|
Tento název si vytvořili sami, aniž se ptali
filologů, kterým jistě by se lépe zamlouvalo
slovo: „kulometčíci“. Poněvadž však si již
zavedli slovo „pulomet", nezbývá nám nic jiného,
než smířit se s oním slovem, respektujíce onu
část českého vojska, která se jistě vyznamenává
v boji s naším starým nepřítem.
Považujeme tedy onen název za jednu z oněch
malých privilegii, která vznikají sama sebou u
různých vojenskýph částí.
Jsou známí po celém okolí, kde leží jejich
„pulometná komanda" a natropili se již různých
kousků, s kterými se musí každý smířit. Nesmíme
je tak přísně a neúprosně posuzovati,
obveselují-li se v prázdné chvíli způsobem, nad
kterým by snad nějakému rakouskému hejtmanu
vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, krátí-li si na
př. chvíli oddechu napodobováním různých
indiánských tanců, při čemž zpívají dosud
nevysvětlený refrain: „A ten starý Tobolák, ten
tancuje Krakovjak", nebo když dávají někomu
„hobla", provádějíce tak rozsudek domácího soudu
nad těmi, kteří spáchali nějaký přestupek proti
disciplině, nebo zlehčili nějak pověst
„pulometné komandy", či prohřešili se na
bratrské solidárnosti.
Kdykoliv jsem je pozoroval, nabýval jsem názoru,
že všední zkušenost je pro ně příliš hrubá a
nízká, aby ji mohli zvát životem a že je jim
třeba vymýšleti stále něco, co by jim život
učinilo pestřejším. Tak počali z čista jasna
vyráběti nahajky. Vášnivě splétali řemínky,
chodili po dvoře s nahajkami za pasem.
Byla to taková kasárenská móda, třebas by
nahajka neměla nic společného se strojní puškou.
Pak to zaniklo náhle, jako to začlo a „pulometná
komanda" počala plésti košíky z vrbového proutí.
A hezká maloruská děvčátka dostávala náhle koše
od našich pulometčíků, opravdové koše, uměle
propletené. Když bývalo po škole nebo po
cvičení, viděl jsem často pulometčíky vléci se s
košíky jako mravence z kasáren dolů do vesnic
nebo městečka.
Elegická nálada u nich zprvu hrála prim. Vídal
jsem je za nedělních odpoledních chvil sedávati
s očima zadívanýma do svých vzpomínek nad řekou.
Snad vzpomínají těch dob, kdy v Rakousku nutili
je obsluhovati strojní pušky. Je mnoho mezi nimi
těch, kteří odnášeli strojní pušku rakouskou s
sebou do zajetí. Dnes ovládá je zcela nový,
svěží duch, plný podnětů a vytrvalosti. Je
radost poslouchati je ve škole. Jasně a
srozumitelně objasňují sestrojení a obsluhu
strojních pušek. I to, čemu je naučili rakouští
Němci, se zde neztratí.
Kdo pozná „pulometčíky" musí si je zamilovat!.
Potkal jsem u štábu brigády skupinu malých
hošíků. „Куда, мальчики?"
[Kampak, chlapci?] „Въ пуюметьною
тьоманьдю"[šišlavě:
K pujumetné ťomaňdě - (ke kulometné rotě)],
povídá mazlivě jeden baculatý klučina, „будемъ
обедать"
[budem obědvat].
Byly to děti běženců: které naši „pulometčíci"
krmí. Je opravdu lidumilnost našich hochů
veliká. Co chleba rozdají ubohým běžencům.
Nevím, zdali se na mne nebudou zlobit,
prozrazují-li takovou intimní stránku z jejich
duše, ale vidím stále před sebou onoho
baculatého chlapečka s jeho měkkým: ,,Въ
пуюметьнюю тьомандю".
Abych však prozradil ještě jednu ne tak skvělou
a vynikající stránku.
Jsou mezi nimi i prostopášníci, kteří třeba
vykouří balíček machorky za noc. Noci jsou,
pravda, dlouhé a někdy se povídá až do rána.
Jednou jsem byl u nich hostem a slyšel jsem je
rozbírat naše politické sváry. Nikdy neslyšel
jsem mluviti tak silně a bezprostředně k srdci:
„Nač to štvaní v našich řadách? Postavte štváče
před strojní pušku a za pár minut bude pokoj a
půjde se opravdově za naším jediným cílem".
*
Naše revoluční časopisy na frontě, které budou
jednou pěkným dokumentem do sbírek válečného
musea v matičce Praze, našly přirozeně ohlas
svůj i mezi „pulometčíky".
Vydávají týdenník pod názvem: „Nová Doba". Je to
časopis satirický. Kritisuje v posledním čísle
osobní nešváry ohrožující naši práci, praví:
„Do vlasů si vjedou velmi často,
„komplimentů" při tom slyším na sto.
Pro změnu tak vyrazí si sanice.
Tak se přece nestavějí příští české hranice."
I ostatní články jsou bolestnou analysou české
společnosti, v níž hynou charaktery, zaniká
svědomí, jen aby se mohly nasytiti nízké
soukromé vášně a ambice.
Články ty jsou neklamným svědectvím, že přichází
období, kdy promluví český voják a uklidí ony
spory rázně a bez pardonu.
„Nová Doba“, týdenník pulometčíků,počíná si
vůbec rázně a báseň, uveřejněná v čísle 5., jest
vlastně celým programem „pulometné komandy".
Zní:
„Pryč s přetvářkou nastala nová éra,
ted vítězí jen ten, kdo chrabrý je,
co značí pánů Franců kariéra,
když k zemi klesá shnilá Austrie.
Má starý orel polámaná péra
a z kaluže se brzy napije.
Za malou chvíli praskne portiera
a na trůn vstoupí máti Čechie."
Síla a jedinost českého vojáka jeví se pak v
poslední sloce:
„My kousali se dlouho do svých retů
a zatínali ruce do pěsti,
teď hrdě chceme dokázati světu,
kam láska k vlasti může dovésti.
Tož, táto Žižko, přehlédni svou četu,
snad nedočkáš se na nás bolesti.
My budem střílet ze svých pulometů,
ty v nebi drž nám palec pro štěstí!"
Drazí hoši! Ten palec drží vám pro štěstí i celý
český národ doma, čekající již netrpělivě až
zarachotí děla a pulomety české armády. |
