|
Jednou žil jeden hodný a poctivý žurnalista,
který dílem se držel Tolstoje a dílem svého
šéfredaktora, který zase byl rád, že má v
redakci takového dobráka.
Ale tu se stalo něco, čeho se ten dobrý člověk
nenadal, zejména proto, že žil s vládou v
takovém vlídném poměru. Nikdy nenapsal proti
monarchovi, nikdy neužil špatné věty, psal-li o
vládě. Ten člověk udělal ale velikou chybu, při
své mírnosti zapomněl platit vojenskou taxu, a
najednou dostal od úřadu list, aby neprodleně
zaplatil tu a tu sumu.
Hodný žurnalista spěchal ihned, aby sumu
zaplatil, na cestě stavil se v hospodě, pil, pil
a zase pil a když zaplatil útratu, shledal, že
vojenskou taxu propil. To se opakovalo
několikrát a velmi ho to mrzelo. Vládu to
trápilo také, poněvadž to dělalo několik
zlatých, i poslala mu nové psaní, ve kterém
vlídně a mírně mu vyřizovala, že musí ihned
zaplatit, jinak že jeho majetek přijde do
dražby.
Hodný žurnalista sebral rychle peníze a spěchal
poznovu na úřad. Vyhnul se hospodě, kde předtím
propil vojenskou taxu, pozdravil slušně
hospodského, který na něho kýval a běžel dál.
Vtom potkal chudě oblečené děvče, které se na
něho smálo. I tomu pokušení odolal a bral se
rychle kupředu. Byl již u úřadu, když uviděl
vinárnu.
„Jedna čtvrtka nemůže škodit,“ pomyslil si hodný
žurnalista a vběhl rychle do vinárny. „Když si
dám dvě čtvrtky, ty teprve nebudou škodit,“
uvažoval dobrácky. Tak to stupňoval, až vypil
dva litry vína a snědl kus špeku. Zaplatil nato
a koupil si ještě jednu rakiji a šel na úřad.
Byl trochu při kuráži, a tak když na ten úřad
přišel, povídal: „Jsem prosím tady dobře na
ouřadě?“
„Neříká se ouřad, ale úřad,“ pravil k němu jeden
úředník.
Dobrý žurnalista se usmál a povídal: „S
dovolením, já se na to vy...“
Jak tohle řekl, počali se úředníci zlobit a
jeden běžel k němu a pravil: „Co jste řek, že se
na úřad vy...?“
„Já chtěl říct, že se na úřad vy...“
Tu mu nedali domluvit a běželi pro vrchního
berního, kterému říkali, že je tady jeden
člověk, který říká vy a samé vy... Na ouřad vy,
na všechno vy...“ Styděli se mu říct, co tím
slovem chtěl asi říct, tak pořád říkali, že ten
člověk je samé vy, když mluví o úřadu.
A vrchní berní na to povídal: „Pánové, snad
nechcete, aby ten člověk úřadům tykal? To říká
zcela správně, když říká to svoje vy...“
„Nu ovšem, Excelence,“ povídal starý, v službách
zešedivělý úředník, „když on říká také přitom
se, se vy a pořád se vy...“
„Také říkal,“ ozval se jeden sluha, „já se na
úřad vyse...“
Tu si vrchní berní nevěděl rady a povídal po
delší úvaze: „On chtěl říct: vy se na mne
hněváte?“
A tak od té doby říká se, když mluví o úřadech:
„Já se na úřad, vy se na mě hněváte...?“ |
