|
Pohoří Hegyalya
[Čti: Heďalja.] s roztroušenými pahorky
bylo obléváno bílými paprsky měsíce. Vystupovalo
markantně z roviny, na strmých srázích
začernalé, a kde byl mírný svah, bledě zelené
listy a žluté, červené hrozny, visící na
úponkovitých, tenkých stvolech, leskly se matně
mezi vysokými tyčemi vinic.
Bylo před vinobraním. Ve vsi Magasále tu dobu
bylo přes pozdní hodinu noční živo. Na pahorcích
blýskala se v staveních narudlá světla. Vše se
připravovalo na zítřek k slavnostnímu vinobraní
obce Magasále. Vařilo se celý den napřed.
Nejvíce u starosty, kde byla shromážděna celá
obecní rada. Řešil se důležitý problém, kde
začít sbírat obecní hrozny.
„Nechci žádného nutit, ale myslím, že začnem
nahoře za stavením Teberekovým,“ suchým hlasem
pronesl první své mínění starosta.
Poněvadž nikoho nenutil, zvedl při hlasování
toliko on ruku do výše, ostatní dále klidně
drželi ruce na sklenicích vína, dobrého, jaké se
odtud nevyváží.
„Myslím, abychom začli tedy sklízet dole u
stavení Gáboryho.“
Proti tomu ozval se István Burga. „Nesmysl.
Józso,“ řekl starostovi, „nesmysl a hloupost,
dopadne to jako loni. Opijeme se, poněvadž jsou
tam blízko největší vinné sklepy. Nedáme pozor
na čeládku, víš, jak to dopadá.“
„Istváne Burgo,“ řekl vážně starosta, „řekls
vážné slovo. Kdo se opil? Ty anebo já?“
„No, už se stalo,“ vmísil se v rozhovor Gyózó
Várjak, „celá obec nás viděla, proto myslím, že
bude nejlepší začít sbírat hrozny u Nárdycsého.“
„Hleďme starého plešivce,“ promluvil tiše
starosta, „och, Gyózó Várjaku, tam chceš začít?
Víme všichni proč, starý šedivce. My budem
dohlížet, a ty hup, už budeš ve stavení
Nárdycsého. Nárdycsého vdova bude na tebe čekat.
Celá ves to ví.“
„Co, dědku plešatá!“ křičel Várjak, „kdo chodí
za vdovou, ty, anebo já? Kdo stál s ní předešle
v noci u studny a říkal k ní: ,Mé drahé dítě!’
Není-liž pravda, Burgo?“
Burga vstal. „Starosto, nechrne toho. Viděl jsem
tě a dost. Ostatně Nárdycsého vdova nestojí za
to. Támhle Gábory ...“
„Je to hlupák,“ křičel Gábory, „člověka
podezřívat. Burgo, nejsi takový svatoušek. Za
mladou Teberekovou chodit až do Hatvanu, když
tam sloužila. Starý dědek, otec dorostlého
syna.“
„Tak ty tak na mne?“ promluvil zpocený Burga.
„Řekni, Gábory, od koho jest modrý šál mladé
Zsaharky. Sama Zsaharka se zde pochlubila
Jánokovi, když chtěl s ní na den Štěpána krále v
Gódoló na slavnosti tančit.“
„Já že byl v Godóló?“ ozval se Jánok. „Burgo, ty
jsi mamlas.“
Burga chtěl hodit na Jánoka sklenici s vínem,
ale včas si to rozmyslil, neboť Jánok byl
pověstný zápasník v házení sklenic.
„Přestaňme se hádat,“ ujal se opět slova
starosta pozoruje, že Gábory, Burga a Várjak
koulí hrozivě očima, každý věda, kde ho bota
tlačí.
„Neměl jsi začínat, Józso,“ vykřikl Várjak na
starostu, „tím vším jsi vinen ty. Starý chlap
pořád leze za děvčaty.
„Ať se poděkuje!“ křičel Gábory, kterému víno
počalo stoupat do hlavy, „děláš nám beztoho jen
samou hanbu.“
„Sousedé,“ zahovořil od stolu starý Misko, který
dosud ani slova nepromluvil a jen kašlal, „není
od vás hezké, před vinobraním se hádat, dnes je
tomu právě týden, kdy jsme se začli radit, kde
začneme sbírat“. Misko dal se do kašlání.
„Nesvědčí ti to, Misko,“ řekl starosta jízlivě,
„dlouho mluvit.“
„Ať Misko raději mlčí, bez něho také se rokování
obejde,“ poznamenal Gábory, „co dělá? Nic.
Kašlá, fňuká a za chvíli promluví: .Sousedé,
není hezké od vás . . .’ „
Všichni se dali do smíchu a Misko řekl vážným
hlasem: „Gábory, nevíš, co se stalo mladému
Korihovi ve vedlejší vsi, když se posmíval
starému Hasaru? Koriha potkal za vsí Hasara,
nesoucího na zádech nůši s travou. Hasar
oddechoval, nůše byla mu, starci, příliš těžká.
Koriha slyšel jeho supění a posmíval se mu:
,Sneseš málo trávy, Hasare, ani by se nenajed,
co trávy uneseš.’ Hasar na to odvětil: „Koriho,
prorokuji ti, že se z tebe stane druhý Gábory,
znáš Gáboryho z Magasálu?“
Nyní smáli se všichni kromě Gáboryho, který
hledal v kapse nůž.
„Zítra ráno se konečně uradíme,“ pravil
starosta, „kde začneme sbírat, dnes jest již
pozdě.“
Bylo skutečně pozdě, neboť když vyšli ze stavení
starostova, uzřeli nahoře na vinicích rudou
záři, která přeskakovala s místa na místo, a za
chvíli uzřeli rudý ohnivý pruh po celé délce
vinic, a když se vzpamatovali z leknutí, zanášel
k nim vítr ostrý zápach hořící trávy a suchého
listí.
Toho roku sbírali v Magasálu napolo upečené
hrozny. |
