Návštěvou v městě Neuburgu

Věru, ze jsou obdivuhodné ty různé způsoby bavorského pohostinství. V jednom případě zdá se, že jsou ochotni obětovati i blaho své užší vlasti zájmům pohostinství, a to v Ingolstadte, pěkné pevnosti na Dunaji, která tvoří jakýsi obranný střed mezi Pasovém a Ulmem, z čistě sobeckého důvodu, zadržet tu vojska, hrnoucí se údolím Dunaje ať od východu či západu. Zde stavěli již staří Římané své pevnosti a mistry obranné pevnostní taktiky napodobí nyní dobří Bavoráci. Pevnost sama s tolika pevnůstkami nebyla dobře známa cizím státům.

Dnes ví každé malé dítě u generálních štábů ciziny, že Ingolstadt jest obklopen systémem pevnůstek do kosočtverce, a to proto, poněvadž jsou v Ingolstadte nesmírně pohostinní.

Dobré, zámožné město postaralo se o chudé cestující „zvláštním“ domem, kde každý obdrží po tři dny k obědu dva mázy piva, k večeři tři mázy piva, postel a snídani. Bavorské ministerstvo vnitra uznalo však, že jest to plýtvání národním jměním, a nařídilo, že musí každý chudý cestující si to pohostinství oddělat.

Město tedy nařídilo, že každý vandrák, až vypije své porce piva a prospí se ty tři dny, že půl dne musí pracovat na pevnůstkách, vyhazovat náspy, osazovat tajemné vyvýšeniny a tak podobně.

Výsledek toho byl, že dnes zná celá Evropa báječná opevnění pevnosti Ingolstadtu.

S pýchou dívají se Ingolstadští na svá opevnění a s láskou hledí na armbúbli, vandráky, kteří procházejí městem v kolonách s lopatami na zádech.

To jdou vandráci pracovat do pevnůstek. Každý má v tlumoku půl metru „leberwurštu“ a kus uzeného masa. Uvidíš tam všechny národy indoevropské. Vyprávěl mně jeden starý tulák, že při pevnostních pracech najdeš i takové lidi, že třebas v přestávce jen tak z čistá jasna čmárají si na kus papíru... Když pak je odbyta již ta půldenní práce, tu každému vyplatí se ještě třicet feniků a každý dostane poukázku na máz piva u Gürtiho, což je již za branami města Ingolstadtu, a vandráci rozejdou se dál po bavorském dobrosrdečném království.

Od Ingolstadtu táhnou vandráci, kteří chtějí se dostat do Würtenberska, po Dunaji nahoru příjemnými rovinami na Neuburg, kde je již proslulá „Švobenland“ s malými knedlíky, pečenými jelity a kyselím zelím.

Tam jsem se setkal s jedním svým známým, který právě odtamtud přišel, veselý, zářící blahobytem. Ve Švobenlandě dává se vandrákům totiž po desetifenicích. Byl to starý, známý tulák a k jeho charakteristice může snad posloužit, že chodil po Německu již po pět let s maďarským dobytčím pasem, který byl snad považován za průvodní list ministerstva zahraničních záležitostí, neboť byl s úctou všemi přijímán jako osobní dokument, platnější snad i nad domovský list.

„V Neuburce je dobře,“ řekl usmívaje se, „mají tam nějaké nové dobročinné zařízení.“

Po těch slovech mně zmizel v rákosinách dunajské bažiny, neboť nahoře zpozorovali jsme klátit se pomalu zelené četnické kalhoty.

Nebezpečí však příliš velké nehrozilo, neboť zelené kalhoty položily se do jemného mechu březového háje, dostatečně ležícího ve stínu.

Můj známý však zatím odvázal si loďku a plul po Dunaji na druhý břeh, cosi si spokojeně zpívaje.

Vydal jsem se tedy po Dunaji nahoru, abych na sobě zkusil to nové dobré dobročinné zařízení v Neuburce. Přišel jsem k Neuburgu za krásného odpůldne červencového a před městem jsem spočítal své jmění, zdali se snad nemýlím, že mám jen 5 feniků jmění. Nemýlil jsem se jako obyčejně celém tom širém dunajském údolí, vzdychl jsem a šel dál vstříc neznámé budoucnosti v tom milém městě. Před městem kde pod hradbami hrála vojenská hudba, upoutal mou pozornost sloup s nápisem, který sliboval velice mnoho. Nahoře byly nějaké verše:

Viel Gluck dir auf deiner Reise,in dieser Stadt bettle nur leise!

a pod tím stálo: „Chudí cestující nechť se přihlásí o podporu na městském policejním úřadě.“

Chvíli jsem se zadumal, ale pak jsem si vzpomněl, že Bavoráci nejsou schopni zrady a že ten dobromyslný národ nebude jistě lákat takovými nápisy vandráky do policejní pasti.

Vkročil jsem tedy branou do města, na které byl jiný dobromyslný nápis: Reisender, furchte nichts!

