|
Všichni souhlasili, že Vilém je hoch velice
vzdělaný a chápavý. Jeho dědeček, komerční rada
Zahel, pravil slavnostně, předávaje mně Viléma
do vychování: „Vilém jest útlá, nevinná bylina,
ze které vyroste ratolest našeho domu silná a
mohutná, která jméno Zahelů obklopí jistě
slávou, neboť jest to hoch vtipný. Postarejte
se, pane profesore, prosím vás snažíc ně, aby
Vilém, tento nadaný hoch, vynikl ve všech
oborech lidského vědění.“
Útlá, nevinná bylina Vilém byl patnáctiletý
klacek a klátě se na židli měl jeden prst v
nose, zíval a díval se unuděně kolem.
Jeho matka, dvorní radová, dívala se mně v tomto
slavnostním okamžiku na boty.
Pak tam byla ještě jedna teta, která si utírala
slzy, hladila Viléma a z pompadurky cpala mu do
úst cukroví.
Starý komerční rada vzal mě za kabát a řekl
ještě: „Chybou Viléma jest, že mu schází
povšechné pojmy, ačkoliv ujišťuji vás, že jest
velice nadaný a vtipný. Jděte s ním na procházku
a uvidíte, co všechno v něm dříme.“
„Pojďte, Viléme,“ pravil jsem vážně. Klacek se
zvedl pomalu a vyšel se mnou. S námi šla jeho
teta.
Když jsme přišli do parku, otázal se náhle
Vilém, pošilhávaje po mně: „Je, prosím, pane
profesore, Afrika v Asii nebo v Austrálii?“
Vyložil jsem mu co nejvlídněji, kolik je dílů
světa, co je to tedy Afrika, a otázal jsem se
nakonec: „Nyní mne tedy, Viléme, řekněte, kolik
je dílů světa a jak se jmenují.“
Nerozmýšlel se ani okamžik: „Dílů světa je
dvanáct: Amerika, Evropa, Čechy, Rakousko,
Morava, Asie, Slezsko, Afrika, Křivoklát, Uhry,
Turecko, Slaný, Francie.
Teta řekla: „Dobře, Viléme,“ a obracejíc se ke
mně, pravila s chloubou: „Vidíte, jaký to nadaný
a talentovaný hoch a jak to má v hlavě všechno
po pořádku srovnané. Můžete ťuknout kdekoliv, on
ví všechno.“ Horko mně přejelo po zádech.
„Víte, Viléme, že jste správně vyjmenoval
všechny díly světa, ale Čechy, Rakousko, Morava,
Slezsko, Křivoklát, Uhry, Turecko, Slaný a
Francie, to nejsou díly světa. Co jsou Čechy?“
„Čechy jsou markrabství.“ Teta kývala hlavou.
„Málem jste uhodl. Prozatím jsou však Čechy
královstvím, a markrabstvím je co?“
„Uhry.“
„Uhry jsou též královstvím, Viléme. Je to
Morava, kdežto Slezsko je co?“
„Purkrabství,“ odvětil nadaný hoch rychle.
„Velmi dobře,“ pravila teta.
„Vévodství, Viléme. Znáte ještě v Rakousku jiné
vévodství?“
„Křivoklát.“
Pravil to tak nevinně. „A proč, když to tak
dobře víte?“ „Poněvadž je tam purkrabí.“
„A což kdyby Křivoklát byl jen hrad, Viléme.“
Byl na rozpacích.
„Křivoklát prosím není hrad.“
„Tak co je?“
„Je to cihelna.“
Podíval jsem se zuřivě na nadaného hocha. „Pod
Křivoklátem je cihelna,“ řekla teta, „patří mému
švagrovi.“
Posadili jsme se na lavičku v parku. Byl
nejvyšší čas, poněvadž jsem cítil, že padnu.
