|
I.
Nad pravé lásky věru není . . .
když krev vře v žilách žhavým tokem,
když vidím rtíku tvého chvění,
tvou touhu bez slov bloudit kolem.
II.
Ba prchlo vše, co bylo, to již není,
a zbývá jenom o tom snít,
však věř mně, drahá, láska, milování
refrénem v život budou znít. . .
III.
Zda víš, jak krásná bylas oné noci,
kdy prvně jsem tvé sladké rety líbal,
kdy prvně jsem tě nazvat mohl svojí,
ve chvíli, o níž blažen vždy jsem sníval.
IV.
Ozvěnu slyšíš, drahá duše moje,
té ozvěně se není třeba smát,
mé srdce křiklo: „Mám tě, drahá, rád“. .
V mém srdci, hochu, ozvěna teď hučí
jen jedno slůvko milé tak:
„Milovat, hochu, milovat.“
V.
Zda vzpomínáš si, dívko drahá,
na onen večer májový,
kdy líbal jsem tvá něžná ústa,
v líc vetkl plamen nachový.
VI.
Zda chováš dosud v blahé paměti
ta první kvítka naší lásky mladé?
Žel vedlo se jí jako růžince,
od matky růže větrem odervané.
VII.
Přes pole, lesy, svěží jak mládí,
pojď se mnou, drahá, do kraje,
náš otec s mátí měli se rádi
a pohádka ta krásná je ...
VIII.
Rozkvetly růže . . . Vzpomínek mraky
přilétly náhle, sotvaže zraky
uzřely v sadě rozkvetlé růže,
což se jen při nich vzpomínat může? . ..
IX.
Mé loutny hlas již umlk dávno,
a k smíchu teď mi všechno je . . .
mám milý kvas a přijít ráno,
až všechno se tak propije.
X.
Zas přilétly zpět jara dny
a v srdce radost vrátily,
již mimoděk se hrouží v sny,
již opět touhy schvátily . . .
XI.
Je ještě čas, kdy můžem se mít rádi,
a zítřek, kdoví co nám připraví,
to mládí rychle kupředu tak pádí,
jen láska, ta nás uzdraví. |
