Ministři Dr. Žáček a Dr. Bráf

 

 

Kdo sleduje se zájmem úřední Pražské noviny, ten jistě následující zprávy nepřehlédne:

„Jeho Excelence pan ministr dr. Bráf odjel opět z Prahy do Vídně.“

„Jeho Excelence pan ministr dr. Žáček odjel z Prahy do Vídně.“

„Jeho Excelence pan ministr dr. Bráf přijel z Vídně do Prahy.“

A tak se střídá dr. Žáček a dr. Bráf. Buď přijede do Prahy jeden a odjede druhý, nebo naopak. Faktum je, že na trati Praha-Vídeň jezdí neustále jeden z našich českých ministrů.

Pražské úřední noviny jdou však ještě dále. Udávají přesně čas, kdy přijíždí či odjíždí ten či onen pan ministr. V 9.20, 8.10, 7.15 a ve 3 hodiny 36 minut. Zvěstují dále, zdali odpoledne, ráno nebo večer, aby národ nebyl nijak v pochybnostech.

Také je záhodno v zájmu českého národa udat, kterou drahou přijeli naši ministři.

Tohoto úkolu opět zhostí se Pražské úřední noviny jak náleží:

„Jeho Excelence pan ministr dr. Žáček vrátil se opět z Vídně do Prahy drahou císaře Františka Josefa v 9.20 večer.“

„Jeho Excelence pan ministr dr. Bráf odjel státní drahou do Vídně ve 3.36 odpoledne.“

A tak vidíme, že činnost našich ministrů není nijak jednostranná. Mohli by sice jezdit výhradně buď státní drahou, nebo drahou císaře Františka Josefa, oni však tak nečiní. Zatímco jeden přes Tábor jede do Vídně, vrací se druhý přes Brno do Prahy.

Dvě největší a nejdůležitější tratě jsou stále obsazeny našimi ministry.

Závěr je velmi čestný. Francouzský státník dr. Armand Dufaure, muž jinak vynikajících schopností, měl zvláštní odpor proti vlakům a jezdil z Bordeaux do Paříže k zasedání ministerské rady kočárem. Jeden z nejlepších anglických státníků Gladstone nevěřil také železnicím a jen nerad vstupoval do vlaku. Německý státník Bismarck, cestoval-li drahou, měl pocit, že se vlak jistě někde srazí.

Vzdělaný člověk tedy chápe, jak vysoko stojí nad nimi postavy našich ministrů. Kdo je statečnější a neohroženější, zda Bismarck, Dufaure a Gladstone - či dr. Žáček a dr. Bráf? Jsou to zajisté naši lidé!

„Jeho Excelence pan ministr dr. Bráf odjel z Prahy do Vídně rychlíkem státní dráhy.“

„Jeho Excelence pan ministr dr. Žáček vrátil se z Vídně do Prahy rychlíkem dráhy císaře Františka Josefa.“

Zajisté nyní chápe každý, proč členové deputace, kteří přišli zakročit ve prospěch české věci u ministra Žáčka nebo Bráfa, nenalezli jich v ministerstvu.

Je velká chyba, že předtím nešli na nádraží. Byli by oba ministry jistě nalezli buď na pražském, nebo na vídeňském nádraží. Deputace se tedy dozví, že jeden z pánů ministrů odjel do Prahy. Věc velmi spěchá v zájmu české věci. Deputace jede tedy za panem ministrem do Prahy. Mezitím pan ministr vrací se do Vídně. Deputace jede do Vídně. Ministr se vrací do Prahy. Deputace za ním. Pan ministr přesedne a jede na Jihlavu a česká věc, jak se zdá, pohoří. Poněvadž má český národ v zásobě ještě jednoho ministra a ten právě vrací se rychlíkem o půl čtvrté z Prahy do Vídně, jede deputace za ním nejbližším vlakem.

Čekají ho na ministerstvu. Nejde, poněvadž zajel k svému synovci...

Poněvadž má dr. Bráf také vnuky, přeruší cestu do Vídně a jede vnoučátkům ukázat ministerského dědečka. To si však deputace nerozváží a v novinách se prostě konstatuje, že když přišla deputace pronásledovaných Čechů z Dolních Rakous do ministerstva, nebyl přítomen ani dr. Žáček, ani dr. Bráf. Některé noviny těží z těchto okolností a zasypou naše ministry výčitkami.

