|
Domkář Gabriel měl špatnou pověst po celém
okolí. V Ouklicích, mé rodné vesnici, nikdy
nerodili se pořádní lidé, ovšem kromě mne, což
skromně připomínám. Nerodili se dobří a pořádně
nežili, ale domkář Gabriel choval se tak špatně,
že nábožní lidé v okolí považovali, že Gabriel
musí přijít zaživa do pekla už kvůli tomu, že
stejným jménem dělá hanbu archandělovi
Gabrielovi, který ohnivým mečem vyháněl čerty z
ráje. Ba bylo tomu tak. Gabriela našeho vyháněli
hajní z lesa, a poněvadž jim Ga-briel říkal
čerti, bylo to dost smutné, ale pravdivé, že
čerti Gabriela vyháněli z ráje. Zajisté! Lesy
kolem Ouklic byly rájem. Bible nás učí, že v
ráji bylo mnoho zvěře. V ouklických lesích bylo
jí také dosti. S klidným svědomím mohu ovšem
konstatovat, že v Ouklicích, jakož i jinde v
Posázaví, není tygrů a lvů. Nikdo nenašel v
lesích ohlodané kosti a lebky výletníků, jako
různé ohlodané věci, náležející výletníkům, ale
jsou to povětšině slupky z buřtů, skořápky vajec
na tvrdo uvařených. Tyto stopy civilisace
nacházejí se na pokraji lesů, kam odvážlivě
vstoupily nohy výletníků. Nikdo však neslýchal,
že by výletníci odvážili se do hlubin tmavých
lesů ouklických.
Proč? V ouklických lesích straší. Kdyby nějaký
odvážný výletník nedbal na prosby a úpěnlivý
nářek své snoubenky, milenky, rodičů, bratří,
sester a vnikl odhodlaně mezi černé stíny
tamějších hvozdů, vrátil by se jistě vyděšen a
oznamoval, že potkal v hloubi lesa muže s
klackem. Tento muž s vousy loupežníka a s hlasem
loupežného vraha že se ho ptal, kolik je hodin.
Ano! Takového strašného dobrodružství zažije
ubohý odvážlivec a dodává, že z onoho hrozného
muže byla cítit kořalka.
Nebo. Sedí společnost na pokraji lesa a najednou
kdesi zahoukne rána v lese. Komu ta rána
platila, ptá se mimoděk každý výletník, který
zná pověst o strašném muži s klackem v
ouklických lesích.
Jaké drama odehrálo se v těch hlubokých lesích,
ptají se slečinky, které čtou krvavé romány.
A domkář Gabriel se v hloubi lesů směje. Chytí
zastřeleného ušáka za zadní běhy a unáší pryč.
On jest tím hrozným mužem s klackem.
Složí pušku do klacku a odchází. Má takovou
pušku skládací. Čerti vědí, kde k ní přišel. Dle
všeho nějakým obchodem výměnným. Jeden stařeček
žil v Ouklicích, již zemřel, a ten říkal, že
všechno, co má Gabriel, stálo ho větší nebo
menší čas strachu. - Tento stařeček zcela
veřejně tvrdil, že Gabriel je zloděj. On sám
nijak toho nezapíral, nepomohlo by mu to.
Říkal a tvrdil o sobě, že s radostí krade a že
je dost již starý kriminálník, aby se za název
zloděj nestyděl.
Jeho osobní vzpomínky točily se vždy kolem
nějaké krádeže nebo kousků, podléhajících
paragrafům.
Hajní, fořtové, četníci a policajti byli jeho
nepřátelé. V Ouklicích byl jen jeden zloděj, a
to byl Gabriel. Mohl směle nad dvéře své chalupy
nadepsat: „Jeden proti všem!“ Ke všemu neštěstí
byl domkář Gabriel mým strýčkem.
Rok co rok pravidelně objevoval se u mě v Praze
a vždy po jeho návštěvě pohřešili jsme něco v
bytě.
A na druhý rok objevil se zase u nás, přivezl
nám bochník chleba domácího, dal se týden
hostit, a když jsme mu říkali, že chleba nám
nemusí vozit, říkával: „Něco za něco.“
A vskutku. Vždy se nám něco ztratilo.
Znamenitý strýček! Jednou, když přijel jako
obyčejně na návštěvu, šel jsem ho provést po
Praze.
Vodím ho, vodím, až najednou potkám jednoho
pána, na jehož protekci mně tenkrát záleželo.
