|
Před záhonem tulipánů,
hyacintů namodralých
zástup bledých dívek stál,
dívaly se dlouhou chvíli
jako v snění, v zadumání
vlhkým zrakem na záhon.
„Je to krása,“ zašeptala
jedna z dívek, „velký Bože,
jak je krásně na jaře.
Vše tak dýše novou touhou,
květe, pučí, velký Bože,
já bych nejradš plakala.
Zahradník, jenž záhon sázel,
já ho vidím jako v snění,
mladý, hezký musel být.
Je to radost sázet kvítí,
velký Bože, jak bych ráda
také kvítí sázela . . .“
Kdyby byly bledé dívky
stály, když se záhon sázel,
byly by se divily.
Zahradník, muž zšedivělý,
huhňal, plival, klel až hrůza,
rukávem třel rudý nos.
„Mordijé, já být dnes pánem,
nakašlal bych, abych sázel
tulipány, mordijé!“
Před záhonem tulipánů,
hyacintů namodralých
zástup bledých dívek stál,
dívaly se dlouhou chvíli
jako v snění, v zadumání
vlhkým zrakem na záhon . . . |
