Nad starými novinami

2 . července bylo tomu padesát let, kdy na výšinách kol Chlumu blíže Králové Hradce stoletý zápas Rakouska s Pruskem o primát v Německu dobouřil ve triumfálních fanfárech vítězné armády Hohenzollernů.

Svědkem té katastrofy byl hejtman 36. pluku Heppner. Ten před padesáti lety chladnokrevně nabíjel revolver, aby si jako hazardní hráč prohnal kulí lebku po ztracené bitvě. Jeho listy, které psal před bitvou, dostaly se do archívu rakouského ministerstva zahraničních záležitostí. Jeho vdově odepřeli penzi. Kdykoliv císař vyjížděl z Schönbrunnu nebo z hradu vídeňského, vždy tam stála někde poblíž malá, starší dáma v ošumělých černých šatech a házela císaři Františku Josefovi do kočáru prosebné listy. Byla z toho vždy stručná lokálka v novinách, vdovu po hejtmanovi vyslechli na policejním ředitelství a prohlásili ji za pomatenou. Konečně ji odvezli do blázince, poněvadž chtěla císaře pána políti vitriolem.

A jednou v rakouském parlamentě kterýsi opoziční poslanec, hovoře o světodějné katastrofě na výšinách u Králové Hradce, vyrukoval také s nebožtíkem hejtmanem Heppnerem.

„Tento šlechetný vlastenec,“ pravil ve své řeči, „měl v ruce dokumenty, že byly všem pánům od generálního štábu Pruskem nabídnuty velké peněžité obnosy. Měl v ruce dokumenty, že Prusko vypracovalo rakouskému generálnímu štábu plán bitvy u Králové Hradce, dokumenty ty nalézají se v archívu rakouského ministerstva zahraničních záležitostí.“

Řeč ta zůstala nepovšimnutou, neboť dne 3. července 1891 Vídeň jásala. Za čtvrtstoletí po osudné bitvě u Králové Hradce byla podepsána s Německem smlouva na odboj i výboj. Byla to ohromná proměna evropské scenérie a přešinutí poměrů evropských.

Český tisk z roku 1891 konstatuje, že Rakousko mělo čerpali z neštěstí královéhradeckého poučení pro všechnu svou budoucnost. Zdravý rozum rakouský byl by mžikem postihl, jakými dráhami má se nadále bráti politika Rakouska, že má doma především uspokojiti český národ znovuzřízením starobylého státu českého jakožto nejpevnější a nejpřirozenější hradby proti nájezdům Prušáctva, v zahraniční politice své že má hledět odtrhnout Rusko od Pruska a získati si poznovu jeho bývalého přátelství vedle přátelství Francie.

Mimoděk se člověk dnes zamyslí nad těmi starými novinami. K provedení toho, co by bylo rozumné, nikdy v Rakousku nedošlo. Byl to osud Rakouska, řítit se pomalu, ale pak střemhlav jistě do úplné zkázy.

Místo s Čechy vyrovnalo se Rakousko o překot s Maďary a svěřilo v těch dobách svou zahraniční politiku Maďaru a nejdůvěrnějšímu příteli Bismarckovu Gyulovi Andrássymu. Pak přišel zmar českého vyrovnání, Sedan, dobudování německé jednoty pod Hohenzollerny.

Rakousko k tomu smutně kývalo hlavou a namlouvalo si, že na něho Evropa čeká s jeho politickým posláním na Blízkém východě. Falešný hráč v karty Bismarck, který tahal z rukávu císaře rakouského,
kdykoliv to bylo třeba, sváděl Rusko i Rakousko ku srážce, ukazuje jim na Orient.

Bismarck sehrál ještě jednu partii s kartami na berlínském kongresu. Utěšoval se, že Rusko nepostihne toho, kdo zamíchává karty. Perfidie pruská se přepočetla. Rusko vystihlo falešného hráče. Rakousku i Německu padly špatné karty. Ztráta ruského přátelství byla pro Habsburky a Hohenzollerny ztrátou nejtěžší.

„Tužte se a hotujte,“ volá v té době Gorčakov Francouzům. „Rusko vás neopustí!“ A Rusko stisklo pevně ruku Francie ku definitivní nerozlučné alianci na vzdor a obranu proti společným nepřátelům.

