|
Otcem chudých v třetí čtvrti býval pan Kauble.
Této hodnosti věnoval celý svůj život v
posledních dvaceti letech. Rozhodoval předně při
rozdávání lístků na darované uhlí chudině, byl
ve sboru obecních starších a v komisi pro místní
chudinství.
Na třech dveřích bytu měl přibity plechové
tabulky s nápisem:
„Přispívá na místní chudé!“
Tyto tabulky ho nestály ani haléře, poněvadž on
je měl doma na skladě a vydával je každému, kdo
zaplatil pro místní chudé 20 K příspěvku ročně.
Žebráci z toho nikdy neviděli ani haléře,
poněvadž všechno pohltila agenda při chudinském
úřadě. Referent o chudinství měl platu 2 400 K
ročně, pak tam byl jeden úředník s 1 600 K a
sluha, kterému se platilo 100 K měsíčně. Zbytek
pak přišel na různá vydání, jako representační
cesty členů chudinského referátu na sjezdy pro
ochranu chudiny. Na žebráky se tedy nedostalo.
V domech, kde dřív dostávali almužnu, bylo jim
připomenuto, aby se podívali na tabulku na
dveřích: „Přispívá na místní chudé!“
Co bylo tedy platno, že svolána byla konference,
aby byla zamezena pouliční žebrota. Místní
časopis rozepsal předtím anketu, jakým způsobem
omeziti žebrotu.
Došlo mnoho dopisů, ve kterých bylo poukazováno
na to, jak v jiných městech jest žebrota
rozšířena.
Byly to věci tak chytré a samozřejmé, že
nezbývalo než svolat konferenci na zamezení
žebroty.
Týden před konferencí chodil otec chudých pan
Kauble po čtvrti, zastavoval žebráky a domlouval
jim, aby zanechali žebroty. Na několik žebráků
také upozornil strážníky a tak plodně žil po
celý týden, přemýšleje, že vystoupí na
konferenci s nějakým návrhem na obmezení žebroty
nebo její potření.
Konference zúčastnil se též referent z policie a
z okresního hejtmanství dostavil se pan okresní
hejtman, který při řeči starostově usnul.
Policejní úředník při této řeči čistil si a
piloval pilně nehty, zástupce městské fary
kaplan Bláha četl si stanovy nějakého hasičského
sboru, které mu padly do ruky již po páté. Řeč
pana starosty činila trapný dojem.
Stále říkal: ,,Tedy žebrotu snažme se potírat.
Tedy hleďme zabránit i žebrotě, tedy vystupme
proti ní. Tedy jdu z té zásady, že sluší se
proti ní ostře se brániti.“ Mluvil tak už přes
půl hodiny, až konečné řekl: ,,Kdo má z pánů
nějaký konkrétní návrh, toho prosím, aby s ním
vystoupil.“
Povstal otec chudých z třetí čtvrtě, pan Kauble.
Po jeho tváři rozhostilo se v tom okamžiku, když
hleděl vstříc starostlivým členům konference,
nadšení.
Strojil se, že jim řekne vše, co měl na srdci
poslední týden a o čem přemýšlel v noci na
posteli. Když člověk leží v pohodlných peřinách,
tu se mu příjemně přemýšlí o chudobě bližních.
Před konferencí stavěl se na litru vína a tu ono
hřejivé teplo v žaludku vniklo mu i do srdce, do
duše, a počal mluvit měkce o osudu vdov a
sirotků.
Okresní hejtman spal dál a referent z policie
zívl.
,,Vdovy a sirotky třeba chránit,“ volal zoufale
otec chudých pan Kauble, „chraňte sirotky a
vdovy před zkázou. Pánové,“ - zvyšoval hlas, až
se radniční síň třásla - „pánové, třeba učiniti
něco v jich prospěch, zbaviti jich rázem bídy.
Pánové, mám pevný úmysl založiti nadaci.“
Teď se probudil okresní hejtman. Šedesát očí
dívalo se panu Kaublemu do očí, dychtivě a v
úžasu.
„Náš nejlepší člověk,“ zašeptal pan starosta k
sousedům.
„Ano, nadaci,“ zvolal povzneseným hlasem otec
chudých, „nadaci, kterou alespoň jedné chudé
vdově bude pomoženo. Vypisuji nadaci na
flašinet.“ Ticho rozložilo se kolem.
