|
Abych objasnil situaci, poznamenávám, že napřed
ozvalo se na dveře mého pokoje nehorázné
klepání, pak pronesl jsem vážně: „Dále,“ a potom
otevřely se dveře a od muže, který je otevřel,
byla slyšet věta: „Jsem Josef Kalup, mistr
malířský. Bydlím pod vámi, mladý pane,“
pokračoval host, „jak se račte pamatovat, když
jste se nedávno přistěhoval, já to byl, který
vám řekl: ,Mladý pane, kdybyste byl tak laskav a
až se budete někdy stěhovat, nezapomeňte na mne,
já mám taky vozík a těch pár hadrů, víte, já
jsem upřímný, taky vás odvezu. A jak rád, mladý
pane.’ Musíte odpustit, že tak divně mluvím, to
víte, člověk někdy pracuje celý týden, a proč by
se pak neobveselil. Našinec o kvartále nespí
třebas celou noc, pořád někde maluje v bytech, a
co se nazlobí, a proč by se jednou netěšil ze
života, když ví, že pije za své, krvavě vydělané
mince. Věřte, mladý pane, že jsem rád, že jste
se přistěhoval do našeho baráku, poněvadž to
člověka těší, když si může promluvit s pánem,
který píše povídání do novin. Bydlel zde taky
jeden takový pán a ten psal do ‚Obuvnických
zájmů’ o kůžích, o lepu a takové poučné věci. Já
mu vždycky říkal: ‚Napište nějaký román.’ Ale on
zavrtěl vždy hlavou a povídal: ,Už jsem příliš
na to stár,’ a zas psal jen o podrážkách a tak.
Potom jsem se znal s jedním a ten psal taky do
novin. Byl to sluha jedné banky, a jakmile se
tam něco šustlo, už s tím běžel. Jednou se
podepsal na moc vážnou věc, že to jako v té
bance není v pořádku. Tak ho z banky vyhodili. U
vás je to ale něco jiného. Vy píšete taková
povídání. Nedávno jsem náhodou přišel na jedno.
Poslal jsem syna pro chleba, a on má vždy
špinavé ruce, tak jsem mu řekl: ,Ať ti bochník
zabalí do papíru.’ Kluk se vrátí, a když tak ten
papír prohlížím, vidím, že je to taková příloha
s povídáním, a tam čtu: ,Napsal ten a ten.’ Hned
jak to vidím, povídám, to je mladý pán seshora,
a na kluka: ,Čti.’ Najednou kluk přestane číst.
,Proč nečteš dál?’ ,Není to celé.’ Jo, oni mu
dali jen kousek z té přílohy. Ale i těch pár
řádků bylo pěkných. Řekl jsem si: Musíš mladého
pána navštívit, když zná tak pěkně psát, a
poprosit ho o maličkou laskavost. Zaklepáš a
řekneš: Jsem Josef Kalup, mistr malířský. Pak mu
vyložíš, oč se jedná, jestli totiž nebudeš
mladého pána vytrhovat.“
„Ó nikoliv,“ pravil jsem, „jen řekněte, čeho si
přejete. Vše, co v mé moci (mluvím v podobných
případech jako na divadle), vykonám. Buďte
ubezpečen, že nikdo se ke mně neobrátil nadarmo
(jen když si nechce něco vypůjčit).“
„Jedná se o vdovce,“ řekl smutně pan Kalup, „a
tím vdovcem jsem já. Před dvěma měsíci umřela mi
žena. Máme dva hochy a s těmi mám velkou obtíž.
Kluci mizerní nedělají dobrotu. Jestlipak, mladý
pane, slyšíte křik: ,Ehú, ehá’, to křičí ten
mladší, když se ho jen dotknu. A jestli slyšíte,
jak někdo dole řve: ,É, é, é’, to křičí ten
starší, když ho chci trestat. Pomalu a jistě
připravují mne do hrobu. Je mně pětačtyřicet
let, chtěl bych ještě být na světě, ale vidím,
že mne ti kluci utrápí. Oni musí vařit, když
žena umřela. Jdu někam malovat, a tu vezmu vždy
jednoho s sebou a ten druhý připravuje jídla.
