Minulost a přítomnost

Ruští revolucionáři, střílejíce Trepovy a usmrcujíce dýkou Mezencevy, nemstili jen své zahynulé soudruhy, nýbrž vstupovali v zápas s absolutismem cestou v Rusku novou, po vzoru Viléma Tella a Charlotty Corday.

Byla to úžasná epocha atentátů, kterou po sjezdu revolucionářů v Lipsku roku 1880 zahájili zdařilým atentátem dne 1. března na cara Alexandra II. Nejznamenitější síly dosáhly atentáty za prvé ruské revoluce roku 1905. Celý vládní systém otřásl se výbuchy bomb. Za měsíc únor toho roku zaregistrovány tyto atentáty:

1 . února ve Varšavě postříleno několik tuctů policejních strážníků a četníků.

2. února zastřelen byl generál Orlov, který dal u Gezenpetu popravit 32 revolucionářů.

4. února Kaljajev bombou zabil v Moskvě velkoknížete Sergeje Alexandroviče.

11. února zastřelen ve Varšavě tajný rada Ivanov proto, že dal střílet do stávkujících železničních zřízenců u vislanské dráhy.

20. února zabit bombou újezdný ispravnik v Bělostoku pro týrání politických vězňů.

28. února vyhozeno do vzduchu policejní ředitelství v Tiflisu.

26. února ubit generál adjutant Sacharov v Saratově, poněvadž rozkázal týrat sedláky. Téhož dne atentát na vicegubernátora barona Knola.

28. února v Oděse vyhozeny do vzduchu četnické kasárny. Téhož dne usmrcen ve Varšavě výbuchem bomby vrchní policejní ředitel Nolkon.

Teď malá ukázka systematického způsobu, jakým zápasili ruští revolucionáři. Sahajíce k teroru, nepoužívali tohoto strašného prostředku jakožto msty osobní. Byla to forma obrany, vyrovnávání se s nepřítelem. Největší teroristé byli lidé s duší básníka, přimykající se ke všemu vznešenému, jich duše byla čistá a něžná. A tato jemná jejich duše nejtíže nesla násilí absolutismu a vnutila jim bomby do ruky. Atentáty jsou vždy v revoluci na svém místě, poněvadž jsou částí boje. A ruští teroristé zůstávali přitom něžnými.

Jako byl Kaljajev. Mohl zabít velkoknížete Sergeje již 2. února, když přijel do divadla se svou ženou a dětmi. Kaljajev již přiběhl ke kočáru s bombou v ruce, ale jeho ruka bomby nevyhodila. On uviděl v kočáře ženu a děti. Podobným způsobem mohl druhého dne též zabít velkoknížete, ale obával se, že by bylo nevinné oběti. Vyčkal tedy do 4. února a našel příležitost, kdy byl velkokníže sám, třebas by mu nebylo možno se skrýt po atentátu, jako by se mu jistě podařilo dne 2. nebo 3. února, kdy bylo temno na neoživeném Voskresenském náměstí.

4. února zabil ho samotného za denního světla a před soudem řekl: „Nepřiznávám vašeho práva soudit mne, jsem ze mstitelů národa, sem socialista a revolucionář. Soudit mne může jen největší mučednice dějin - vlast. Lituji jedině, že nemám tisíc životů, všechny bych oddal ku spáse vlasti.“

Teror je nezbytnou součástkou národního povstání. Všichni revolucionáři vyciťují, že nic jiného není tak strašné a účinkující jako tento způsob boje. Atentáty jsou stejně událostí historickou jako útok povstalců na vládní vojska. Jest to jakýsi doplněk k teorii boje, úžasný na první pohled, ale vyplývající z celého revolučního snažení jako naprosto přijatelný prostředek a forma zápasu.

Ruský revolucionář Željabov řekl ve svém procese roku 1881 před soudem: „Mou zásadou a cílem mého života bylo sloužit blahu národa. Dlouho jsem pracoval k tomu cíli mírnou cestou, ale hrozná násilí přinutila mne přejít též k násilí. Poněvadž mírnou cestou ničeho jsme nedosáhli, prohlásili jsme: Násilí za násilí.“

Nepochybuji, že slova Željabova jsou blízka našemu srdci a cítění. Když přišla tenkráte zvěst, že v Sarajevu byl zabit arcikníže Ferdinand, můžeme říci, že český národ cítil uspokojení z výstřelu, poněvadž to byl výstřel do vládního systému a do reprezentanta politiky nás rdousící a ničící.

Byl to počátek atentátu na Rakousko, upozornění, aby ono dále neprovádělo svou cynickou hru s národy.

Celý vládní systém rakouský, úřady, ministerstva, vojsko, policie, to je horší než vykřičený dům, kde ženština z nouze prodává své tělo. Zde z podlosti, lakoty, za medaile, uznání, tituly a povýšení obchoduje se v Rakousku s lidskými životy, pravdou a spravedlností.

Všem českým lidem čestným, vidoucím, jak je národ systematicky olupován o vše, jak mlčení bylo uloženo na ústa všech, kteří chtěli učinit něco ku spáse drahé vlasti, - všem bylo těžko. A z toho zrodila se revoluce, ve které Čechy vyrostly a žádají svého místa v Evropě.

Ztratili jsme bratry, otce, ženy, děti a nejlepší přátele jedinou větou „z boží milosti“, kterou podepsán byl mobilizační rozkaz, nutící nás k válce se Srbskem.

A když jsme přečtli slovo „z boží milosti“, všichni jsme vycítili, že mezi Schönbrunnem a námi povstala nepřeklenutelná propast.

Národ doma umírá hlady a jeho duši, což jest ještě strašnější, mučí německá svévole a neveliká skupina ministrů a úředníků vládních v čele s představitelem koruny ničí zemi a práva národa na svobodný vývoj.

Za naší politickou prací byly i touhy po klidném vývoji, a vše, vše darmo …

A tak nic jiného nezbývá a jiného východiska dnes není než adresovat na korunované hlavy ve Vídni a v Berlíně hroznou větu, kterou řekl ruský básník revolucionář Kaljajev:

„Smrt za smrt!“