|
Taková hezká malá hlavička, a což ty andělské
oči! Ta dobrá duše neměla jiné tužby, než aby
pan Štefek na ni žárlil.
Přála si jen tolik, aby pan Štefek kvůli ní
někoho zpráskal. To zlaté srdíčko chtělo se
pochlubit svým přítelkyním: „Považte si, má
drahá, včera můj ženich kvůli mně zpoličkoval
opět jednoho chlapa.“ K tomu účelu vyhlédl si
ten anděl mne.
Sedím v redakci, když zazvoní telefon. „Haló,
kdo tam?“ - „Zde slečna Holáňová, jakpak se
máte?“ - „Křičte, slečno, prosím, víc, není
dobře slyšet.“ - „Haló, jak se tedy máte? Nešel
byste dnes na koncert do Měšťanské besedy? Já
bych vás ráda viděla, můj ženich pan Štefek mne
požádal, abych vás pozvala. - Hm - staří
přátelé. Nevyrušuji vás? To jsem ráda, že si s
vámi budu moci zas pohovořit. Pamatujete se, jak
za Říčany na nás kluci házeli kamením? To byl
krásný výlet. Šli jsme tak hezky sami spolu,
viďte, a vám rozbili hlavu.“ (V telefonu slyšet
dušený smích. Anděl si k tomu telefonování
pozval nějakou svou přítelkyni. Slyším z
mikrofonu:
„Máňo, řekla tomu pitomcovi ještě něco
hezkého.“) Uposlechla a hovořila dál do
telefonu: „Haló! Mně se zdá, že nás někdo
přerušil. - Těším se velice na vás. Víte, že mám
ještě ten čtverlístek od vás?“ (Nepamatuji se na
žádný čtverlístek a táži se, co dělá pan
Štefek.) „Haló.“
„To je velký protiva, pěstuje zas nějaké ozdobné
rybky. Předešle mu pošla jedna závojnatka a tu
on zapomněl mně gratulovat k narozeninám.“
(Slečně telefonistce zdá se to být příliš dlouhé
a zakřičí: „Mluvíte ještě?“) „Ale pořád - halo,
haló, slečno Holáňová, odpusťte, že jsem já též
zapomněl, musel jsem dělat korektury a pak jsem
si kupoval střevíce.“ -
„Haló, prosím vás, copak já. Na mne jste již
úplně zapomněl - Nezdržuji vás? Pamatujete se na
Okoř? Vy jste seděl na zřícenině a já seděla
dole na trávníku. Obloha byla, haló - “
Někdo nás přerušil a počal mně nadávat, že jsem
mu dodal prachmizerné mazadlo na vozy a okradl
ho na váze. Když mi pohrozil advokátem, křičel
do telefonu, abych odpustil, že je to omyl, že
chce číslo 7210.
Anděl se opět spojil se mnou. „Haló, to je
hrozné, zas nás přerušili, to je mrzuté, viďte,
nevyrušuji vás jistě? Na dnešní večer se velice
těším. Musíte se vynasnažit, abyste byl tak
roztomilý, jako jste byl v Jirnách. Pamatujete
se, jak jsme seděli na okraji lesa? Obloha byla,
haló - “
Tentokráte byli jsme definitivně přerušeni a
trochu jsem si oddychl a šel jsem navštívit
přítele Štefka. Jest to docela hodný hoch, ale
má tu vlastnost, že strašně řádí, když pozoruje
něco, co by mohlo ho uvést k žárlivosti. A ono
ho také všechno přivádí k žárlivosti.
V Roztokách kupříkladu mu nechtí nikde nalít
pivo, poněvadž tam rozkousal nějaké sklenice.
A pro docela malichernou věc. Máňa, jeho
nevěsta, se usmála na jednoho černovlasého
židovského příručího. Z dvaceti známých mých i
jeho mělo s ním velké aféry nejméně patnáct. Osm
jich zranil a tři vyzval na souboj. Pravda, že k
tomu nikdy nedošlo, ale rozmlátil předtím nějaký
stůl a židle.
„Proč tohle všechno děláte?“ tázal jsem se ho.
„Poněvadž by mne Máňa neměla ráda. To jí
neobyčejně imponuje, když začnu roztloukat
okolí. A pak si musíte myslet, že ji mám moc rád
a že mne strašně mrzí, když ona koketuje.
Upozorňuji ji na to, ale ona to dělá velice
ráda. Tu mrká levým, tu pravým okem, hrabe
nožkou v písku jako hřebeček, má roztomilá
Mánička, moje zlatíčko. Ale já každého chytnu,
já s ním praštím o zem.“ A už jsem ležel.
Když jsem vstal se země, oprášil mne kartáčem a
zvolal: „Nemějte mně za zlé, já ji velmi miluji.
Pro dnešní večer mne tedy ten anděl s tou malou
hezkou hlavičkou, s těmi rozkošnými rtíky
obětoval svému molochu, panu Štefkovi.
Šel jsem tam asi tak, jako když jepice letí ke
světlu, jako když mořští ptáci zlákáni stříbrem
majáku přiletí prudce k jeho sklům a svou hlavu
rozbijou.
S takovými smutnými myšlenkami šel jsem na ten
koncert. Nechci vyličovat onen velký, báječný
systém koketérie, který Máňa vyvinovala.
Vyvinovala ho neobyčejně radikálně. Jedla řízek,
a nejenže cpala mně kousek vidličkou do úst,
šlapala mně přitom na nohu a dotýkala se svými
koleny mých kolen. Inu anděl!
Pan Štefek, když to už dlouho pozoroval, podíval
se pod stůl a našel botu mého anděla na mé botě.
Vstal a žádal mne, abych šel s ním ven, že prý
neví, kde to je.
Nalézá se to místo ve stínu zeleni, a tam se to
stalo. Zcela dle přání onoho rozkošného anděla.
Vrátil jsem se ke stolu s naraženým tvrdým
kloboukem a zaplatil. Když jsem odcházel,
podstrčila mně Máňa narychlo tužkou naškrábaný
lístek: „Jste krásný, miluji vás.“
Mám tedy naražený klobouk, jak to bylo v
programu toho rozkošného stvoření, ale mám též
za sebou milostné dobrodružství. |
