|
Profesor geometrie na gymnáziu Hendrich stál za
katedrou jako césar, jako bůh, jako nejvyšší
bytost. Hledě s výrazem nejvyšší dokonalosti do
třídy, hlásal tomu shromáždění gymnazistů dole
pod ním v školních lavicích:
„Přímka může křivku protínati a pak slove
sečnou, aneb se může křivky dotýkati a pak se
jmenuje tečnou křivky. Přímka, která spojuje dva
body křivky, nazývá se tětivou.“ A ukazuje s
tvrdým posunkem na obrazec, který velkým
kružidlem nakreslil na školní umouněné tabuli,
zvolal slavnostně: „Tyto přímky s, s, jsou, jak
vidíte, sečnami, přímky t, t, tečnami a přímky
AB, CD tětivami.“
Byl krásný ve své velikosti, hrůzokrásně
vznešený, když spouštěje pomalu svou ruku od
tabule ke kapse se zadíval do školních lavic.
Učiniv k tabuli dva rychlé kroky pozpátku,
připomínal bengálského tygra, chystajícího se ke
skoku na smutného indického poutníka ke pramenům
Gangu.
A tiše pronesl: „Chaloupecký, může tečna
kružnice tuto křivku zároveň protínati?“
Žádná odpověď. Profesor Hendrich přidal důrazu
svému hlasu a otázal se hlasitěji: „Chaloupecký,
může tak učiniti tečna závitnice?“
Hrobové ticho.
Profesor Hendrich se vymrštil. Učinil báječný
skok od tabule k první řadě lavic, zařval do
třídy: „Chaloupecký, jak se nazývá tětiva
procházející středem kružnice?“
Mrtvé ticho. Všichni v předních lavicích otočili
se dozadu, kde v předposlední lavici seděl
Chaloupecký. Vlastně neseděl, neboť bylo vidět
jen jeho vypouklá záda, vystupující mezi pultem
lavice a jejím opěradlem jako Říp z roviny nebo
biskup pštrosa, který si, pitomec, strčil hlavu
do písku, aby ho neviděli.
Majestátně pokynuv rukou, zvolal profesor
Hendrich: „Zvedněte ho!“
Když sousedé Chaloupeckého vyzdvihli, objevila
se červená tvář gymnazisty. Stál nyní tváří v
tvář profesorovi, který postihl, že když
Chaloupeckého zvedali, ozval se pád nějakého
předmětu, patrně knihy. Tak padá jenom kniha,
úder plochy o plochu.
Chaloupecký tvářil se úplně klidně a odhodlaně.
„Co jste dělal pod lavicí, Chaloupecký?“
„Četl jsem si.“
„A co jste si četl?“
Chaloupecký podíval se po třídě a hrdě pronesl:
„Muž a žena v manželství od Debaye!“
„Co je to za knihu, Chaloupecký? Román nebo co?“
A znova hrdě odpověděl Chaloupecký, rozhlížeje
se vítězoslavně po celé třídě: „Jest to
přírodopis a lékařské dějiny manželů v
nejzvláštnějších podrobnostech. Nova teorie,
pane profesore, o určení pohlaví při plození,
neschopnost, neplodnost. K tomu jest přídavek
Zvláštní hygiena ženy těhotné a novorozeňátka.
Právě jsem dočetl poslední stránku.“ Shýbl se
pod lavici pro knihu, vyšel z řady a provázen
závistivými zraky všech v třídě, nesl knihu
profesorovi, podal mu ji a vystoupil nahoru k
tabuli jako nezdolný hrdina na popravní lešení
či pod gilotinu.
Klid zračil se v jeho tváři. Věděl, že nyní
profesor Hendrich zasedne za stůl, bude si
listovat v knize a činit mu výčitky, pak zanese
všechno jako vyšetřující soudce v třídní knihu a
oznámí mu, že ho předává vyšší spravedlnosti,
polnímu mimořádnému hrdelnímu soudu, strašnému
inkvizičnímu tribunálu, profesorskému sboru,
kterému bude předsedat ten dědek ředitel.