Připojil se k nám, i představil jsem mu svého
hrozného strýce Gabriela. Zajdeme do restaurace
a povídáme. Můj protektor byl nadšen znamenitými
nápady strýčka Gabriela, až podotkl: ,,Vy jste
toho jistě hodně zkusil.“
„Všechny kriminály jsem prolez,“ rozpovídal se k
mému ustrnutí strýc, „a nežli jsem zdědil tu
chalupu po tátovi, byl jsem i dva roky v
donucovací pracovně. Tam jsem zažil švandu.
Dělal jsem při mši ministranta. - Mám na sobě
červenou sukni, za ministrování o jeden knedlík
víc než ostatní. Je to veliký knedlík, vypadá
jako useknutá dětská hlava a říkají mu blboun.“
Můj protektor počal se ošívat. „Jo,“ vykládá
strýc, „v donucovací pracovně byla legrace. Já
tedy ministruju ještě s jedním, dostanu blbouna
a je dobře. Takhle ale jednou nedostal jsem za
ministrování knedlík. Jak oni tobě, tak ty jim,
pomyslím si a čekám. Je druhá neděle, už zvoní
mši a já se klidně procházím po dvoře. Chodím, a
tu přijde ke mně dozorce a povídá: Jděte se
obléknout za ministranta.’ ,Co?’ já na to,
,nikam nejdu; předešle jsem knedlík nedostal.’
Prosí mne, žádají, a nic, nejdu ministrovat.
Odbylo se to beze mne. Po mši přijde ke mně pan
páter a povídá:
,Pročpak jste, Gabrieli, dnes neministroval?’
Já, velebný pane, nedostal předešlou neděli za
to knedlík. Pan páter se ulek a povídá: ,Vy
tedy, Gabrieli, sloužíte Pánu Bohu za knedlík?’
‚Já si nemůžu pomoct, velebný pane, já mám
hlad.’ Jo, milý pane,“ poklepal na rameno mému
protektorovi, „já už v kriminálech prodělal fuga
(hladu).“ Nu a vidíte. Ten pán vstal, zaplatil a
bez pozdravu od nás odešel. Poslal mně hned
druhého dne psaní: „Máte strýčka kriminálníka.
Jablko nepadne daleko od stromu. Potkáme-li se
kdy, nechte klobouk na hlavě.“
Můj milý, hrozný strýčku Gabrieli! Pamatuješ se,
že jsme ti zakázali nás navštěvovat, když ty z
čistá jasna při jedné tvé návštěvě prodal jsi
přítomnému jednomu kupci nábytku můj psací stůl.
Můj drahý strýčku Gabrieli! Pamatuješ se, že jsi
mně jednou ukradl hodinky a ty hodinky že jsi
prodal hospodskému v Kuřině? A což ta
pětikoruna? Vidíš, jak leze špinavé prádlo ven.
*
Choval-li se domkář Gabriel špatně vůči svým
příbuzným, choval se přirozeně ještě hůře vůči
cizím lidem. Nebylo snad souseda v Ouklicích,
který by nepostrádal něčeho a neměl tušení, že
mu to vzal můj strýček Gabriel. Žil proto
samotářsky, neboť nikdo nechtěl s ním tovaryšit.
Vůči sousedům měl můj strýček než slova
opovržení, vůči bezpečnostním orgánům slova
prokletá, vůči ochráncům lesů slova výhružná. To
se dobře hodilo hajnému a fořtovi z ouklického
panství. Hajný sliboval, strýčkovi že přeláme
nohy, fořt činíval mu občas lákavou nabídku, že
ho připíchne vel-kým loveckým nožem k nějakému
stromu v lese. Oběma pak vyhrožoval Gabriel, že
náhodou u sebe nemá nůž a že ta náhoda je jejich
štěstí. Mluvil také cosi o štěňatech a o
uškrcení a fořt i hajný vzkazovali mu, že mu při
nejlepší příležitosti vpálí sůl se štětinami do
zad.
Domek Gabrielův byl na samém kraji lesa. Z jeho
oken bylo lze přehlédnouti hodně daleký kus
ráje, z kterého Gabriela čerti vyháněli v
osobách hajného a fořta.
V této krajině bylo by se hajnému i fořtovi
spokojeně žilo, kdyby nebylo mého strýčka. -
Ale strýček nedal jim pokoje. Pytlačil, kradl
jim dříví a pytlačil. V Posázaví jest plno
výletních restaurací, tam lze prodat zajíce a
jiné chutné tvory lesa.