„Náš nejlepší člověk se zbláznil,“ šeptal pan
starosta kolem a pan Kauble s jiskřícíma očima
pokračoval, vytahuje z kapsy arch papíru:
„Já, Antonín Kauble, otec chudých ve třetí
čtvrti, majitel domů a realit, předseda
dobročinného spolku Antonín Kauble aj., dovoluji
si tímto sděliti veřejnosti, že propůjčuji tímto
putovní nadaci jednoho flašinetu soustavy
Garradayovy chudým našeho města. O nadaci může
se ucházeti slepá vdova po obecním příslušníku
ve stáří od šedesáti let nahoru, která prokáže
naprostou bezúhonnost, zbožnost, naprostou
neschopnost k těžší práci a poctivost. Doklady o
stáří, úmrtní list chotě, jeho domovský list a
očkovací vysvědčení přijímá spolu se žádostí
městský úřad místní, oddělení chudinské, nebo
dárce nadace, otec chudých, pan Antonín Kauble.
Flašinet propůjčuje se doživotně a obdarovaná má
povinnost jednou za týden pomodliti se při ranní
mši svaté za rodinu dárcovu.“
Když otec chudých ukončil, nastalo opět ticho,
které konečně přerušil starosta dotazem:
„Smím prosit, pane Kauble, o poznámku?“
Vstal:
„Děkuji jménem celého chudinského referátu panu
Kaublemu za obětavé vystoupení ve prospěch
zmírnění bídy chudiny. Tlumočím vám dík jménem
celého města, jménem strádajících spoluobčanů.
Díky vám, vřelé díky!“
Skončil měkkým hlasem a okresní hejtman,
přistoupiv k panu Kaublemu, podal mu
ostentativně ruku a řekl:
„I já musím vám, ctěný pane, poděkovat. V tomto
případě seznal jsem, že obětavost zdejších členů
obecního zastupitelstva nezná mezí. Buďte
ubezpečen, že nezapomenu vašeho šlechetného
vystoupení ve prospěch místní chudiny.“
A tu nastaly šlechetnému panu Kaublemu dny
čistého štěstí. Zpráva o jeho dobročinnosti byla
uveřejněna v novinách a za několik dní objevil
se u obchodníka s hudebními stroji v hlavní
třídě za výkladní skříní flašinet, opatřený
čitelným nápisem:
„Nadace otce chudých, pana Antonína Kaubleho.“
Pak se dal pan Kauble fotografovat, jak stojí
vedle flašinetu, maje ruku o něj opřenu.
Dle této fotografie dal dělat pohlednice, a tu
stal se ještě více populárním. Byl úplně šťasten
a jeho sebevědomí stoupalo. Okresní hejtman se
na něho příjemně usmíval. Nebylo pochyby, že
dostane se mu při nejbližší příležitosti
vyznamenání.
To bylo krátce předtím, než Vysoká Osobnost
poctila město svou návštěvou.
Pan Kauble u vědomí své důstojnosti šel ku
všeobecné audienci.
„Věnuje svou pohlednici s flašinetem na památku
Vysoké Osobnosti,“ to byla jeho poslední
myšlénka, když spatřil audienční síň. -
Pak se s ním zatočil svět. Vysoká Osobnost stála
před ním a usmívala se na něho.
„Anton Kauble, hochgnädigster Herr,“ vykoktal
jako dobrý Čech německy, a podávaje pohlednici,
dodal:
„Anton Kauble mit dem Flašinet, Vater der
Armen!“
„Vždy jsem otcem nejchudších,“ řekla
blahosklonně Vysoká Osobnost, popošla k
pobočníkovi, řekla mu cosi a pobočník přistoupil
k panu Kaublemu, a podávaje mu zlatou
dvacetikorunu, pronesl úředním tónem:
„Audience jest u konce!“
A Vysoká Osobnost řekla přívětivě:
„Jen nezoufat, i flašinet člověka uživí, starý
vojáku!“
Otec chudých vypotácel se ze dveří a za hodinu
nato roznesla se po celé čtvrti zpráva, že pan
Kauble rozbil a rozmlátil holí svou nadaci ve
prospěch chudých. |