Bude dobře, když jim oba čeští ministři rázně odpoví a je zakřiknou slovy: „Vlastní rodina není nic?!“

Ostatně není jistě záviděníhodným neustálý pobyt v rychlíku. Čtyři hodiny sedíte mezi Vídní a Prahou v tupé nečinnosti. Krajinu již dávno znáte. Míhají se lesy a pruhy polí stejně rychle, jako vzpomínky na politickou minulost. Nudí vás to stejně jako střídavá scenérie známé krajiny. Jezdili jste tudy do Vídně jako poslanci, nyní se vracíte a opět přijíždíte jako ministři. Vzpomínáte, že jste nikdy, ani v nejtěžších dobách, neopustili svou pozici, že jste se měli už dávno poděkovat, ale že jste neopustili barona Bienertha.

Sedíte dále v tupé nečinnosti a lhostejnosti. Snad dvakrát třikrát vzpomenete na protesty národa a pak vás to otupí docela.

Když jste pevně usazeni, chtěl by vás národ poslat do výslužby. V Kolíně nebo v Táboře čeká rychlík devět minut. To vám právě stačí k přemýšlení, jaké penze budete požívati, až vás z Vídně vyhodí.

V Praze se ubytujete v hotelu U černého koně. Tam se u vás ohlásí někdo z místodržitelství, od obce a policie. Pánovi z místodržitelství řeknete, že vás bolí hlava, pánovi od obce, že vás bolí zuby a pánovi od policie, že trpíte lehkou závratí. Potom jdete do Národní rady, setrváte deset minut před zahájením schůze a omluvíte se nevolností.

Potom se vrátíte do hotelu a přečtete si noviny. Shledáte, že většina novin píše proti vám ostře. Napíšete tedy zprávu, že zájem českého národa je vám svatým.

Druhý den navštíví vás jeden z vynikajících politiků, který dosud nebyl ministrem a tomu prohlásíte, že jste hotov s Bienerthem. Slovo dá slovo a nakonec ujistíte, že za stávajících okolností zchladíte rozpálené hlavy vídeňských politiků tím, že podáte demisi.

Druhý den jedete do Vídně opět v tupé lhostejnosti a na stanici Tábor nebo Kolín přemýšlíte, co jste to vlastně řekl.

Čím více se blížíte k Vídni, tím zdá se vám nepravděpodobnějším, že jste někdy snad mohl mluvit o demisi a když vystupujete ve Vídni z rychlíku, je vám jasno, že nyní především sluší zachovati klid, čili jak píše Týden, „že nebylo nikdy tak zle, aby nemohlo býti ještě hůře a že po sebedelších nečasích bývá zase pěkně.“

Tak plyne život českých ministrů.

Mají volné lístky prvé třídy na dráhy celého Rakouska, znají nazpaměť jízdní řády a občas promluví k českému národu, že velká doba vyžaduje velké muže a že rozhodně vláda nutně musí dojít k poznání, že rozvoj české síly politické je faktický a že český národ třeba respektovat.

To řekne dr. Žáček. Dr. Bráf k tomu dodá jako národní hospodář, že nejen pevné chování české delegace, ale i rozvoj národohospodářské potence získá nám plného respektu vlády.

A i dr. Žáček, i dr. Bráf prohlašují oficielním kruhům: „Není pravda, že chci podat demisi.“

„Ani mne nenapadne podat demisi!“

„Já že bych podal demisi?“

„Kdo to říkal, že chceme podat demisi?“

Za několik dní nato zase čteme klidně:

„Jeho Excelence pan ministr dr. Bráf odejel opět do Prahy z Vídně rychlíkem státní dráhy o 1/2 4 hod. odpoledne.“

„Jeho Excelence pan ministr dr. Žáček vrátil se dnes z Prahy do Vídně rychlíkem dráhy císaře Františka Josefa o 3/4 11 hod.“

Faktum tedy je, že na obou tratích linie Praha-Vídeň jezdí neustále jeden z našich českých ministrů, kteří za žádných okolností demisi podat nechtějí. To myslím národ uspokojí.