Věděl, že je ztracen a že katecheta ho prohlásí
za nemravu a vyvrhele. Neměl však času číst to
někde v sadu, v ústraní. Půjčil mu to jeden jeho
známý kvartán z druhého gymnázia na dnešní
dopoledne. A on se poctivě snažil během hodin
češtiny, fyziky a geometrie to přečíst. A
dokázal to. Nyní je celý život pohlavní jemu
úplně jasným a to vyváží víc, než celá přímka s
křivkou. Po nás ať přijde potopa. Dnes večer
všechno vysvětlí Máně z Ženského výrobního
spolku. Beztoho už jednou mu dala patnáct korun,
aby jí koupil Pohlavní zdravovědu a on celý
obnos prohrál na kulečníku.
Stalo se, jak předpokládal.
Profesor Hendrich zasedl za stůl, rozevřel
třídní knihu i Debayho Muž a žena v manželství a
listuje v knize, spustil: „Byl jste,
Chaloupecký, vždy mimořádně zvrhlým studentem.
Kouřil jste na záchodě a předloni jste mně,
třídnímu profesorovi, vrazil maňáskem do jolky,
divže jste mne nepřevrhl. Ještě dnes jsem
přesvědčen, že jste mne chtěl utopit...“
„Jako štěně,“ vykřikl někde tajemný, dušený hlas
ve třídě.
„Péro,“ poručil profesor a vážně prohlásil: „Kdo
to vykřikl, je mně lhostejno. Vyšetřovat nebudu
a celou třídu zapíšu do třídní knihy. Jeden za
všechny a všichni za jednoho!“
„Tak jest,“ ozval se opět dušený hlas ve třídě,
po kterém následoval výbuch smíchu všech.
Když se smích utišil, mohl profesor Hendrich
pokračovat: „Byl jste velice nezdárný a dnešek
je jen pokračováním a může být i rozuzlením vaší
nemravnosti. Vy jste byl nejneschopnější student
ve třídě. Nevěděl jste, že se směry různoběžných
přímek odchylují, ale s největším apetýtem jste
si přečetl v této knize úvahy o manželství a
ještě jste si podtrhl: ‚Existence a trvání
živoucích bytostí zakládá se na pudu
rozplemeňovacím, jenž se jeví ve spojení
pohlaví.‘ Profesorský sbor vám vyžene z hlavy
rozplemeňovací pud a consilium abeundi jest
málo. Zatímco já vykládám, co je to sečna a
tečna křivky, vy si čtete pod lavicí, že
manželství po stránce fyziologické jest jen
spojením obou pohlaví na dosaženou téhož cíle,
totiž trvalého zachování druhu.“
„Tak jest,“ ozval se opět neznámý hlas ve třídě
ale vzápětí asi dvacet hlasů vykřiklo: „Drž
hubu, nebo ti dáme hobla. Nevyrušuj pana
profesora.“
Panovalo hrobové ticho. Kdyby v tom okamžiku
přišel i ten nejpřísnější inspektor, musel by
říci profesorovi Hendrichovi: „Gratuluji vám, vy
máte nejvzornější třídu. Nikde žactvo nejevilo
takový zájem.“
„Chaloupecký,“ pokračoval profesor, „v šesté
školní úloze znáte jen úhel pravý a přímý a
vynechal jste úhel ostrý, tupý a vypouklý. To
vám však nevadí, abyste se nepoučil, že panická
čistota a abstinentní zdrženlivost jest nemožná
a že bouřlivé tužby, jsou-li potlačovány bez
naděje na ukojení, činí muže i ženu zádumčivými
a málomluvnými. Narýsujte mně pomocí úhloměru
75° úhel. No vidíte, Chaloupecký, ani to
neumíte, ale číst si v hodině geometrie o
Venušiných pásech, to považujete za důležitější
než vědět, co je to poloměr a zažrat se do
popisu lidského těla je pro vás směrodatnější,
než se snažit pochopit, že ovál jest přímka
podobná elipse, skládající se z kruhových
oblouků. Řekněte mně, co je to elipsa? Že se
nemůžete vyjádřit?“
Profesor se zamlčel, listoval horlivě a zvolal:
„Ale kdyby se vás někdo zeptal na některou
erotickou afekci, jsem přesvědčen a nepochybuji
ani za mák, že byste mu to vyložil velice
podrobně.“
Dívaje se do knihy, otázal se Chaloupeckého:
„Řekněte mně například, co je to erotománie?“
Bylo slyšet tikot kapesních hodinek Matouška,
sedícího v první lavici.