Nějaký chlapeček, vida mé mezinárodní vandrácké vzezření, řekl: „Pochválen pán Ježíš Kristus, policie je zrovna nalevo.“

Než jsem tam došel, měl jsem v ruce dvacetifenik, který přinesla mladá, hezká slečna, dívající se do liduprázdného náměstí, starobylého tak, že by v Praze tam už dávno stály moderní činžáky.

A nedělal jsem nic, než že jsem jen tak se rozhlížel po těch fasádách.

Dveře strážnice byly vysazeny a na chodbě seděli čtyři strážníci na cihlové chladné podlaze a hráli karty. Každý měl vedle sebe plecháč černého piva, a když jsem se skromně před ně postavil, ptal se mne jeden beze všeho úvodu: »Vid, že máš žízeň, du schweinbübli?“ Kývl jsem k tomu prvnímu hlavou a pil jsem střídavě od každého, jak mně plecháč podávali.

Pak se mne vyptal ten nejtlustější z nich, komisař, jaká je úroda v Horních Frankách. Když se to dozvěděl, vstal a řekl: „Já ti to tedy, holomku, napíšu, víš, tu poukázku na večeři a nocleh, a zatím vezmi ty karty za mne.“

Sedl jsem si a sehrál jsem jednu partii švobského mariáše. (Kolik má kdo desítek, tolikrát se musí napít. Za dvě hodiny člověk už nerozezná trumfy.) Komisař se vrátil:

„Tak zde to máš a nyní vzbudíme Kódla, ten má službu.“ Šli tedy vzbudit toho, který měl službu, a ten šel se mnou za Dunaj do hospody „U dunajské růže“.

Šel rád, neboť byla mu přiřčena dieta dvou mázů. Poukázka byla též mnohoslibná. Měl jsem dovoleno vypít tři mázy piva, sníst dvě porce „leberwurštu“ s chlebem, toho obdivuhodného národního pokrmu, dále poukázán byl mně nocleh v posteli a dovoleno, jak výslovně bylo podotknuto v poukázce, obtěžovat v hospodě beztrestně veřejnou dobročinnost hostů, pokud by sami to se mnou nevyřídili.

Bylo to nad mé očekávání. V hospodě se našel jeden rybář, který byl v Čechách na Svaté Hoře u Příbramě a který na zpáteční cestě byl v takové nouzi, že chtěl už zastavit sošku Panny Marie, když přišel mezi české sedláky, kteří mu dali pít a jíst a dál ho zásobili. „Mir san auch so,“ řekl, „roh, awer gutmütlisch.“ Pak tam byl jeden člověk, který říkal, že byl v Rakousku a že tam vojáci nosí pušku na řemenu, což je prý pitomost. Mají ji nosit na ramenou v dlani, jako v Bavořích.

Pamatuji se, že ho vyhodili, poněvadž myslili, že se mne to nemile dotklo. Pak mně každý poručil máz piva, takže jsem mohl hostit i svého policajta. Po druhé hodině mě odnesli na půdu do postele a upozorňovali mě, abych, než usnu, sfoukl svíčku, abych nezapálil, jako předešle se stalo naproti, kde je dnes to spáleniště.

Ráno sotva se rozednilo, probudilo mne bouchání na dveře, pak do nich někdo kopl a ve dveřích objevil se můj průvodce z večera.

„Oblékni se, lumpe,“ řekl nevyspalým hlasem, „teď přestává legrace. Teď’ jdu k tobě úřední cestou.“

Oblékl jsem se. Venku povídá: „Máš, lumpe, co kouřit? „Nemám.“ „Ukaž dýmku.“ Nacpal mně ji, zapálil a řekl: „Tak kupředu, teď už je úřední jednání.“ Vidím, vede mne za město.

Šli jsme v ranním slunci asi půl hodiny, když jsme přišli do nějakých kamenných lomů.

„Tamhle je vozík,“ řekl, „a teď budeš odvážet kamení na silnici a rozvezeš tři hromádky. Počkej, já ti pomohu.“ Svlékl si blůzu a horlivě nosil do vozíku kamení bruče si: „Zatracení vandráci, syčáci.“

Když jsme tak s pomocí boží udělali na silnici tři hromádky, řekl: „A teď to rozbiješ na štěrk. Zde máš brejle a tam jsou kladiva. Já ti trochu pomohu.“ Sedl si na jednu hromadu a vzdychal: „Zatracení vandráci, syčáci.“

Slunce počalo hřát, když jsme byli s tím hotovi. „Tak sláva bohu,“ pravil, utíraje si pot, „zde se ti vyplatí ještě 50 feniků jako reisegeld a teď půjdeš do kláštera na polévku po nemocných. 10 feniků, 20, 30, 40, 50.“

Vyplatil mně je a já jsem se dal na útěk. Zůstal stát udiveně a pak volal za mnou: „Až potkáš nějakého vandráka, tak mu řekni, že v Neuburce je dobře ...“

Chápal jsem tedy, proč mně říkal ten starý tulák, že v Neuburce je dobře, poněvadž tam mají nějaké nové dobročinné zařízení.

A kdekoho jsem potkal, lákal jsem ho do Neuburgu.