Přijdeme domů hladoví, a jídlo není hotovo, a
když je, tak nelze ho jíst. A nechám toho
prvního doma, je to to samé. Káva, to je brynda.
Přijde ta sousedka, ta a ta, ta radí Kolbovu
cikórii, ta Frankovu, ta Kolínskou, kluk je z
toho celý blbý a uvaří špínu. Když je nechám oba
doma, kluci se perou, leccos rozbijou a vždycky
najdu jednoho bez sebe. A tak nikdy nemám svůj
pořádek. Někdy, když se chci dobře najíst, jdu
do hostince. A to má zas háček, že si myslím,
když už jsi v hospodě, tak se nevzdávej. Sedím a
sedím, piju a piju. A už jsem v ráži. Nechám
malování, dojdu si domů pro citeru a vrátím se
do hospody. Umím také dělat břichomluvce a hrát
na skleničky. Mám doma šedesát takových
skleniček a paličku. Paličkou tluču do skleniček
a oni hrají: ‚Hřbitove, hřbitove, zahrádko
zelená ...’ Tu hraji nejraději a mne to vždy
dojme. Vidím, jak jsem opuštěný, jak domácnost
upadá, a pak mně něco šeptá: ,Ožeň se! bude to
lepší. Budeš mít svůj pořádek. Přijdeš domů,
najíš se pořádně, kluci budou pod dohledem,
vychováš z nich -’ jak bych to řek?“
„Řádné občany,“ pomohl jsem mu.
„Ano,“ pokračoval pan Kalup, „řádné občany. Ale
oženit se, velmi lehce se řekne, ale provést to,
jest velmi těžká věc. Ale tu zas mne napadlo, že
jsou noviny a ty že přinášejí nabídnutí k
sňatku. Prohlížím si je, a tak jsem si vybral,
vystřihl a jdu k vám, mladý pane, na radu, co
říkáte tomu?“
Podal mně výstřižek z novin.
„Nabídnutí k sňatku. Mladá, čtyřicetiletá vdova,
příjemného zevnějšku, s jměním 4000 K přála by
si seznámiti se s pánem starším, v jistém
postavení. Vdovec není vyloučen. Jen upřímné
atd.“
„Tak bych vás, mladý pane, prosil,“ pravil pan
Kalup, „kdybyste mně ráčil nějak zkomponírovat
psaní, že jako já jsem vdovec, který by se rád
oženil s tou vdovou. Můžete poznamenat, že jsem
hudby milovný, že bych byl dobrým manželem, že
mám venku domek. Chvalte mne, mladý pane, já to
tak nedovedu napsat.“
„Buďte ubezpečen,“ řekl jsem, „že vynasnažím se
popsat vás co nejlépe a že přičiním se, aby se
ona s vámi sešla. Přijďte si za nějakou chvíli
pro psaní.“
„Nikdy vám toho nezapomenu,“ děkoval a já od té
chvíle stal jsem se tajemníkem pana Kalupa,
mistra malířského.
Sedl jsem ke stolu a přemýšlel. Když už něco
píšu, ať je to hezké. Vžiji se do jeho situace.
Budu myslet, že já jsem vdovcem, vymaluji si v
duchu obraz její, té mladé čtyřicetileté vdovy,
a budu psát a psát.
Vzal jsem dopisní papír a počal psát:
Velevážená dámo!
Ach! V životě lidském jest tolik náhod, A jednou
z těch náhod, ale milých a příjemných, bylo, že
zraky mé mimovolně, snad vzájemnou duševní
přitažlivostí nás dvou, slétly na Vaše,
velevážená dámo, ctěné nabídnutí k sňatku pod
značkou „Mladá vdova“.
