|
Bylo to příliš jednotvárné, ale ti čtyři, kteří
sedávali každou neděli za stolkem kavárny, ve
slušné vzdálenosti od oken, dveří i kulečníku,
libovali si strávit nedělní odpůldne,
sebekrásnější, pitím vody, srkáním černé kávy a
nekonečným dalším pitím vody.
Tři byli starší pánové a ten čtvrtý byl mladý.
Těm třem starším dalo by se to odpustit, ale z
plachého pohledu mladého vyzíralo, že jim
odpustit nemůže, že ho zde drží v zajetí, když
jeden po druhém se k němu obraceli s otcovským:
„Milý hochu!“
A tu milý hoch smutně hledíval ven na ulici, kde
bylo živo a lidé chodili na výlety, slečinky se
procházely, k zamilování roztomilé, v jarních
toaletách. Měly krčky bílé s červenými a jinými
pentlemi, které sluší koťátkům i mladým dámám,
lehké blůzičky bez šněrovaček, usmívaly se a
měly drobné střevíčky a pěkné černé punčošky. A
on?
„Milý hochu, slavný Bacon řekl: Knowledge itself
is power - věda je sama moc“, vyrušil ho ze
zadumání pán napravo. Byl to pan Pleskot,
profesor fysiky a matematiky, jeho strýc, u
kterého mladý muž bydlel, „měl jsi, milý hochu,
raději studovat vědy přírodní než práva.“
„Pan Karel,“ řekl pan Kramlík, vrchní účetní,
„měl rozhodně studovat přírodu.“
A on by ji studoval vskutku tolik rád.
„Ano, přírodní vědy,“ pravil pan Plazký, řídící
učitel. „Měl jsem studovat,“ pronesl kajícně
Karel, „ale poněvadž mně scházel duševní fond,
nechal jsem toho po jednom semestru a přešel na
práva.“ Zívl. „Práva jsou důležitou vědou a jako
právník mohu se vrhnout na národní
hospodářství,“ teď by se byl nejraději vrhl ke
dveřím.
Vzdychl a zadíval se na chodník. Zpropadený
strýc, je to s ním nuda. Venku je tak krásně,
jsou tam hezké slečinky, mají blůzičky, žádné
šněrovačky a ty nožky!
Pan Plazký se k němu obrátil: „To se divíte,
milý hochu, já to na vás vidím, jak mohou být
takoví blázni, kteří v neděli nemají nic jiného
na práci, než blýskat se venku se svými
toaletami, chodit na výlety, trmácet se v prachu
silnic, pak jít do nějaké mizerné hospody...“
„A pít mizerné a bídné pivo,“ durdil se pan
Kramlík, „pak jít do lesa, rvát tam květiny a
stromy.“
„A nakonec se opít,“ prohodil pan Pleskot, „a na
zpáteční cestě zpívat ošklivé písničky.“
Jak by to všechno rád dělal pan Karel, jen kdyby
nemusil zde sedět.
„Není-liž to, Karle, lepší,“ pokračoval strýc,
„sedět zde v kavárně v klidu, pěkně a rozumně
hovořit a nikdy se nedat strhnout k nějakým
výstřednostem, neboť zejména mladý člověk
nepováží často dobře, kam vedou podobné věci.
Mohu říci, že já kdysi za dob mladých byl jsem
nerozvážlivý a to mne dodnes mrzí. Na výstrahu
ti povím, jak jednou...“
„Novou vodu!“ volal pan Kramlík a pan Pleskot
pokračoval:
„Tak jednou, chodil jsem do oktávy v našem
městě, šel jsem také do divadla. Koupil jsem si
lístek do přízemí. Kus byl snad mizerný, ale já
byl přece jen tak nadšen, že jsem zuřivě
tleskal. Ve středu nato vyšel místní list, a tam
jsem četl, co mne velice rozčililo: ‚Po každém
jednání zuřivý pleskot v přízemí!‘“
Pan Pleskot zalomil rukama. „Představte si:
zuřivý pleskot v přízemí! Od té doby, kam jsem
přišel, tam jsem slyšel v městě: ‚Zuřivý Pleskot
v přízemí.‘ Říkaly mně to i žáby se škodolibým
úsměvem a proto, milý Karle, drž se vždy
zpátky!“
Pan Plazký počal mluvit, když pan Pleskot
skončil svůj odstrašující příběh, o tom, jak je
mládež zpustlá. Mluvil o porodnici a o služkách
u nich doma.
