|
Kněžna ze Šwarcú udržovala milostný poměr s
mladým zámeckým farářem, který byl velkým
nepřítelem nemravnosti, neboť Bůh je vševidoucí
a vševědoucí. Poněvadž udržoval milostný poměr s
paní kněžnou, nenáviděl zejména nemravnost mezi
chudým lidem.
On sám ponejprv vyznal kněžně lásku v zámecké
kapli. A potom řekl: „Jdi, dcero, a nehřeš
více!“ Bylo to tolik žertovné, že kněžna
přičinila se, aby často s úsměvem opakoval ona
biblická slova.
Dělil se tedy s knížetem o přízeň kněžny a ve
svých kázáních hřímal proti nemravnosti, která
bují tam dole pod zámkem v celé řadě nízkých
baráků, obývaných vesměs lidmi, kteří pracují na
panském dvoře.
Děti těch dělníků chodily do školky, kde jim
několik jeptišek vykládalo samé hezké věci o
svatém náboženství. Výsledek toho byl, že se to
dětičkám popletlo v hlavě, a když přišly domů a
slyšely rodiče hromovat, seděly jako zařezané.
Co je to ale plátno, jsou-li dětičky vlivem
jeptišek blbé a zaživa andělíčky, když rodiče
tápají ve tmách a nedovedou svou duši očistit od
světských chtíčů a vášní?
Kněžna ze Šwarců naproti tomu konala mnoho
dobrých skutků, které vyvážily její hříchy.
Ona se modlila a zbožností nahrazovala padlou
ctnost. V době, když hřešila, důvěřovala v
milosrdenství boží stejně jako v době, kdy
dobrými skutky a pokáním očisťovala svou duši od
hříchu - neboť nesmírné je milosrdenství boží!
Dokonce rozkázala, aby jeptišky vařily pro děti
oukrop.
Naproti tomu lidé v těch barácích žili ve
hříších a nepomýšleli na věčnou odplatu, neboť
neměli času na takové věci, když se dřeli po
celý den za pár krejcarů na knížecím panství.
Oni se nemodlili a po výplatě mluvili zpustle o
nesmírném milosrdenství božím, a když viděli
kněžnu v zámeckém parku provázenou ctihodným
panem farářem, plivali na zem a říkali: „Ta
mrcha ani nestárne!“
Nepomýšleli na to ve své bezbožnosti, že
vrchnost je od Pána Boha a že by to mohla
slyšet.
Pak také říkali, že veledůstojný a ctihodný pan
farář je prase, nepomýšlejíce, že je Pán Bůh
může zatratit. Ale nezatracoval je ve své
nesmírné dobrotě, neboť čekal, že se polepší.
Oni ale hřešili a říkali, že je kníže pán buvol.
Jak na to skromné jméno přišli, čerti vědí, když
na panství stýkali se vedle ředitele, důchodního
a tak dále jenom se samými voly.
Pykali tedy za své hříchy a umírali sedřeni
prací, ačkoliv se jinak říká, že je polní práce
zdravá. Odcházeli z toho života vyhublí hladem,
přes tu vychvalovanou zdravost polních prací,
neboť byli bezbožní, rouhali se a neměli co
jíst.
Mezi největší hříšníky patřil nádeník Vejvoda a
nádenice Petrová.
Nešťastníci žili v konkubinátě a ke všemu chtěli
ještě oklamat Pána Boha tím, že jinak chovali se
počestně.
Jakápak ale počestnost, když z jejich vzájemného
poměru (člověk se to stydí napsat!) vzešly
nemanželské děti!
Poněvadž byly nemanželské, trestal je Pán Bůh
tím, že nedostávaly oukrop a nebyly přijaty do
školky spravované jeptiškami a nepoznaly, co je
to Pán Bůh. Hrály si tedy doma se sirkami, nebo
batolily se kolem rybníku a pořádní lidé v zámku
čekali, že se bud utopí nebo uhoří, neboť Bůh je
nejvýš milosrdný a způsobuje neštěstí jedině za
tím účelem, aby se lidé polepšili. (Viz poslední
neštěstí v Itálii, kde zahynulo přes čtvrt
milionu lidí.)