Roku 1891 podepsalo Rakousko svůj ortel smrti, přiklonivši se definitivně na stranu Německa. A tenkrát psaly české noviny: „Ať Rakousko zjedná pořádek ve své domácnosti, rozřeší spory státoprávní, národní a ústavní, dokud je čas, a ať neodkládá řešení jich opět, až bude pozdě.“

A bylo pozdě. To pozdě muselo přijít. Od 1891 až do roku 1916 prováděla rakouská vláda systematicky řemeslo rakouských marodérů. Celá politika rakouská byla jediným zbožňováním němectví.
A Němci vždy jemné otázky svědomí místo ve znamení svobody, práva a pravdy hleděli rozluštiti ve smutném znamení násilí a moci, ve znamení krve a železa. Při delegačních hostinách obracel se císař František Josef k českým delegátům s otázkami: „Jezdíte často do Vídně?“ „Plavou ještě po Vltavě vory?“ „Myslíte, že to deštivé počasí potrvá delší dobu?“ „Jak daleko pokročila regulace Rokytky?“ „Co je s řepou?“

Mám před sebou staré noviny. Nikdy tam nestojí, že by se císař na delegačních hostinách zeptal alespoň: „Máte už české školy?“

Když roku 1897 po pádu ministerstva Badeniho vyměnili v Praze dvojjazyčné pouliční tabulky za ryze české, řekl tenkrát k českému delegátovi císař pán:

„V Čechách jsou jisté nespokojené živly, těm zlámeme vaz.“

A tato císařská slova měli si tenkráte Čechové nalepit pod královský reskript. V těch slovech jest vystižen celý politický program habsburské dynastie. Tak se mluví mezi popravčími mistry a to je styl habsburský. V období dvou let světové války zlámali v Rakousku vaz 4000 Čechům! Ale zbylo jich ještě přes šest miliónů, a než se habsburská dynastie rozloučí se světem, bude jí to alespoň zadostučiněním, že naučila nás dělat oprátky. Díky rakouské vládě bude mít každý Čech v Čechách a na Moravě velkou praxi v tomto oboru. A bude mít pravdu nějaký pan Knöpfelmacher, který jednou napsal v Neues Wiener Journal, že Austria jest učitelkou národů.

Ctihodný pražský Wohlschläger a František Josef I. si podali ruce. A vedle něho stojí Vilém II. A tomu se nikdo nesmí divit, případy ty jsou známy ze soudní praxe, že zločinci se utěšují, mají-li společníky svých zločinů.

Habsburkové s Hohenzollerny svezli se na jedněch saních, a tak pozdější pokolení budou se alespoň bavit dvěma strašidly: jedno bezhlavé na rozvalinách Schönbrunnu a druhé na zříceninách paláce v Postupimi. A v císařském hradě vídeňském může nějaký podnikavý muž otevřít si kabaret U krvavé koruny.

Mám tedy před sebou staré noviny, české i německé, z různých dat. Vezměme si například z roku 1891. V té době jsme měli v Praze Jubilejní výstavu, slavobrány, Veličenstvo, a zavírali lidi na tři měsíce kvůli tomu, poněvadž před fontánou zpívali „Hej, Slované“ a křičeli před kasinem „Pereat“. Do Prahy přijeli tenkrát gymnasté francouzští a lidé slzeli radostí. Němci dostali povel výstavu bojkotovati a německé noviny psaly, že nikdo o tom nepochybuje, že oni francouzští gymnasté, které lid český nosil na ramenou, jsou vesměs vynikající francouzští důstojníci z generálního štábu.
Německé listy již tenkrát věděly, co máme dělat. A hrabě Taaffe referuje u dvora o smýšlení českého lidu:

„Tolik se mi zdá, že Čechové mají Francouze mnohem radši než Němce.“

Dobrý ten člověk se neklamal a je pozoruhodné, že týž rakouský státník dostal od dr. Plenera ošklivou lekci ve Vaterlandu, kde mu slíbeno veřejné zpoličkování za to, že chtěl, aby z patnácti radů vrchního soudu ve Vídni znal česky aspoň jeden. Dostal-li hrabě Taaffe těch pár slíbených nebo nedostal, o tom nevím, jen tolik je známo, že po něm přišly doby záštíplného pronásledování a bezohledného znásilňování všeho českého. Papír snesl tisíce takových kapitol a české listy kupovaly tiskařskou čerň jedině kvůli tomu, aby si postěžovaly po sousedsku, mezi svými, jak to s námi
chodí.

