Uprostřed XIX. století objevili se v jižních
Uhrách podivní lidé. Zavrhovali vojenskou
službu.
Sedlák Mocske odepřel v Temešváru na nádvoří
kasáren honvéd-husarských přísahat. Domnívali
se, že je opilý, a dali ho odvést do vězení.
Druhého dne byl poznovu předveden na nádvoří
kasáren, aby odpřisáhl, že na zemi, na vodě
zbraní bude krev v zájmu státu prolévat.
A tu prohlásil sedlák Mocske: „Nikdy se nestane,
abych přísahal, že budu zabíjet člověka, nikdy
mne nedonutíte, abych vzal zbraň do ruky. Jak je
ta zbraň ošklivá a odporná!“
Byl tedy, jak přirozeno dle vojenských názorů,
svázán do kozelce a poddůstojník Bártany šlapal
mu na břicho.
„Nikoliv, nebudu nikdy vraždit. Všichni lidé
jsou mými bratry,“ byla stále táž odpověď na
naléhání vojenských pánů.
Pak přišel vojenský kněz, který si dal velice
záležet, aby jako hlasatel křesťanského
přikázání „nezabiješ“ pohnul Mocskeho ku
přísaze: Přisahám Bohu všehomoucímu, že užiji
zbraně.
„Šavle a bodáky,“ odvětil mu Mocske, „jak vy též
sám uznáte, nepoužívají se k poctivé práci.
Šavlemi a bodáky nedobývám ze země ničeho.
Ručnicemi a děly neořu. šavlemi mohu ale krájet
lidi, bodáky párat břicha svých bližních a
ručnicemi a děly postřílet doma svého vlastního
otce a zastřelit bratry. A tomu všemu říkáte
nutnost. Chcete se dovolávat Boha k neobyčejné
vraždě. Když se dva honci prasat pobijí, ženete
je před soud a odsuzujete pro pár bezvýznamných
ran. Sami ale tisíce lidí ženete do války, kde
nutíte je zabíjet se navzájem, pro zájmy
jednotlivce, který náhle prohlásil, že je
uražen. A poněvadž sám nemá tolik odvahy se
řezat, prohlašuje to za urážku státu, zbaví
rodiny živitelů, navádí tisíce lidí ku žhářství
a vy, kteří hlásáte lásku k bližnímu a vraždu
pokládáte za smrtelný hřích, asistujete každému
zákeřnictví a před bitvami modlíte se, aby to
dobře dopadlo.
A jak jinak si to slovo dobře představujete, než
ve formě ,vraždy’? Ovšem že to jmenujete jinak.
Vlastenectvím, statečným činem obhájců vlasti a
podobně.
Když jednotlivec o své újmě udělá desetinu toho,
co provádí se ve vojenském kabátě, dáte mu
provaz na krk a pověsíte ho. Ale modrá blůza
vštípit má do člověka každé násilí. Je to
hnusné. Nepřísahám, nevezmu zbraně do ruky.“
A sedlák Mócske dostal deset let pevnostního
vězení a ve výroční den svého zločinu tmavou
komůrku, aby přemýšlel v temnotě o své hrozné
řeči.
Maďarské noviny té doby psaly, že Mócske může
mluvit o štěstí, v době války byl by zastřelen.
Kdo byl tedy ten selský odpůrce militarismu?
Byl členem učení nazarénů. Toto učení zavrhuje
každé násilí. Jest to křesťanská sekta původu
prastarého. Nazarejci sluli zprvu vůbec všichni
vyznavači učení Kristova. Když pak v Antiochii
pojmenováni byli křesťany, jmenovali se nazarény
speciálně ti křesťané, kteří byli rodem židy.
Průběhem času vymřeli, až v letech padesátých
náhle objevili se v Uhrách.
Nemá pro nás významu, že věří v Trojici a ve
vtělení Syna Božího, že zavrhují učení o
předpodstatnění chleba a vína v tělo a krev
Páně, že zavrhují křest dítek a kněze.
Pro nás mají význam jedině jejich
antimilitaristické zásady, odpírání vojenské
přísahy a nošení zbraně, a odepření služby
vojenské vůbec.
Dnes uherská vláda jich sice neuznává, ale trpí
jaksi, přehlídajíc je.
Z Uher rozšířili se na Balkán, kde v Srbsku jsou
dnes dosti četně zastoupeni.
U nás vyskytují se ojediněle. Znám jest zajisté
případ vojína Nemravy, který odepřel sloužit. Po
krutém žalářování konečně propuštěn z vojny,
když lékaři vojenští prohlásili ho za
nepříčetného.
Jest to podivná logika. Když nechci vzít zbraně
do ruky a ohánět se s ní, prohlášen jsem za
blázna...
*
V listopadu roku 1904 shromáždili se uherští
nazarénští v jedné vsi ve stolici Vaš.
Tam prohlásili, že neuznávají žádného státu,
který jest založen násilím a násilím udržován.
„Nikdy,“ pravil nazarén Kovács, „nebylo použito
vojska k něčemu jinému než k loupeži, paličství
a vraždám.
Zájmy lidu nebyly nikdy vojskem hájeny, nýbrž
potlačovány. Vzbouří-li se hladovící davy, pošle
se na ně vojsko. To vojsko střílí do těch lidí
bez chleba.
Mám-li v davu matku, musím ji také zastřelit,
poněvadž nesmím střílet do vzduchu. Když lid
hladoví, tu pro vojsko platí tytéž předpisy jako
v době války. Když nestřelím, nezabiji, zabijí
mne.“
Pak vystoupil nazarén Hámaš:
„Co je nám do zájmů států? Nechceme diplomacie,
která se mezi sebou poštěká jako dva psi z
protějších dvorů a uchystá tak záhubu tisíce
lidem, kteří se předtím nikdy neviděli.
Naší myšlence obětujme vše. Když jdou masy na
vojnu, ať jdou s myšlenkou, že při nejbližší
příležitosti složí zbraň. Pryč s vraždou hájenou
zákony! Pryč s vojskem!“
Který rozumný člověk by nepodepsal tyto zásady
nazarénských? |