|
Od ranní zoře, která nebem vzplane,
k červánkům tiché doby večerní
pracuje stále, klidu chvíli nemá
to sličné, smavé dítě moderní.
Když probudí se, přečte kapitolu,
již spánek v románu jí přetrhnul,
v nedbalkách bílých vypije svou kávu
a s „Lohengrinem“ opouští pak stůl.
Jde ke klavíru. Ruka její klouže
po klapkách jako brusle po ledu,
s Chopinem střídá píseň Mendelssohna,
i Schumanna k nim pozve v besedu.
Pak s citem zpívá Schubertovy písně,
a když ji znavil melodií spád,
do památníku pod hvězdy a květy
o přátelství zas verše začne psát.
Pak oblékne se, nejlépe jak umí,
a na Příkopy spěchá v šumný rej,
by prohlédla si každý klobouk nový,
jejž vystavil tam módy čaroděj.
Je po obědě. Sotva sobě zdřímla,
na rtíku ještě zbytky cukroví,
v krabici zdobné zas už vyhledává
na dopis pěkný aršík růžový.
Své družce, dlící právě v „Karlsbadu“,
už čtrnáct dní je dlužna odpověď,
ó bude psát jí, mladý doktor, krásný,
jak bohyní svou učinil ji teď.
Pak chvíli čte a po svačině sedá
k pianu znova, rozpuštěný vlas,
(ví, že ji doktor nejradši tak vídá . . .
a kolem čtvrté jistě přijde zas).
A přišel. Stojí u ní láskou zpitý
a noty bedlivě jí obrací;
v polibků pršku klavír jásá, sténá,
a v akordech basu vášeň burácí.
Po ouvertuře k „Hubičce“ mu zpívá árii „Normy“.
To jde k večeru . . .
Přešťastný doktor! Až ji nazve ženou,
hotovou bude s ní mít operu! |