Vskutku musela to být náhoda, tolik nabídek, a
jen k té jedné stále jsem se vracel. Jsem
vdovcem, velevážená dámo, osud snad sám chtěl,
abychom my, vdovec a vdova, se shledali, abychom
my, opuštění v plném rozkvětu mládí, užili ještě
klidného života, spokojeného pod baldachýnem
nehynoucí lásky. Jsem k milování jako stvořen,
jsem stvořen vésti pevnou rukou svou novou
manželku úskalím života. Pětačtyřicetkrát slunce
svítilo na jaře na mou hlavu, jsemť pětačtyřicet
let stár - a již opuštěn. A se mnou opuštění
jsou mí synkové, ti postrádají pečlivé ruky
mateřské, postrádají tepla lásky její. Chladno
zavládlo v jich a mém srdci, ale to chladno
hřejivými paprsky lásky, vím dobře a tuším,
roztaje a Vy budete tou, která vrátí spokojenost
do naší rozhárané domácnosti, kde schází
manželka, matka a hospodyně. Budete tou, která
jemnou ručkou smaže poslední stopy utrpení, a já
se obrodím a se mnou celá domácnost. Jako zlatý
pták fénix vstanu z popele smutku.
„Je zrzavý,“ přemítal jsem, „řeknu, že je
blondýn.“ A dále jsem psal:
Postava má vyniká silou Herkula, plet má, toť
pleť blondýna, vlasy plavé, vous plavý a
kudrnatý. Pečlivým jsem otcem svých sirotků, neb
mé srdce jest dobré a každý, kdo podíval se na
modré mé oči, řekl: „Toť dobrák.“ A přitom láska
k práci, ta u mne tvoří část života. Jsem pilný
mistr malířský a obratný. Proto vydělávám si
hezké peníze a v prázdné chvíli krátím si čas
hudbou. Jsemť hudebník a dnes hudba pro mne jest
lékem proti zármutku a v budoucnosti, velevážená
dámo, doufám, že její sladké zvuky zahrají o
lásce manželské, o lásce mé i Vaší. Obracím se k
Vám, velevážená dámo, račte napsati, kde bychom
se sešli, aby naše známost rostla a rostla až k
vytouženému cíli.
Připojuji s výrazem nejhlubší úcty svou adresu
Josef Kalup
mistr malířský a majitel nemovitosti
Pontová ul. č. 20
Když vdovec přišel, přečetl jsem mu dopis a pan
Kalup dal se do pláče. Tak ho ten dopis pohnul.
A pak řekl: „To by v tom museli být všichni
čerti, aby se na to nechytla. Zaplať vám bůh, co
jste pro mne udělal ...“
Za půl druhého dne přišel opět ke mně.
„Odepsala, mladý pane, bůh vás požehnej, a jak
hezky, račte si to přečíst.“
Četl jsem dopis psaný nevypsanou ženskou rukou,
hemžící se pravopisnými chybami, které zde
nereprodukuji:
Ctěný pane!
Dopis Váš mne dojal, až jsem plakala. Je mně
jako Vám. Mám 4000 K, jsem brunetka a vdova po
panu uzenáři. Mám ráda blondýny, nebožtík byl
taky blondýn. Dostala jsem hodně nabídek, ale
přijdu jen na Vaši. To se uvidíme u radnice v
neděli, tam, co prodávají pomeranče, v deset
hodin. Budu celá černá, jen na klobouku mám
velikou růži. Odepište mně pod tou samou
značkou, jak vypadáte, co byla v listech: „Mladá
vdova“ poste restante.
Pozdravuje vás nová známá
Anna Braková
vdova po panu uzenáři Brakovi
N. B. Jméno Josef se mně líbí. Nebožtík se
jmenoval Josef Brak.
„To je dopis, co?“ ptal se vítězoslavně pan
Kalup, „to je dopis, co? Bude to nějaká upřímná
holka.“
Změnil tón a pak pravil: „Proboha vás prosím,
mladý pane, buďte tak laskav a napište jí, že se
těším na ní náramně, že budu mít na hlavě černý
klobouk, čamaru a v ruce že dle zvyku držím
pořád bílý šátek.“
„Posloužím vám ochotně,“ řekl jsem, „a napíšu
dojemný dopis.“
„Děkuji, děkuji,“ pravil vdovec ve dveřích,
„nezapomeňte jen na ten bílý šálek.“ „O ano!“
Šel jsem ke stolu a psal:
Velevážená dámo!