Špatný příklad kazí však dobré mravy, a nic
nepomáhalo, že farář po probděné noci s
hraběnkou tím více hřímal proti nemravnosti,
lidé nechodili na faru, nepředkládali křestní
listy a nechtěli se dát požehnat a za požehnání
zaplatit panu faráři. Najednou třebas někdo
řekl: ,,No, holka, hleď, abys se ke mně
odstěhovala!“ A už žili spolu ku hrůze paní
kněžny a zámeckého pana faráře, kteří živě
představovali si posmrtné konce hříšníků.
,,Víme sami na sobě, jak těžko jest ubránit se
pokušení,“ vzdychával pan farář, „oba dva, já
totiž a vy, Vaše Milosti, máme silnou vůli, ale
tělo je slabé, což zajisté vidíš, všemohoucí
Bože, ale nejhroznější je, když chudí lidé žijí
nemravně. Co je plátno kázání, když ti
nešťastníci nechodí do kostela?“
„Hleďte tedy svým osobním zakročením, důstojný
pane...“ - „Budu hledět,“ odvětil ctihodný muž a
políbil paní kněžnu vzadu na krk.
V neděli odebral se tedy k Vojvodovi, aby mu
vysvětlil, co to je konkubinát za ďáblův výmysl.
Vejvoda seděl u stolu a kouřil z dýmky. Petrová
pletla punčochu a na posteli skotačily jejich
děti.
Panu faráři byla nabídnuta jediná židle a
Vejvoda sedl si k Petrové na lavici.
Zámecký farář beze všeho úvodu vyhnal děti z
jizby a jal se nyní mluvit jim do duše.
„Měli jste být opatrní a pozorní, než jste to
tak daleko dopracovali, že žijete v konkubinátě,
neboť ďábel obchází kolem jako řvoucí lev a
hledá, koho by pohltil.“
„Ba jo!“ řekl Vejvoda.
„Nedovedete si představit, jakou posvátnou věcí
jest stav manželský, Vejvodo!“ „Ba jo, velebný
pane, je!“
„Tak vidíte, Vejvodo, a vy, Petrová, stav
manželský jest věc cenná a u Boha vážená.
Nechápete, že když žijete jen tak spolu,
odvrátíte od sebe milost boží, Vejvodo?“
„Dyť je to jedno, velebný pane!“
„Ale, Vejvodo, pamatujte si, co mluvíte, nezdá
se vám, že vám dřevění jazyk?“
„To ne, velebný pane!“
„Vejvodo, pro milosrdenství boží, chodil jste do
svatého náboženství?“
„Chodil, měl jsem z náboženství jedničku.“
„A není vám, Vejvodo, líto těch dob, kdy jste se
učil vroucně vzývat Boha?“
Vejvoda si odplivl: „Víme, pane faráři, to je už
moc dávno!“
„A nemyslíte, Vejvodo, že po smrti shledáte se
se všemi nepravostmi a že mám o váš posmrtný
život velkou obavu?“ „Dyť je to jedno, velebný
pane!“
„Vejvodo, zapřísahám vás, očistěte se a dejte se
zde s Petrovou řádně oddat. Vždyť je to zrovna
tak, jako kdybyste požádal manželku bližního
svého, jak zní přikázání! Vejvodo! Pamatujte na
věčný život, na smrt? Chcete mně slíbit, že
napravíte zlo, které jste způsobil? Vždyť je to
prasáctví, Vejvodo! Zrovna jak říkám: jako svést
manželku jiného! Co tedy budeme dělat, Vejvodo?“
A Vejvoda vyňal dýmku z úst, vzal pana faráře za
ruku a řekl důvěrně:
„Zůstaneme tedy dál těma prasaty, pane faráři!“
A zámecký farář vyběhl po těch slovech, jako
když mu hlavu zapálí, z baráku... |
