce mnohých, a znám
lidi, kteří památku a jméno jeho proklínají. V
Praze je totiž jeden bordel a tam říkají U
Napoleona...
*
Člověk aby nyní nic jiného nedělal, než věnoval
se reminiscencím. Vzpomíná také na svaté, které
slaví nábožný lid. Na svatého Makaria ze dne 10.
dubna, na svatého Izáka Spolitánského ze dne 11.
dubna a na svatého Alferyka z dnešního dne.
Dobří hoši! Nejvíc se mně zamlouval svatý
Makarius. Vzpomínka na něho přišla tak náhle.
Domovnice mně totiž hlásila, že se u nich
vždycky v pátek postí, a tu jsem si vzpomněl, že
jednou sv. Makarius, patriarcha Antyochenský,
nařídil třídenní půst ve zlých časech lidem i
hovadům. Zlaté srdce měl ten patriarcha, a
dějiny církevní teprve ocení, jaký význam to
mělo pro časný život, to postění hovad. Ale to
patří spíše, aby to rozluštili agrárníci. Mohou
to směle vplésti do kandidátní řeči pana
Karhana. A vida, to je opět reminiscence, lze
všechno vplést do kandidátní řeči. Slyšel jsem
totiž nedávno následující kandidátní řeč: „Ctění
pánové! Dovolte, abych vám řekl, co jsem já.
Maturoval jsem v roce 1882 a vstoupil jako
jednoroční dobrovolník do vojska krátce po
maturitě. Složiv důstojnickou zkoušku, zůstal
jsem na vojně. Za mé přítomnosti onemocněl jeden
voják zánětem slepého střeva. Vymohl jsem mu
invalidní podporu patnáct krejcarů denně. I já,
ctění přátelé, onemocněl jsem zánětem slepého
střeva a měl jsem též vředy. Nezapomínal jsem
však při tom na národ. Do vojska hleděl jsem
vpravit duch lidový a přednášel též na vojenské
škole. Jeden jenerál slzel při mé přednášce o
francouzsko-německé válce. Vystoupil jsem
později z vojska a beru nyní penzi 1200 zlatých
ročně. Mám statek, kde pěstuji yoshirské kanečky
a starám se o vzdělání lidu... Lid jedině
zkřížením dobrých plemen domůže se své
samostatnosti. Pryč s příbuzenskou plemenitbou u
králíků, a proto, prosím, dejte mi své hlasy...“
*
Volební komedie teprve začíná... Včera v noci
probudil mne velký hluk na chodbě. Můj soused
vracel se z voličské schůze. Scházel mu klobouk,
kulhal a bylo vidět, že ho někde váleli v blátě.
„Provinil jsem se,“ pravil, „proti čistotě
voleb.“ - „Jak to?“ - „Inu tak, řekl jsem při
kandidátní řeči, aby zavřeli dvéře, že to
táhne...“
Byl to volič, kterého držel houser, ale přece
šel hrdinně vykonat povinnost. Pak prý se
hrdinové nerodí.
Držel ho houser, a jeden houser je sociálně
demokratický kandidát. Teď je otázka, který z
těch dvou to byl. |
