Náš dům

Vypravování Lojzíkovo

Bydlíme v pěkném, výstavném domě. Na venku lidé nebydlí v domech. Bydlí v chalupách a domcích. Tyto jsou nízké a malé a jsou jejich. Dům, v němž bydlíme my, není náš, ale je zato vysoký a velký. Má sklep, přízemí, čtyři patra a půdu. Od sklepa až na půdu vedou úzké sice, ale zato tím delší schody, po nichž chodím do čtvrtého poschodí, kde bydlíme.

Maminka sice naříká na tu zlořečenou výšku, ale tatínek ji konejší, připomínaje vždy, že by jí bylo hůře, kdyby měla bydlet na ulici.
Maminka pláče a říká, že by to raději viděla, aspoň prý by ušetřila trochu svých ubohých plic. (Maminka vždy, když se rozkašle, říká: ach, mé ubohé plíce!) Tatínek ujišťuje, že k tomu jednou jistě dojde, a já se už těším na tu jundu.

Jenom jednoho je mi líto. Nebudeme mít žádného domovníka a já nebudu mít z koho si dělat legraci.

No, snad se něco najde. V nejhorším případě je tu náš malý Lojza. Opravdu? A domovníka nebude ostatně škoda. Nadával vždy o kvartále, až jsem to už nemohl poslouchat, a já něco už přece přeslechl!

Bodejť, že tak bude nejlépe. A maminka snad přestane tolik kašlat. Tuhle mi jí bylo až líto.

Ale chtěl jsem psát o našem domě.

Již jsem řekl, že je to pěkné výstavné stavení, hezky vysoké, hladkých zdí, které jsou natřeny krásně žlutavou barvou, jež arci během času poněkud se pošpinila. Ale to vadí tím méně, čím více u nás bydlí partají. Jest jich úhrnem dvacet a osm, a to: ve sklepě bydlí tři, v přízemí, v prvním a druhém poschodí po čtyřech, ve třetím a čtvrtém „štoku“ po pěti a tři na půdě. Úhrnem tedy dvacet osm - což je dosti slušný počet.

Všechny partaje jsou povinny (jako všude) platit činži, dělat hodně rámusu, hádat se navzájem a házet na malý dvoreček nejrůznější smetí, takže tento pomalu se zvyšuje, až jednou „vyroste“ až ke střeše.
Ale to bude trvat ještě dlouho a my se toho nedočkáme.

Ze všech partají, kromě psů a koček, jichž je u nás dohromady 23, to jest slovy: dvacet tři - se mi nejlépe zamlouvá starý dědek, co bydlí na půdě.

Je to bývalý zedník a říká, že stavěl taky tu věž - tak totiž říká našemu domu.

Mluvíme někdy spolu o mnohých věcech a shledávám, že ač je dědek, mívá zdravé názory a dobré zvyky. Obyčejně hledí někam z vikýře, plivá na střechy a z úst se mu valí hustá oblaka kouře - on totiž fajfčí.

Hubuje přitom vždy na krkáče a vydřiduchy a skoro bych myslil, že tím míní také našeho domácího a některé jiné bohaté pány, kteří chtějí na nás peníze.

Je to velmi divné, že ti, co mají mnoho, ještě chtějí na těch, kteří nemají nic.

Zmínil jsem se o tom tomu dědkovi z půdy a ten si odplivl a prohlásil, že to je neřádstvo - a že by zasluhovali důkladný pardus.

Kdo ale neřekl a tak možná myslil, že ti, kteří, ač nic nemají, přece si nechají i to nic brati.

Tuhle mi vypravoval něco o našem domě.

Než ho vystavěli, nebylo prý tu nic než nějaký sklad s prkny a podobnou chamradí. Nato těmi prkny ohradili místo, kde chtěli stavěti, a začali kopati základy.

Přitom jako při všem byly dva druhy lidí: jedni, co kopali, druzí, co se jen na to dívali. Protože ti, co se jen dívali, se více udřeli, měli také větší mzdu, což bylo zcela spravedlivo.

Tak to ten starý zedník povídal, ale myslil-li to doopravdy, nevím - protože při tom nějak podivně mžoural očima.

Pak začali stavět do výšky. Když dostavěli až ke třetímu patru, tak to sice spadlo, ale oni nepovolili a s vynaložením sedmi lidských životů dům dostavěli až ke střeše, pod kterou teď bydlí on, starý dědek z půdy.
Tázal jsem se, čím to je, že se lidé nebojí, že je přijde těch sedm mrtvých strašit - ale on se mi vysmál.

„Když,“ povídal, „těm, kteří by měli příčinu se bát (kdo to je, zase nevím), neudělali ti mrtví nic, ještě dokud byli živi, teď, když už hnijou, jim teprv nic neudělají.“

Já jsem sice prohlásil, že bych, stát se to mně, chodil do takového domu strašit, ale on se mi zase vysmál a řekl, že jsem hloupej kluk.

Kluk, nekluk - já se už rozhodl: budu zedníkem, a stane-li se to, uvidíte, vy neznámí, jak s vámi zatočím.

Když vystavěli ten dům, povídal stařeček dále - vzal jsem si tužku a počítal, kolik jsem vydělal. No a bylo to akorát jeden zlatej a patnáct krejcarů za den. A to jsem si ještě liboval. Pan stavitel prý vzal taky tužku a shledal, že vydělal asi deset zlatých za den. A to ještě huboval - hlavně na těch sedm mrtvých, co se při tom zabili. Není divu taky! Musil dát nějakou zlatku jejich vdovám a tak ho to stálo všechno náramné peníze.

To mi povídal ten plesnivý starý zedník, který teď už jen fajfku z koutku pravého do levého přehazuje a celý den nic nedělá, než hubuje.

Už se těším, až taky nebudu musit nic dělat.

Ale ne - mně se to nestane. Já spadnu, zabij u se a budu chodit strašit - což bych mohl dělat už teď.

Maminka aspoň říká, že jsem roztrhaný jako hastroš v poli.

Já sice hastroše jakživ neviděl, ale jeden kluk, co byl venku, mi řekl, že je to takové strašidlo na vrabce.

Teď tedy bych mohl strašit vrabce - ale hrome, až vyrostu, na mou duši že budu strašit lidi!

A zaživa!

Podívám-li se na ukašlanou maminku a na nás všechny - zdá se mi, že má ten starý zedník z půdy pravdu.

A proč by se taky lidi takových otrhanců, jako jsme my, báli, kdyby neměli špatné svědomí?

A tak mám chuť je nejen strašit - ale - no, však uvidíme!