Když jsme seděli, neúnavná teta řekla: „Vypravuj
panu profesorovi něco z dějepisu, třebas o tom
Indiánu Vlčí Srdce.“
„Nechci,“ odpověděl Vilém, „já bych teď rád
věděl, zdali ptáci koktají.“
Tuto choulostivou otázku snažil jsem se
zamluvit: „Jaké ptáky znáte, Viléme?“
„Předně znám ptakopyska a netopýra. Netopýr
zpívá a ptakopysk nelítá. Netopýr se dá jíst,
ale ptakopysk ne, ten má jedovaté maso, a když
ho chceme chytit, tak uštkne. Je veliký jako
užovka.“
„Nemluv o takových ošklivých věcech,“ napomínala
ho teta.
„Ptakopysk není ošklivý pták,“ namítal nadaný
hoch, „má hlavu jako kohout a černé oči. Má
ptačí pysk a peří jako pštros. Snáší vejce
jednou za deset let, ale zato moc. Živí se
banány.“
Utřel jsem si pot z čela. „Víte, co jsou to
banány, Viléme?“
„Banán je myš bez ocasu, takže ji může ptakopysk
lepší spolknout.“ Teta zakryla si dlaněmi
obličej: „To je strašné, jaká zvířata jsou na
světě.“
„Já za to nemůžu, tetinko,“ pravil Vilém, „já
znám ještě jiné zvíře, hltouna strašlivého. Ten
žije v moři a polyká koráby. Jinak je neškodný,
že ano, pane profesore?“
„Kdo vám to pověděl?“
„Můj předešlý domácí učitel.“
Představil jsem si toho dobrého muže. Když
viděl, že s klukem nemůže nijak přijít kupředu,
plul s proudem a vykládal mu různé nesmysly,
poněvadž rozumně mluvit s ním o něčem není
možno.
Nebyl to zlý nápad. Alespoň nic ho netrápilo, a
když ho ta komedie omrzela, odešel.
Od toho okamžiku umínil jsem si, že se budu
řídit dle svého předchůdce. Nač si mám ztrpčovat
život nějakým marným poučováním toho klacka.
Od té doby vykládali jsme jeden druhému různé
nesmysly. U něho byl každý kámen křemen.
Nebylo naprosto možné vyložit mu rozdíly mezi
nerosty. Tak jsem mu vypravoval o křemenu
vápenatém, o křemenu živcovém, křemenu žulovém a
rulovém.
Z rostlin poznal na první pohled růži. Růži
rozeznal tento příjemný nadaný hoch na první
pohled od obilí.
Samo sebou se rozumí, že obilí od sebe
nerozeznával. Bylo mu naprosto lhostejno, jak se
co jmenuje, a ječmenu říkal sedmikrása.
Dubu obyčejně říkal modřín. Topol a sosna bylo u
něho jedno a totéž.
Ani v počtech nebyl silný.
Dal jsem mu ku příkladu sečíst 12345 a 67890,
vzal klidně tužku a napsal
9213456789010111213,14, jak ho to právě napadlo,
a když jsem mu řekl: „Dělte 120:5“, řekl: „Tak
to musíme znásobit, 1 a 2 je 7 a od toho 5 je
13.“
Co jsem měl dělat. Řekl jsem mu: „Dobře Viléme,“
a nechal odpočívat na vavřínech a rozhodně byl
jsem přesvědčen, že nikdy nevypočte, přes své
neobyčejné nadání, vzdálenost Siria od Saturna.
Z dějepisu znal Indiány a Turky. Domníval se, že
Turci a Indiáni stále mezi sebou válčí. Abych
tedy doplnil jeho historické znalosti,
vypravoval jsem mu o válkách Turků a Němců s
Eskymáky, jak jednou Eskymáci dobyli Bavorska.
Rozumí se samo sebou, že ten nadaný chlapec
kladl Bavory do moře. Byly u něho ostrovem někde
u Asie.
Z fysiky znal nejlépe házet kamením.
Pokud se týče mluvnice, skloňoval ku příkladu
„děti“, druhý pád „dědka“, třetí pád „dětmama“.
O četnících myslel, že jsou k tomu, aby točili
zeměkoulí. Vydržel jsem to dva měsíce a pak jsem
utekl od nadaného hocha.
Dnes jest Vilém, můj bývalý žák,
rakousko-uherským vyslancem v Berlíně. |