Pan Kramlík uznal za dobré zamluvit tento
choulostivý předmět rozmluvy vyjádřením, že
úpadek mládeže je znát všude: „Za dob našeho
mládí čítali jsme Jablonského, Douchu a
nestarali se o kopanou. Hráli jsme na zástavy a
tak jsme se bavili ctnostným způsobem. A
nebásnili jsme. Mám pod sebou v bance jednoho
básníka a toho asi brzo vyhodíme, poněvadž
zavádí zcela jiný sloh. Místo aby psal: V
odpovědi na Váš ctěný dopis, píše tam ohava:
Odpovídám na Váš ctěný dopis. Nemá člověk
vyletět z kůže? Dnešní mládež nic nectí.“
„Ty nešťastné pitky!“ řekl pan Pleskot. „Jde
takový mladík do hospody, pak do noční kavárny a
je ztracen pro celý život. Provádí takové
neřesti.“
Pan Karel dostal touhu uprchnout do těch
neřestí. Díval se chvíli oknem na ulici, všechny
žilky v něm hrály, a náhle vykřikl: „Tamhle jde
Ryspler!“ Popadl klobouk a zvolav: „Hned se
vrátím,“ vyrazil z kavárny na ulici.
Uplynulo čtvrt hodiny.
„Nějak náš hoch nejde,“ řekl pan Kramlík, „ten
pán ho zdržuje, chtěl jsem mu říci poučný
příběh, jak jeden student hrál karty.“
Pan Pleskot se mimoděk podíval před sebe na
stěnu. „Jak říkal, že se ten pán jmenuje?“
„Pan Ryspler.“
„Prosím, pánové, pohleďte!“ Ukázal na stěnu, kde
visel plechový plakát: „Rysplerova sodová voda
je nejlepší.“
„A jak zná pana Rysplera?“
„Přátelé,“ pravil smutně pan Pleskot, „to je
právě to nejhorší. Kdyby tam stálo: Zátkova voda
je nejlepší, mám takové tušení, že by Karel
zvolal: Tamhle jde Zátka! a že by nám také
zmizel.“
Již bylo zde to slovo, které osvětlovalo
situaci, poněvadž uplynulo již přes půl hodiny a
milý hoch se nevracel.
„Čekejme!“ zvolal pan Plazký.
Čekali novou dlouhou půlhodinu a byli si konečně
jisti svým úsudkem.
„Ztracený syn,“ smutně zašeptal pan Pleskot a po
něm ostatní dva staří páni: „Ztracený, nadobro
ztracený!“
Pan Pleskot zavolal vrchního číšníka a řekl k
němu: „Pane Buriáne, je to čistě důvěrná věc,
mohl byste nám vyjmenovat pivnice a jiné
místnosti, které lákají mladé lidi?“
„S největší ochotou.“ A na připravený papír
diktoval panu Pleskotovi dlouhou řadu místností,
v nichž se radují mladší i starší lidé.
„Přátelé, musíme Karla, našeho ztraceného syna,
najít,“ řekl pan Pleskot a tři starší páni,
srovnavše si všechny místnosti pivnic,
restaurací a vináren podle ulic, vyšli hledat
milého hocha.
Byla to cesta trnitá. Všude vypili po sklenici
piva nebo po osmince vína a když přišli na své
výzkumné cestě do desáté místnosti, totiž k
„Flekům“, šli kolem ztraceného syna a už ho
nepoznali.
„U Fleků“ se jim zalíbilo. Seděl tam s nimi
takový veselý mladý člověk, kterého viděli v
mlze alkoholových par a ten pak je všechny
naložil do drožky a rozvážel domů.
Nakonec zůstal s panem Pleskotem, kterého pracně
dopravil do druhého patra, přičemž pan Pleskot
bručel: „Vy se mně, mladý muži, líbíte, vy jste
výborný, obětavý člověk, vy musíte u mne
přespat.“
Takový byl návrat ztraceného syna, kterého, když
se pan Pleskot probudil, našel v posteli místo
výborného, mladého, obětavého člověka! |