„Jsme členy jedné obce a jde to s námi z kopce.“

Poslanec Špindler ve sněmovně poslanecké 25. června 1891 v poradě o rozpočtu ministerstva vnitřních záležitostí praví vládě:

„Poslední sčítání lidu v Království českém (1890) dělo se pod neobyčejným tlakem národní nesnášenlivosti a zášti, výsledek je bezcenný a hanbou a ostudou Rakouska,“ načež mu ministr vnitřních záležitostí odpovídá, že neříká nic nového. To jest svatá pravda.

Hanba a ostuda nebyla nikdy novinkou pro Rakousko. Na co Rakousko sáhlo a do čeho se zamíchalo, to dopadlo vždy náramně smutně a dlouho se vždy ještě mluvilo o té ostudě. Jen jednou se mluvilo o šťastné Austrii, a to tenkrát hrála úlohu staré kuplířky (Bella gerunt alii, tu, felix Austria, nube).

Obraz toho hesla byl z dvorní obrazárny v poslední době odstraněn. Rakousko už nemá nikoho, koho by nějak chytře vdalo, a myslím, že by si dnes nikdo nevzal princeznu z rodu rakouského, jejíž otec přivedl monarchii na buben. Ostatně dnes skutečně válku vedou jiní. Rakousko nehraje v tom žádnou vůdčí roli. Bella gerunt alii, a Rakousko jest přitom bito.

Roku 1892 vyskytl se jeden poctivý Němec v Rakousku. Byl to nějaký profesor Hübner. Ten napsal, že bělohorský vítěz neodvážil se sáhnouti na náš jazyk, ale Rakousko ano. Toho muže to stálo kariéru.

V Aussiger Nachrichten té doby obviňují ho z velezrady a projevují potěšení, že byl okamžitě zbaven profesorského úřadu a že mu byla vytlučena okna. Tenkrát se spokojili vytlučením oken, a dnes by ho pověsili.

V temže čísle Aussiger Nachrichten jest výzva, aby v obecních lázních byly vyvěšeny podobizny pruského krále, jeho syna a kancléře Bismarcka. Dnes to není třeba. Od toho dne, kdy vyhlásilo Rakousko Srbsku válku, vládu v naší krásné zemi nediktoval císař rakouský, nýbrž pruský král. Vždyť kdo žil v severních Čechách, ten chápal, že k tomu muselo dojít. Je vůbec každému známo, jaké prapory němečtí krajané vyvěšovali při svých slavnostech po celá desítiletí, jaké písně zpívali při svých politických hodech. Nebyly to rakouské barvy ani rakouské písně, a přitom nám předhazovali,
že jsme neloajální.

„My jsme také nikdy neměli příčinu býti loajálními,“ vysvětluje již roku 1884 dr. Eduard Grégr na táboru lipanském.

„Národ český,“ praví tam, „přináší státu rakouskému takové oběti na penězích i krvi a platí takové sumy daní, že by Rakousko bez těch obětí ani obstáti nemohlo, ale za to vše státní moc šlape po jeho právech, nechrání jeho nejdražší statky. Může-li rozumný státník a politik nevědět, že konec konců nemůže být jiný než zničení samostatnosti říše rakouské? Vláda praví, že nám nemůže důvěřovat a že nemůže mu svěřit k řízení loď státní, neboť ví ...“

[Další část textu byla zabavena rakouskou cenzurou.]

Od památného toho táboru až po vypuknutí dnešní války na každé stránce českých časopisů vidí čtenář věty:

„Žádáme toho jménem historického práva svého v království tomto, žádáme toho jménem občanské svobody základními zákony státními nám zaručené. Vyzýváme proto zástupce svého na sněmu českém a na radě říšské ...“

Bláhové hlavy, které kdy tomu věřily, když poznaly ty články plné nadšení a naděje, že v rámci rakouské monarchie někdy se povede lépe českému národu. Zemřeli, a národu bylo stále hůř. A přišli jiní, a papírové protesty odpočívají ve starých ročnících našich politických časopisů se všemi rezolucemi, aby učiněna přítrž neslýchanému teroru německému.

A v těch starých novinách uloženy jsou i stenografické protokoly zasedání všech období parlamentu, kdy naši řečníci snažili se práva naše obhájit skvělými řečmi a kde ministerští předsedové sehrávali komedie, gratulujíce našim řečníkům. A přitom jsme zapomínali nebo jsme se neosmělili zdůraznit, že právo národa nedá se vydobýti jako právo soukromé před soudem výbornými řečmi obhájců, nýbrž že třeba ozbrojenou silou zjednati právu tomu platnost.

Zavírám tyto staré ročníky časopisů a odjíždím zítra s maršovou rotou na rakouskou frontu ...