Do temna mého smutného života vnikl paprsek
světla a zazářil, zaplál v něm a jasně hoři
líbezným světlem. Toť Váš dopis. Ten způsobil v
mém srdci žár, roznítil mou touhu a nemohu se
dočkat chvíle, kdy Vám podám a vřele stisknu
ruku. V neděli! Ten den bude pro mne
dvojnásobným svátkem. Těším se na ten den, a jak
se těším! Jak dlouhými budou se mně zdáli ty dva
dny, které nás dělí od sebe. Budu počítat každou
vteřinu, chodit zasmušen a netrpěliv, a přece
tak blažen. A až přijde ten den, ta krásná
chvíle, budu čekati s tlukoucím srdcem na udaném
místě. A vy až uvidíte v dáli černý klobouk,
hezkého blondýna, oděného v čamaru, nemeškejte a
jeho muka zkraťte. Bílý šátek v jeho ruce vláti
bude na znamení jeho netrpělivosti a
toužebnosti.
Nuž sbohem! Váš dopis na srdci schovám, ač v
srdci obsah plane růžemi štěstí a naděje.
Sbohem! Sbohem! Ruku Vaši v duchu líbá Váš
Josef Kalup
mistr malířský a majitel nemovitosti
N. B. Já čekám, čekám a vteřiny počítám. Smím
říct: „Sbohem, Aninko“?
Když jsem panu Kalupovi dopis s náležitým
důrazem přečetl, slzy mu stály v očích.
„Zaplať vám bůh,“ děkoval pohnut, „za vaše
krásné psaní. Když to slyším, tak na mou duši se
na tu holku těším ...“
*
Od té doby uplynuly tři měsíce. Pan Kalup chodil
s paní Brakovou, vdovou po uzenáři. Známost
jejich, díky mému přičinění, pokračovala. Psal
jsem mu milostné dopisy, ohnivé, vživ se úplně
do myšlénky, že ne pan Kalup, ale já chodím za
paní Brakovou.
Byly to krásné dopisy. Jemné i bouřlivé. Když
jsem je psal, díval jsem se z okna na druhou
stranu, kde byla jedna hezká slečna. Někdy dle
nálady byly trochu sentimentální, dojemné a
žádný z nich neminul se s účinkem.
Paní Braková, abych tak vulgárně řekl, „brala“.
Pan Kalup nestačil mně děkovat. Jednou řekl, že
mu v náruči omdlela při vzpomínce na krásné
poslední psaní, jindy zase vyprávěl, jak ho
objala s pláčem, že není možná, aby ona
vyjádřila svou lásku k němu dle dopisu, který
jsem psal a který končil otázkou: „Nuže,
drahoušku, rci, srdíčko, máš mne opravdu ráda?“
*
Nakonec byla z toho svatba. Při svatební hostině
mohl jsem si dobře prohlédnout tu tlustou vdovu.
Brr! Ještě dnes se otřásám mrazem při vzpomínce
na ni. A té jsem psal tak krásné dopisy, které
jí popletly hlavu a které panu Kalupovi omráčily
mozek, že myslel, bůhvíjakou krásku si bere.
A třetího dne po svatbě bylo slyšet zezdola
hrozný povyk.
„Já,“ křičela paní Kalupová, „vzala jsem si tě
jen pro ty krásné dopisy, a ty teď jsi, jak
vidím, darebák. Na, tu máš! Tak! Chceš ještě
jednu, ty jeden? Tak!“
Bum! ...
Nežli jsem se vzpamatoval, otevřely se dvéře
mého pokoje a dovnitř vběhla paní Kalupová.
„Vím všechno,“ křičela, „vím všechno. Ten
darebák se přiznal. Ty krásné dopisy psal jste
vy, nezapírejte.“
Utřela si slzu šátkem a vzdychla: „Byly tak
krásné!“ A nežli jsem se nadál, objala mne a
políbila.
A já? Já omdlel ...
Když jsem se probudil z mrákot, spatřil jsem
plno sousedů v pokoji a cítil, že mne polévají
vodou, kořalkou a octem.
Paní Braková zmizela. „Dobře že jsme vás
vzkřísili,“ prohodil soused, „bylo by vás škoda,
jste nadaný člověk. Už je vám lepší?“
Bylo. A také jsem se já, nadaný člověk, ještě
téhož dne odstěhoval na druhý konec města. |