A Chaloupecký zvučným hlasem odpověděl bystře:
„Erotománie jest šílenství erotické, kterému
podléhá oboje pohlaví bez rozdílu.“
„Nikoliv, Chaloupecký,“ opravil ho profesor,
dívaje se do textu kapitoly: „Nepodléhá, ale
napadá.“
„To je velký rozdíl, hoši,“ poznamenal k třídě:
„Erotománie napadá oboje pohlaví bez rozdílu,
ale podlehnout se erotománii nemůže. Pokračujte,
Chaloupecký, neb už dále nevíte?“
Chaloupecký se stejnou jistotou ovládání látky
pokračoval: „Erotoman unášen bývá vášní k
předmětu buď skutečnému, buď ideálnímu, sní jen
o lásce, štěstí, sladkých rozkošech a jsa pln
ohně, který jím zmítá, neustále se koří předmětu
svých vroucích tužeb. Erotoman jest cudný při
své vášni, jak objasní následující příklad.“
„Stačí, Chaloupecký.“ Profesor zabral se do
čtení a po dlouhé chvíli obrátil se k
Chaloupeckému za hrobového napjatého ticha:
„Řekněte nám, Chaloupecký, co jsou to
afrodiziaka?“
„Pod jménem afrodiziaka,“ odpověděl bez váhání
Chaloupecký, „rozumíme rozličné látky výživné i
léčivé, kterých používáme, abychom oživovali již
pouhasínající v nás oheň lásky fyzické a
rozdmýchali jej opět, jestliže docela uhasl.
Povětšině skládaly se recepty na tyto prostředky
z látek víceméně nechutných a odporných. Četné
fakty, zaznamenané ve starých i moderních
dějinách, nenechávají o tom žádné pochybnosti.“
„Ne tak povšechně, Chaloupecký,“ rozčilil se
profesor, „z čeho se zbláznil například
Kaligula, císař římský, jakého složení byl onen
nápoj lásky, který mu dala vypít Kesonia?“
Chaloupecký, doposud chladný, zakolísal. Maje po
celou dobu studií odpor k historickým faktům,
přeběhl ty příklady z dějin. Počal lapat vzduch
a tázavě díval se do prvních lavic na nápovědy.
Ale kdepak. Ti sami, vědychtiví, čekali na
vysvětlení jako na smilování boží.
„Tak vám to řeknu, Chaloupecký. Dala mu vypít
odvar ze satureje, máty peprné a řeřichy
zahradní. Poznamenejte si to, hoši. To bylo to,
po čem se zbláznil císař Kaligula. Je vidět,
Chaloupecký, že jste se nepřipravil.“
Profesor přelistoval několik stránek, přistoupil
se zápisníkem k Chaloupeckému a skolil ho
naprosto touto otázkou: „Mezi kolika centimetry
kolísá délka novorozeňat? Ticho tam!“
Nastal totiž opět hluk.
Chaloupecký byl ztracen. K číslům měl stejnou
nechuť, jako k historickým faktům. A hygienu
novorozeňat úplně zběžně přečetl.
„Tedy nevíte,“ zavrčel profesor, „a patrně také
nevíte, mezi kolika gramy kolísá váha
novorozeňat?“
Hluk ve třídě stoupal. Vše jako by znovu ožilo.
Chaloupecký mlčel.
„Máte šestku, Chaloupecký, jděte si sednout.“
Nežli došel k lavici, školní zvonek ukončil
hodinu a přispěl k rozuzlení tohoto zajímavého
případu.
Jsem panu školníkovi neobyčejně zavázán díky. |
