|
Starý a mladý Vejvoda sestupovali lesní stezkou.
,Jó, jó,“ řekl starý, „dyť von pan farář pěkně
kázal vo tom milosrdným Samaritánovi.“
„Nespadni, táto,“ napomínal ho jeho syn,
poněvadž starý povážlivě se zaklátil.
„Jen ty nespadni, Francku,“ odpovídal starý,
„vona byla dnes nějak dobrá.“
„Vona nám chutnala,“ odpověděl Francek.
Z tohoto hovoru může každý posoudit, že tito
zástupci rodiny Vejvodovy šli z hospody, kde se
zastavili po kostele.
„Von pan farář moc hezky kázal vo tom
Samaritánovi,“ pokračoval v nábožném rozjímání
starý, „jak byl milosrdnej.“
„A vo těch lumpech,“ dodal Francek, „co toho
pocestnýho zřezali, až zůstal ležet.“
„Jo vo těch raubířích, to bylo pěkný,“ pravil
starý, „voni toho pocestnýho vobrali a zlohali,
že nevěděl kudy domů.“
„A to bylo pěkný, dyž ten Samaritán ho vzal k
sobě do bytu a vymyl mu rány,“ řekl Francek,
„von byl milosrdnej a vono mu bylo jedno, že se
s ním musí tahat.“
„Celý procesí lidí šlo kolem,“ pravil starý.
„Jen nespadni dolů, táto!“ zvolal Francek.
„Dyť dám pozor,“ řekl starý Vejvoda, „a žádnej
si ho nevším, až ten vopovrhovanej Samaritán.“
„Voni tenkrát lidi neměli Samaritány rádi,“
ozval se Francek, „až po tom je měli.“
„Koukej, Francku,“ pravil starý, „támhle sedí
hajný.“
„Aha, ten votrok,“ řekl Francek, „ten je jako
ras na nás.“
„Von je všude,“ pravil starý, zastavuje se na
vršku, „von ví, kde člověk naposled klad voka.“
„Dyž člověk vezme kus dřeva,“ řekl Francek,
„taky vo tom ví.“
„Francku, koukej na hajnýho,“ pravil jeho
ctihodný otec Vejvoda, „von se nějak divně
šklebí.“
„Nějak, jako by nemoh z místa,“ odvětil Francek,
„von jako když chce vstát a nemůže, zas si
sedne.“
„Tak pojďme,“ vyzval starý, „von je votrok.“
„To se vsadím vo voko, že mně ho může každý
vydloubnout z hlavy,“ řekl Francek, „že dyž ho
pozdravím, že nevodpoví. Von říká, že zloděje
nezdraví.“
„Von nemá pytláky rád,“ prohodil starý, „von si
vo sobě myslí bůhvíco je za barona, dyž je
hajnej.“
„Von krade v lese taky,“ řekl Francek, „ale von
je, táto, hajnej.“
Za podobného rozumování přiblížili se, až kde
seděl hajný.
„Pánbůh rač pozdravit, pane Fojtíku, šťastný
vodpoledne,“ pozdravoval starý a po něm Francek.
„Dejž to pánbůh,“ odpověděl k jejich překvapení
hajný, „proboha lidičky pomozte mně, já nemůžu
vstát.“
„Však se nějak šklebíte,“ řekl Francek.
„Já tady spad se stráně,“ naříkal hajný, „a vona
se mně asi noha vyvrtkla v kotníku.“
„Jo, to se musí napravit,“ řekl Francek, „nohu
chytit a točit, a dyž rupne, tak je to dobře.“
Chytil hajného za nohu.
„Vona by moje žena vám tu nohu napravila,“
pravil starý Vejvoda, „vona moc lidem už
pomohla, a vona tu nohu chytí.“
„Já vím,“ pravil hajný, skřípaje bolestí zuby,
poněvadž ho Francek tahal za nohu, „že vaše žena
napravuje lidem hnáty, ale dyž mě tam nechtěl
Vojta Dlouhejch dovést. Jde kolem a já povídám:
,Pane Dlouhej, to a to se mně stalo, buďte
křesťan a doveďte mne k Vejvodům do chalupy, a
von na to řek: ,Dyž jsi mě dal, dědku, předešle
zavřít pro toho zajíce, ať se tě chytí třebas
brand.’ “
„My jsme Samaritáni,“ řekl starý Vejvoda, „chyť,
Francku, pana Fojtíka pod levou pážď, já ho vemu
pod pravou.“
„Vy jste nám sice ublížil,“ řekl Francek, když
táhli hajného k své chalupě, „ale vono by to
nebylo vod nás hezký, nedělat Samaritány.“
„Snad budete někdy chytrej,“ pravil starý
Vejvoda, „vono se voko někdy může zamhouřit ...“
Za podobné řeči došli až k chalupě, kde stará
Vejvodka zasadila hajnému vyvrtknutou nohu na
pravé místo.
*
Za několik dní po této události kladl starý
Vejvoda s mladým oka na zajíce nahoře za
pasekou.
„Von snad hajnej bude uznalej,“ mluvil Francek,
„dyž jsme dělali Samaritány ...“
Sotva to dořekl, chytil Francka někdo za límec a
starý Vejvoda vykřikl: „Ježíšmarjá, to je hajný
Fojtík.“
„Ve jménu zákona,“ řekl hajný klidně, drže
Francka za límec, „seberte ta voka a půjdete
voba se mnou na ouřad.“
„Ale nedělejte si švandu,“ pravil dobrácky
starý, „cožpak se nepamatujou už na tu svou
vyvrknutou nohu?“
„Nemluvte a půjdeme na ouřad,“ zahřímal hajný,
„voka do ruky a alou.“
„Ale dovolte, pane Fojtíku,“ pravil ulekaně
starý Vejvoda, „což už se na Samaritány
nepamatujete?“
„Na ouřad a basta,“ řekl přísně hajný a všichni
tři zamlkle kráčeli do vesnice na rychtu.
Pro tento delikt octli se starý i mladý Vejvoda
před okresním soudem.
„Jste obviněni,“ řekl k nim soudce, „že jste
kladli oka na zajíce, máte něco k svému
obhájení?“
Starý a mladý Vejvoda podívali se na sebe,
vzdychli a starý šedivý Vejvoda pravil vážně:
„Milostpane, jen tolik řeknu, že jsme dělali
milosrdné Samaritány ...“ |