Hajný v hájovně a fořt ve fořtovně poskytoval
také občerstvení výletníkům, měli hájovnu i
fořtovnu zařízenou jako restauraci výletní,
dobře se jim vedlo, ale život ztrpčoval jim
Gabriel.
Mohli v neděli oddat se cele hostění žíznivých a
hladových výletníků, kteří když jí pod zelenými
stromy, dobře platí?
Nemohli. Museli prohánět mého strýčka, který
výletní sezóny plně využitkovával.
A tak jednou na začátku sezóny, aby měli od něho
na nějaký čas pokoj, střelili mu do zad slíbenou
směs ze štětin a sole.
A hle! Když přicházeli výletníci houfně sem,
strýček Gabriel byl zase zdráv jako ryba. Nechal
si prostě štětiny do kůže zárost.
V tu dobu přišel do Ouklic medvědář s medvědem a
ubytoval se v hostinci dolejším.
Přes noc uvázal medvěda na řetěz, a když se ráno
lidé probudili ve stavení, viděli, že medvědář
chce se věšet na řemenu a že medvěd je pryč.
Ano, bylo tomu tak, jak řekl pan učitel v
Ouklicích: „Medvěd obecný neboli brtník, to
největší masožravé zvíře na souši evropské,
utrhl se v noci a utekl do ouklických lesů. Do
těch lesů, kde je nyní tolik výletníků.“
První, co se stalo, bylo to, že medvědáři
překazili, aby se mohl oběsit. Po tomto
rozšafném skutku nevěděli si rady. Jeden četník
rozloučil se s pláčem s rodinou. Musí jít totiž
přes les. Medvědář mu řekl, že medvěd jmenuje se
„Ruska“. Aby byl tak laskav, a až půjde lesem,
volal medvěda jménem, že snad medvěd k němu
přiběhne. Četník neslíbil ničeho.
„Čím jste medvěda krmil?“ tázal se nešťastný
četník. „Masem,“ zněla zoufalá odpověď. Četník
se zachvěl, neboť z chleba četníci jak známo
nejsou, jsou z masa ...
*
Výletníci byli v zahradě před hájovnou
ouklickou, popíjeli a pojídali a těšili se ze
života.
Vtom objevil se z čistá jasna domkář Gabriel.
„Pánové,“ křičel, „v Ouklicích, půl hodiny
odtud, byl včera medvědář, dnes v noci medvěd mu
utekl sem do ouklických lesů. Ten medvědář dá
prosit, kdyby pánové nebo paničky toho medvěda
někde v lese viděli, aby na něho volali ,Ruško’.
Na to jméno medvěd přijde a může se za řetěz
odvést do Ouklic. On ten medvědář má strach, aby
mu medvěd v lese hladem nechcíp. Já ale říkal,
aby se nebál.
Medvěd už něco vždycky v lese najde, roztrhá a
sežere. Tedy když budete tak laskaví ...“
Poslední už výletníci neslyšeli. V divém úprku
hnalo se všechno z lesa a z lesa k nádraží,
šíříce všude strašnou zvěst, že v ouklických
lesích skrývá se medvěd.
Za půl hodiny oznamoval strýček Gabriel i na
fořtovně výletníkům to samé co v hájovně.
Bylo po výdělku. Ani za týden medvěda nenašli,
ačkoliv medvědář tvrdil, že medvěd je slepý,
starý a strašlivý dobrák. Četnictvo, hajní,
fořtové, lovci, sedláci prolezli kdekterý lesní
kout.
Hajný a fořt neviděli ani jednoho výletníka a
medvěda také nenašli. Starosta dával zatím
opuštěnému medvědáři obědy a večeře.
*
Bylo k večeru. Z chalupy Gabriela ozval se
hrozný křik a Gabriel vyrazil ven, naříkaje:
„Mně se zdá, že mám ucho pryč.“
A bylo tomu tak. Gabriel měl ukousnuté ucho.
Běžel naříkaje na četnickou stanici, tam mu ránu
obvázali, zatkli ho a vedli k soudu do města.
Víte, co udělal můj strýček Gabriel? Ukradl
tenkrát v noci medvěda a držel ho doma, aby se
pomstil hajnému, fořtovi a četníkům, kteří
plahočili se strachy za stopami medvěda, který
konečně vysvobodil se ze zajetí, ukousnuv
strýčkovi ucho.
Od té doby říkají strýčkovi Gabrielovi
„Medvědář“, a já myslím, že málokdo má strýčka,
který krade medvědy. |
